Nemrtvé paláce kultury

Velká kniha o kulturních domech v Československu

...

Není to tak dávno, co každodenní součástí venkovského koloritu bylo vykrmování prasat v drastických podmínkách samovazby v těsném chlívku, připoutávání psů řetězem k boudě, topení čerstvě narozených koťat či trávení nejrůznějších divokých zvířat pesticidem karbofuranem. V průběhu pár desítek let byl karbofuran zakázán Evropskou unií, ze psů a koček se staly zbožštělé součásti interiérů a vepře i ostatní užitková zvířata chováme v koncentrácích, které nejsou tolik na očích. Každodenní venkovský sadismus, ona sůl země, která člověku dává zakusit jeho vítězství nad přírodou, však zdaleka nevymizel. Nacházíme ho v méně nápadných detailech, jež jsou ovšem všudypřítomné: kde není asfalt nebo štěrk, tam jsou sterilní anglické trávníky, kde zůstal plevel, tam se pravidelně vrací zahrádkář a stříká ho dosud bohužel nezakázaným rakovinotvorným herbicidem glyfosátem. Nad tím vším se tyčí torza stromů „ošetřená“ samozvanými arboristy (rozuměj kýmkoli, kdo má k dispozici plošinu a motorovou pilu), protože co kdyby některá z větví spadla na auta, která pod nimi parkují? Čest výjimkám, ale procházky českou krajinou jsou často velmi smutnou přehlídkou přízemnosti, nevkusu a absence fantazie. Za agresivní potřebou kontrolovat každý relikt staré kulturní krajiny se přitom skrývá definitivní odtržení od přírody – málokterý venkovan si ji dnes dokáže představit jinak než jako kompozici z katalogu Hornbachu. V duchu tak společně s Master’s Hammer pronáším kletbu: „Chlap, kterej porazí posvátnej strom, / pomalu zešílí a do roka zemře. / Až vychladne jeho prach, / po záhadných chorobách / na dementní potomstva / padne kletba sodomstva. / Nespočine po smrti, / svědomí ho rozdrtí.“

Minimálně poslední dekádu je častým tématem nejrůznějších debat, publicistických článků, vědeckých studií i uměleckých děl krize maskulinity. Společnost se v problematice genderu výrazně posunula, stále však existují lidé, kteří se domnívají, že krizi maskulinity nezpůsobují genderové stereotypy, ale ti, co na ně upozorňují. Ukazují to i reakce na kauzu Dominika Feriho, odsouzeného k tříletému nepodmíněnému trestu za znásilnění. „To bude super, když budu mít přítelkyni, budeme spolu deset let chodit a já se s ní rozejdu a ona mě nahlásí, že jsem ji celých deset let každý den znásilňoval. Důkazy nejsou potřeba, jdu si sednout. Paráda, takhle to prosím vypadá, když je nějaké pohlaví diskriminováno.“ Když něco podobného čtete, snadno začnete pochybovat o tom, jestli v našem přemýšlení o maskulinitě a femininitě k nějakému progresu vůbec dochází. Pokud se ale doopravdy vrátíte zpět – například tak, že si pustíte kterýkoli akční film z osmdesátých let –, uvědomíte si, že to, co dnes většina lidí považuje za výstřelky, byla tehdy norma. Já jsem před nedávnem v kocovině zhlédl snímek Predátor s Arnoldem Schwarzeneggerem a od začátku jsem musel myslet na to, jak dlouhou cestu jsme ušli. Přišlo mi, že dnešní mladá generace by snadno mohla nabýt dojmu, že jde o parodii, neboť mix šovinismu, sexismu a xenofobie, jejž film od prvních minut servíruje, je z dnešního hlediska těžko pochopitelný. „Vy jste ale banda teplejch kreténů, tohle z vás udělá v posteli pořádný tyranosaury – jako jsem já,“ říká jedna z postav během úvodního transportu do akce, v sekvenci, v níž se sice nic neděje, ale testosteron z obrazovky přímo stříká. Zajímavé je, že titulní „predátor“, fyzicky i technologicky extrémně dobře vybavený návštěvník z kosmu, skupinku amerických vojáků nejprve pouze pozoruje a vraždit začne teprve poté, co jeden z hrdinů odvypráví sexistický vtip týkající se příliš velké vagíny. A můžete hádat, kdo umře jako první… V narážce na zmíněný vtip lze konstatovat, že mezi koncem osmdesátých let a dneškem se naštěstí rozléhá opravdu velká propast. Opravdu velká propast… Ne, neříkám to dvakrát, to je jenom ozvěna.

