Pod stejnou vlajkou

S Janem Krajhanzlem o pandemii, popírání a klimatické změně

...

Etika lásky

Tetralogie bell hooks o překvapivém zdroji společenské změny

...

Vizionársky feminizmus bell hooks

...

K zemi hleď!

...

Změny ve vyplácení dotací, zejména jejich zastropování, které je pro agropodniky hospodařící na těch nejrozsáhlejších pozemcích o něco méně výhodné než v uplynulých letech, vyhnaly některé zemědělce až před Strakovu akademii. Protest proběhl pod hlavičkou Agrární komory a Zemědělského svazu, které bojují za budoucnost české živočišné výroby, jak se dnes chov zvířat pro masný průmysl nazývá. Právě ten ale způsobuje největší emise a zároveň spotřebovává nejvíc vody. Několik tisíc litrů na jeden kilogram. Zemědělství se v posledním století hodně proměnilo, a není to ani tak kvůli nutnosti uživit větší počet lidí, jako spíš proto, že si obyvatelé bohatého Severu zvykli jíst maso denně, přestože naši předci ho konzumovali jen o svátcích. Proto jsou chována zvířata v trýznivých podmínkách a orná půda se dopuje chemickými hnojivy a toxickým mixem pesticidů, a navíc je pravidelně utužována těžkou technikou. Tuto likvidaci krajiny pak „zemědělci“ obhajují vlasteneckými hesly typu „české potraviny pro český národ“. Což jen dokazuje, že dohlédnou maximálně na dno své vlastní peněženky.

„Mrzí mě, že moje sdílení utopického snu o demokratické, kooperativní a vzájemné společnosti způsobilo mnoha lidem velkou negativitu v jejich životech,“ omluvila se na závěr svého projevu kandidátka na předsedkyni České pirátské strany a doktorandka na Vysoké škole chemicko­-technologické Jana Michailidu za mediální rozruch, jejž vyvolala přihlášením se ke komunistické povaze svého vnitřního přesvědčení. Z naděje, že hlouběji představí antikapitalistické myšlenky o zrušení duševního vlastnictví, zbyl jen poněkud manažerský proslov o potřebě sladění stranického idealismu s pragmatismem. Samotný význam této události netkví v neúspěšném boji o funkci, ale v rozžehnutí plamínku nové diskuse o komunismu mimo půdu společenských věd, byť jen na základě četby Karla Kautského. Debata o „sdíleném bohatství“ (pojem Antonia Negriho a Michaela Hardta, jejž tito autonomní marxisté stavějí do protikladu k měšťanské republice majetku) však dává politicky určitě větší smysl než připomínání polozapomenutého papeže II. internacionály.

Rallye Dakar skončila. Konečně, mohli by si oddechnout milovníci čistého vzduchu či smysluplného sportování. Jenže pouze další ročník, nikoli celá ta motoristická selanka, která si už snad ani nehraje na to, že by ji někdo potřeboval. Doby, kdy se africkým sahelem proháněl Monsieur Dakar, jak se přezdívalo českému závodníkovi a šestinásobnému vítězi rallye Karlu Lopraisovi, jsou už dávno zaváté pískem. Nápad zakladatele závodu pozvednout životní úroveň v chudých zemích, jimiž závodníci projíždějí, se brzy změnil v postkoloniální dovádění bílých mužů za volantem. Po vzpouře afrických obyvatel, kterým se zapůjčení „území nikoho“ motorizovaným pindíkům brzy začalo zajídat, se tento cirkus přesunul do Jižní Ameriky, kde likvidoval tamní ekosystémy i archeologická naleziště. Závod nakonec koupila Saúdská Arábie, která nejen ve světě sportu snese všechny hrůzy. Pokud zkrátka tyto motoristické „vzpomínky na Afriku“ nepomůže ukončit ani atentát na začátku závodu, ani environmentální či lidskoprávní svědomí, pak už asi nic.

editorial

...
#01/2022

Dario Argento

Je to jen aplikace?

Rizika a pracovní strategie vídeňských kurýrů

...
#16/2021

gig economy

Ztělesňuju své pravé já

S Chi Chi Tornádo o dragu a travesti u nás

...

Svoboda ve věku klimatické změny

Zelený Leviatan Marka Coeckelbergha

...

Perverzní krása vraždy

O nebezpečnosti umění v díle Daria Argenta

...

Maločeská perspektiva

...

