Rozsahem nevelká kniha francouzské badatelky a aktivistky přináší kritický pohled na feminismus, doplněný, jak název napovídá, o dekoloniální – anebo postkoloniální – perspektivu. Ukazuje mimo jiné, že ani feminismus není rezistentní vůči nacionalismu či imperialismu.

Virginie Despentes je považována za jeden z nejvýraznějších hlasů současné francouzské literatury a radikálního feminismu. Z někdejší zatracované potížistky se stala oceňovanou autorkou, jíž kritika skládá poklony třeba za drsný i vtipný jazyk, v němž se slang a vulgarismy proměňují v čirou poezii.

Psaní o sobě provází tázání po spolehlivosti a poznatelnosti já, které má ambici nebo potřebu podávat svědectví o hrůzách a příkořích, jež nám bez našeho přičinění chystají dějiny a ti druzí. Dílo Édouarda Louise v sobě obsahuje všechna tato tázání, a to v implicitní i explicitní poloze.

Za jeden z klíčových rysů dekolonizační literatury bývá považována snaha zprostředkovat hlas podřízených a marginalizovaných. Maryse Condé, stejně jako někteří maghrebští autoři, však ukazují další možnost – zmocnit se kanonických děl západní literatury a subverzivně převrátit tradiční …