Opouštíš pokoj se spícím Matějem.

Na polštáři pejsek, Fík z rádia: – Ahój!

Umět tak předstírat, že se nic neděje,

že všechno tu zůstane, vteřiny, radost.

Stejné a navždy: okamžik splýváš

s vědomím konce, který dopočítáš

na prstech dlaní, kuličky na drátě.

Ten podávaný, cítíš?, …

Díváš se na pohled, zvolna ztěžknul;

světlo otáčí kulisami,

ze kterých paprsky, odražené žaluzií

v protějším okně, sjíždí k tělu.

Nikoho nečeká. Na chodbě za zdí

kroky, které nepřipustí odstíny.

Crescendo nebo decrescendo hmoty

jak jehla proniká pohyblivou tkání.

Třiatřicet: máš ženu, syna,

3+1, výhled do krajiny.

Neslyšíš hlasy, které šeptají?

Zbylo to podstatné: směšný a zbytečný život.

Přijít na to, jaký dává smysl

cesta, stánek na sídlišti:

omyly nemůžou být zbytečné.

Ale hlasy jsou tišší a tišší.

Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK Petr Fabian (nar. 1974) nyní působí v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR v Praze. Vydal sbírky Dům mezi okny (2001), Lomová pole (2002), Bludná domů (2005) a Přibližné odlehlosti (2006). Básně jsou vybrány z rukopisného souboru …