Červená plechová vrata, červená jako hustší krev, jako kohoutí lalok. Oprýskaná a místy zrezivělá. Přesto je ve vzpomínce vidím jako něco rozhodného, něco na svém místě. Asi to má co dělat s tím, že vrata našeho dvorku bývala pořád zamčená, a také s hlaholem těžkého plechu, který vydávala. …

V šest ráno umírají ve fakultní nemocnici pacienti, kos v parku zpívá písničku z 19. sto­­letí a na rohu se otevírá kostel.

Kdysi jsem nedaleko – v prodejně devocionálií – potkal jednu svou bývalou studentku, která uprostřed semestru odešla z mého semináře, protože nemohla …

Romaňolsky se to městečko jmenuje Dve­dla. Píše se to s nějakými apostrofy, tečkami a čárkami – nepamatuju si. Dvedla, Dovadola. Nic, nic v údolíčku pod Apeninami. Pár uliček mezi domy, náměstí s podloubím a lednovým sluncem a výhledem na opatství. Sedl jsem si před Bar Centrale (nápis …

Nechci tě, říkáš. Říkáš mi,

že nic necítím. Že tě necítím.

V noci polárkový dorty a urážíš se,

nemluvil, vrazil, věděl, vrazil,

nad krabičkami od polárkových

říkáš, jsi jí pořád podobnější, tý

tam v noci, místo, abys vrazil,

dortů, říkáš, nad bílými rohlíky,

nervózní …