Franz Kafka sedí v loďce, jeho přítel Max Brod vesluje. „Podívej, pán se chce zabít,“ poznamená Kafka, zatímco soustředěně pozoruje muže, který stojí na zábradlí mostu. Scéna zachycující upřímné zaujetí situací sebevraha je jedním z mnoha momentů šestidílné německo­-rakouské minisérie Kafka, jež vykreslují spisovatele v přesných detailech, a přitom se vyhýbají klišé životopisného žánru. Seriálový Kafka není žádný výstřední génius, herec Joel Basman ho ztvárňuje jako skromného a empatického muže, obvykle toho nejtiššího ve společnosti, ale také jako člověka, který umí jednat velmi pragmaticky, je­-li k tomu donucen situací – takové jednání ho ovšem příliš nezajímá. Podle scénáře, na němž se podílel literární historik Reiner Stach, autor trojdílné kafkovské monografie, vzniklo nápaditě zrežírované a suverénně vyprávěné dílo, při jehož sledování jsem si rekapituloval tuzemské pokusy o „quality TV“. Stačí si vzpomenout třeba na seriál Božena, kde literáti zkoprněle recitují repliky jako z učebnice pro druhý stupeň základní školy. Zatímco německého Kafky se chopil scenárista, který se mu věnoval osmnáct let, pro tuzemský snímek Franz, jehož premiéra je naplánovaná na příští rok, si režisérka Agniezska Holland vybrala Marka Ep­­steina. Ten se vyznačuje tím, že doposud nenapsal žádný opravdu dobrý scénář, a jak sám přiznává, o Kafkovi vůbec nic neví. „Spíš jsem přemýšlel, proč bych to měl psát já,“ popisuje v rozhovoru pro Respekt svůj údiv, že jej Holland oslovila. První verzi scénáře prý napsal jako drama vystavěné kolem spisovatelových milostných příběhů. Režisérka mu ji však hodila na hlavu s tím, že to chce punkovější přístup. Prozatímní indicie jsou vskutku neradostné, a tak závěrečné slovo raději nechme Epsteinovi: „Říkal jsem si, že kdyby se sešly všechny filmařské zázraky, nemusí tohle spojení dopadnout špatně.“

editorial

...
#12/2024

poezie. gesto. čin

Megahvězdy na koni

Co mají společného nejnovější alba Beyoncé a Shakiry?

...

Vidět se v milosrdnějším zrcadle

S Hankou Nguyen o básnické kvalitě a kreativitě

...

Vojedeš mě, nebo já tebe?

Kapitola z feministického manifestu Teorie King Konga

...

Zač je komunismu loket

Sága rodu Marxů v Divadle Husa na provázku

...

Věk těkavosti

...

Zlatá palma pro pracující v sexbyznysu. Americký režisér Sean Baker si vysloužil nejvyšší ocenění na festivalu v Cannes za film Anora a v děkovné řeči vzdal hold všem bývalým, současným i budoucím sexuálním pracovníkům. Komedie o striptérce a eskort dívce, která se zaplete se synáčkem ruských oligarchů, ale nenechá si nic líbit, je opravdu šťastná volba – snímek má vtip, sílu, nadčasovost, nikoho neuráží ani neponižuje, je prostý patosu i agrese. Canneský festival se letos doslova prsil přehlídkou děl, v nichž hrají prim hrdinky. Mezi dvaadvaceti tituly v hlavní soutěži, z nichž jen čtyři natočily ženy, byla slavná, mnohdy učebnicová jména: Francis Ford Coppola, David Cronenberg, Paul Schrader… Nic proti, pokud jdou aspoň trochu s dobou. Ageismus v showbyznysu tematizovala francouzská režisérka Coralie Fargeat v hororové komedii The Substance s Demi Moore v hlavní roli. Nápad by nebyl špatný, jen kdyby přišel tak před deseti lety. Italský režisér Paolo Sorrentino pojal svůj „ženský“ film Parthenope jako ódu na antické bohyně a také na bohatství. Tak jak to má rád: luxusní vily, luxusní způsoby a luxusní ženy, ideálně zrozené ve vodě jako bohyně. Ale pozor! Jeho hrdinka je intelektuálka s diplomem z antropologie a svou krásu nezneužívá jen tak s kdekým. S biskupem, to ano. I zde se ale ošíváme: tohle všechno jsme už viděli. Naopak francouzský režisér Jacques Audiard, hrdý člen paritního kolektivu 50/50, všem vyrazil dech troufalou fantazií. Krimi muzikál Emilia Perez z prostředí mexického drogového kartelu, v němž největší zlosyn projde tranzicí, a unikne tak spravedlnosti, je podle jeho slov vlastně telenovela. Film získal Cenu poroty, podle mě hlavně za vtip a výkony všech hereček. Tohle je aspoň biják na aktuální téma, ženy neženy!

