Skepse či distance vůči otevřeně deklarovanému feminismu zaznívá v českém veřejném prostoru nezřídka i z úst úspěšných žen. Stává se normou, jež se nezrodila ani tak ze středoevropského smyslu pro ironii, o čemž se nás snaží přesvědčit někteří intelektuálové, ale z atmosféry devadesátých let.

Prózy reflektující porevoluční společenskou situaci v Česku ukazují devadesátá léta jako dobu živenou normalizační xenofobií. Nechybí ani rasismus, šovinismus či toxická maskulinita. Z dobové literární kritiky je přitom patrná bezradnost vůči politické či sociální dimenzi literatury.