Odjakživa se snažím vyplnit svůj den a taky svůj vak, kterému se nedostává tolik látky. Přiznám se, jsem uzavřený důl, a kdykoli vidím propast, táhne mě to… hop!… ale otec, který mě zná, je už za mnou a drží mě za zápěstí nad rukavičkou. Protože já, on to ví, se nakláním nad prázdnem …

Jen jsem vkročil do vesnice, podivný hluk mě dovedl na prostranství plné lidu, a upro­střed něho se na pódiu dva skoro nazí muži, obutí do těžkých, pevně přišněrovaných dřeváků, …