I u nás se ozvaly hlasy, že bychom měli Ukrajině pomoci vracet do vlasti muže, které by bylo možné odvést do armády. Poslanec za TOP 09 Ondřej Kolář pro média uvedl, že „zatímco Česko a čeští občané ve velkém podporují Ukrajinu, někteří její obyvatelé se za naší finanční podpory vyhýbají svojí povinnosti“. Kolář slíbil, že se k tématu vrátí i na jednání zástupců vládní koalice. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski v rozhovoru pro Guardian pro změnu prohlásil, že „Ukrajina nám musí říct, co máme udělat s jejími občany. V žádném případě nevěřím tomu, že je lidským právem, aby kdokoli dostával dávky v nezaměstnanosti za to, že se vyhýbá vojenské službě“. Podobné tendence pozorujeme také v Německu či Litvě. Z právního hlediska se však jedná o těžko řešitelný úkol. Úvaha je to navíc pochybná i z čistě lidského aspektu – Ukrajinci v branném věku v Evropě často buď pobývají už dlouhá léta a jejich vazby na Ukrajinu se dávno rozvolnily, nebo jde naopak o mladé muže, kteří zemi opustili po vypuknutí války jako šestnácti­- či sedmnáctiletí. Ukrajině bychom měli pomáhat všemi možnými způsoby, rozhodně ale nemusíme nutit její občany k tomu, aby nasazovali život, pokud sami nechtějí. Tím spíš, že přibývá případů, kdy jsou odvedeni i vážně nemocní lidé. Rekruti jsou navíc zadržováni v nedůstojných podmínkách a k desítkám mužů, kteří při útěku do ciziny utonuli ve vodách pohraniční řeky Tisy, nedávno přibyl i první uprchlík zastřelený ukrajinskými pohraničníky. Mobilizace ve své stávající, nepromyšlené podobě společnost na Ukrajině hluboce rozděluje a současná kampaň ukrajinské vlády proti Ukrajincům v zahraničí je nejspíš motivována snahou najít další téma, které by občanům dovolovalo ventilovat svou nespokojenost. U nás pak jde hlavně o populistickou snahu využít nechuti k migrantům – data přitom nasvědčují tomu, že nově příchozí z Ukrajiny jsou pro naši republiku finančním přínosem.

Začal jsem si zapisovat nevhodné texty ze starých dětských knížek. Ještě nevím, co z nich vyvodím, ale jejich nepřístojnost v očích dnešního rodiče je fascinující a tuším v ní nějaké hlubší poučení. Posuďte, co vytvořil třeba takový Josef Václav Sládek. Začíná to miloučce: „Zvonili, zvonili / na zvoneček, / lidé se sbíhali / na kopeček / jak na koni: / ‚Kdo to zvoní?‘ / Zvonil to maličký / mraveneček.“ Kdo by ale čekal pokračování příběhu o malém hrdinovi, bude tvrdě usazen: „Ty jeden ošklivý / mravenečku, / co že ty dělat máš / u zvonečku? / Běž si domů, hleď si svého, / nezvoň a nežaluj / na každého!“ František Nepil je o pár generací mladší autor, ale i v jeho Makovém mužíčkovi se najdou slova, nad nimiž dostanete chuť protřít si oči: „Dědeček vzal nožík, otevřel makovičku – a co nespatřili: v makovince leželo malinkaté děťátko! Tak maličké, že už ani menší být nemohlo, a dělalo bé bé bé. (…) Stařeček vyhnal kočku na půdu, podíval se do makovičky a řekl: ‚Je to chlapeček a bečí. Co kdybych mu nasekal?‘“ Koho proboha napadne, že plačící děťátko nejdřív ze všeho potřebuje výprask? Přitom se jedná o výrok kladné postavy v díle renomovaného autora knih pro děti. Spíš než polemické zaujetí to vzbuzuje smutek: opravdu se naše domněle přirozené instinkty mohly za půl století tolik proměnit? Můj nejčerstvější úlovek je dětmi pronášená modlitbička z humoristického, religiózně orien­tovaného románu Bence Uz sedmihradského spisovatele Józsefa Nyirőa (1933, slovensky 1942): „Zlatý sen im už zalepil očká, no jednako si kľakly na chudé čierne kolená, sopäly malé rúčky a ospanlivo žmurkajúc, drmolily: ‚Každý večer skladám k modlitbe ručičky, / do postieľky líham ako do rakvičky…‘“ To už není úsměvně bizarní, ale jednoduše děsivé: dětská slovesnost časů a míst s až padesátiprocentní dětskou úmrtností a všudypřítomným násilím. I ona Sládkova básnička o mravenečkovi měla nakonec hlavně varovat před zneužíváním poplašného zařízení. Staré knihy, které nepromlouvají k dnešnímu publiku, mohou být přesto cenné i dnes: vykreslují totiž světy, do nichž by bylo dobré se nevracet.

editorial

...