Neustále si s někým něco vyměňujeme, aniž bychom si toho všimli. Vydechnuté molekuly vzduchu za chvíli vdechne někdo jiný. Naše šaty i těla se na okrajích proměňují v prach a ten padá na kolemjdoucí. A to všechno jsou ještě staré dobré hmotné věci. I to, co si člověk pomyslí a vysloví, letí …

Oceňovaný román katalánské autorky Irene Solà Zpívám já a hora tančí, který nedávno vyšel v češtině, se odehrává v Pyrenejích nedaleko francouzských hranic. Promlouvají v něm nejen lidé, ale i zvířata, oblaka a houby. Málokdo čeká na odpověď toho druhého, proud řeči je ale jen jeden.

Často mi teď v hlavě zní verš z písničky Davida Tibeta o černých lodích žeroucích nebe: „Who will deliver me from myself?“ Dobrá otázka do časů pýchy, samomluv a samohan. Kdo nás zachrání z toho, co jsme a čím jsme se stali? A kam nás přitom vytáhne?

Letmé rozhlédnutí po světě …

Je zimní tma. Jarně vlahý vzduch za oknem věstí letní umírání. Z té tmy vystupují obrazy, často dost hnusné. U někoho vzpomínky, u jiných sny. Po říjnu, po prosinci. Ve válce. Co s tím? Já nevím, třeba si něco přečtěte nebo si pište deník…

„Dělání knih mnohých žádného konce …