Ve dvou nových prózách nás Petr Borkovec zavádí do doby, kdy v louňovickém kostele pod Blaníkem úřadovala téměř blahořečená Marie Veselková a kdy společně s babičkou Toničkou střílel bažanty ze sklepního okénka. Oživuje tak záblesky vzpomínek a vykresluje obrazy všednodenních zázraků.

Jako příspěvek k české vlně environmentální poezie a ke končícímu létu tu mám dnes toto: o prázdninách jsem obědval drozdy. Fuj! No tohle!

Do ptačí restaurace Bulgarelli v romaňolské Meldole mě vzal můj italský švagr Stefano. Ošklivý podnik přiléhal ke kostelíku s upatlanými okny, před jehož …

V hlubokých lesích, kousek za zahradou, za Kašparovou chatou, v zelených lesích. Ten rybník plný rašeliny nebyl ani daleko, ani blízko – v tom spočíval jeho fígl. Odjakživa se k němu dalo utéct i odskočit. Blouznit o něm i koupat se.

Fígl už dávno nefunguje.

O černou hráz ťukala …

Červená plechová vrata, červená jako hustší krev, jako kohoutí lalok. Oprýskaná a místy zrezivělá. Přesto je ve vzpomínce vidím jako něco rozhodného, něco na svém místě. Asi to má co dělat s tím, že vrata našeho dvorku bývala pořád zamčená, a také s hlaholem těžkého plechu, který vydávala. …