Alessandra Mattanza: Banksy

...

Exploatace horského masivu Králický Sněžník pokračuje. Rozhledna na jeho hlavním vrcholu, hanlivě nazývaná „Mixér“, už stojí. Ve fázi projektu i výstavby byly obcházeny předpisy a lhalo se o klíčových ekologických parametrech (zejména na polské straně, ale s podporou té české). Nelegálně vykopanou přehradní nádrž ve Velkém Vrbně pod známým turistickým centrem Paprsek už také nikdo nezasype. Prohlašovat za její primární účel biodiverzitu a zadržování vody v krajině představuje obzvlášť cynický výsměch investora, který v těsné blízkosti provozuje sjezdovky a hodlá je z nádrže zasněžovat – přičemž tento cíl je prý pouze sekundární. Nejnovější zprávy pak mluví o rekordně dlouhém visutém mostě, který bude jiným investorem v nejbližší sezóně otevřen poblíž již existující gigantické konstrukce takzvané Stezky v oblacích v Dolní Moravě – osm let starý posudek tvrdí, že stavba mostu prý okolní přírodě neublíží. „Bez atrakcí se dnes bohužel nedá dělat cestovní ruch. Ve společnosti je po nich poptávka, běžní lidé a rodiny s dětmi nechtějí chodit po horách s batůžkem, chtějí něco zažít,“ vysvětlil místostarosta obce. Hlavně aby pod vší tou zážitkovou turistikou nějaké hory vůbec zůstaly…

Někdy lituji, že nejsem autor Bubínku Revolveru a nemohu psát neurčité útvary volného rozsahu, jejichž jádrem by bylo pohoršené citování. Desáté výročí smrti Václava Havla by k tomu svádělo, mnozí totiž opět zmeškali příležitost mlčet. V týdeníku Echo se tak setkalo šest osobností, aby „vyvolávaly ducha Václava Havla“. Zazářila spisovatelka Petra Hůlová. Podle ní by dnes Havel měl dvě možnosti: buď tváří v tvář covidu zastávat „solidaritu se staršími lidmi a dodržování pravidel“ včetně těch omezujících svobodu, nebo vidět „nebezpečí redukce člověka na nějakou hygienicko­-zdravotní položku, jehož jedinou hodnotou je bezpečné fungování“. Spisovatelku „by zajímalo, jestli by měl odvahu i pro ten druhý postoj“. To je skutečně závažná otázka: měl by Václav Havel odvahu zastávat názory Petry Hůlové? Palmu vítězství si ovšem odnesl moderátor celé debaty Jiří Peňás, který mluvil o lásce své i jiných lidí k Havlovi a poznamenal: „Zároveň si člověk jako já někdy řekne: Ještě štěstí, že se toho Havel nedožil, neboť jak by asi na to svými postoji reagoval? Ještě že nemusí. To mě silně napadalo v roce 2015, v době, kdy po­­prvé eskalovala migrační vlna, a já byl za něj skoro rád, že k tomu nemusí nic říkat.“ Milovat někoho jako Peňás tedy znamená: cítit úlevu, že zemřel včas a nezkazil si u vás svůj obraz názory, které by se vám nelíbily.

Dne 26. prosince 2021 zemřel ve věku třiadevadesáti let básník, textař, scenárista a milovník i tvůrce anagramů Karel Šiktanc (A ŠKRTIL KANCE). Dle ohlasů na tuto smutnou událost v mé­diích a na sociálních sítích je vidět, že stále existují básnická jména, která rezonují i ve veřejném prostoru. Šiktanc byl bez debat nepřehlédnutelná a i v pozdním věku inspirativní osobnost. Třeba já jsem díky němu mimo jiné bohatší o informaci, zda je pro psaní třeba víc kouřit či pít. Prý to první, protože jeden paklík cigaret údajně vystačí asi na jednu báseň. Ačkoli víno lze při tvorbě taky využít… Mimo to jsem se dozvěděl, s čím se hůř končí. Údajně rovněž s cigaretami, protože pak básně nepřicházejí tak snadno, což je potíž, neboť – jak Šiktanc rovněž tvrdil – je třeba napsat alespoň jednu denně. Když mi tyto postřehy s lišáckým úsměvem sděloval, prohlašoval, že po osmdesátce musí člověk zkrátka myslet na své zdraví – a stáhl mne o cigaretu!

editorial

...