Když rozumem kráčím v ústrety

vlahému poklidu každého dne,

poddajným odpoledním, širému, přirozenému

spánku a když už nevzdoruji povětří,

jež mě teď laská, nehybné a stejné

— chuchvalec hlasů nechává mě projít,

obletují mě vůně ulic,

vzdávám se nárožím náměstí,

tvářím starců a dívek a plná lásky

shledávám …