Každoroční podzimní mezinárodní festival Divadlo – Theatre v Plzni (letos třináctý) je přehlídkou prestižní. Na rozdíl od červnové Theatre European Regions v Hradci Králové (přes 150 představení) pozvala jury do oficiální části pouze osm domácích a osm zahraničních inscenací. Dramaturgická rada přehlídky byla ovšem – a nejenom letos – svým složením nápadně jednostranná: pět pražských padesátníků, pracujících v téže staroměstské budově, málem v téže místnosti, publikujících tu zřídka, tu soustavně, ale vždy pouze o tzv. činohře a jejích textech.
Odjížděje s redakčním úkolem napsat pouze o dvou představeních, o některém z nejzdařilejších a pak o tom nejhorším, obával jsem se: při tolik přísném výběru, kde vezmu tak kyselé podzimní jablko? Kupodivu se našlo, a to ve shodě téměř všeobecné.
Obě reprezentativní inscenace shodou okolností vycházejí z nedramatické, to jest pro divadlo původně neurčené literatury.
I
Róbert Vörös, 120 dní Markýze de Sade, Budapešťské loutkové divadlo. Interpretace dnes přeceňované, kdysi skandální literatury byla relativně věrná své předloze. V centru jeviště se rozkládal historizující budoár, vybavený čalouněným nábytkem. Scénograficky základní stylizační prvek reprezentovalo okénko nad portálem, ve kterém se průběžně usazovala Primadona (sám režisér Róbert Alföldi, maskován a kostýmován jako transvestita), komentující děj a vyprávějící epické partie. Na její-jeho akce navazovaly i některé další, naturalismus odlehčující surreálné evoluce. Například: když se Primadoniny obrovské ruce vnořily na jeviště z obou stran nebo když se horizont změnil v její obrovské hýždě; objevovaly se i některé další naddimenzované sekundární pohlavní znaky – ňadra, penis. Jinak šlo ale o dnes zcela běžné loutkářské postupy: titulní postava byla hrána bezprostředně („činoherně“ – G. Kaszás), ostatní pak kombinacemi odkrytých, leč kostýmovaných vodičů a bezprostředně animovaných nahých manekýnů cca 90% velikosti (oproti lidské). Nahota byla dosti realistická – až na ochlupení. Jednotlivé perverze, ať už masochistické nebo sadistické, byly dílem vyprávěny, dílem předváděny. Co do sexu (soulož, orální i anální sex, znásilnění, pedofilie atp.) se nezamířilo do nejkrajnějších detailů, někdy zůstalo pouze u slov. Zato u scén koprofágních byly mnohé scény naturalistické do té míry, že dokázaly vzbudit u některých diváků až fyziologickou nevolnost (otázka prudérnosti to opravdu nebyla). Katharsis svého druhu? Pouze se ukázalo, že minimálně po éře tzv. cool dramatiky a divadla s ní spojeného nás už nemůže takováto obstarožní urputná snaha o porušení všech myslitelných společenských a fyziologických tabu šokovat, natož vzrušit. Může jenom znechutit a znudit. Jedinou naději by snad mohla přinést parodie, ale žádnou hromadnou smíchovou reakci jsem za celé představení nezaznamenal.
II
Jak už jsem naznačil, toho lepšího, ba špičkového divadla bylo v Plzni mnohem víc. Za jiné jmenujme alespoň Impresária ze Smyrny Činoherního klubu, Akvabely Klicperova divadla z Hradce Králové nebo inscenaci kočovného autorského syntetického (především ovšem pohybového) divadla Farma v jeskyni, nazvanou Sclavi – Emigrantův sen. Nutno vidět, nutno slyšet!
Jedním z uznávaných vrcholů bylo představení už dnes slavné inscenace Slováckého divadla Liška Bystrouška. Tento titul má v naší kultuře zcela zvláštní postavení, dané již genezí. Původně jde vlastně o komiks, vzniklý ze 195 kresbiček regionálního výtvarníka Stanislava Lolka (1895); provinční novinář a literát Rudolf Těsnohlídek na příkaz nadřízeného připsal texty (v hanácko-slováckém dialektu) a dílo vyšlo jako seriál v Lidových novinách roku 1920; po frenetickém úspěchu následovalo knižní vydání 1921 a hned 1924 premiéra opery, jedné z našich ve světě nejhranějších.
Z našich operních jevišť už Bystrouška nikdy na dlouho nezmizela a navíc se začala objevovat i na těch ostatních. V osmdesátých letech dvakrát v Brně: Loutkové divadlo Radost (rež. J. Středa s hudbou Janáčkovou), Dětské studio Divadla na provázku (rež. Z. Pospíšil s hudbou M. Štědroně); pak v Chebu (1995, rež. P. Pecháček), v divadle DRAK v Hradci Králové (2002, rež. J. Krofta) a nyní tedy (premiéra v listopadu 2004) v Uherském Hradišti v režii J. A. Pitínského.
Inscenace má výmluvný podtitul Příběhy krve. Drží se sice dosti věrně Těsnohlídkovy předlohy, ale tragičností závěru se přiklání k libretistovi Janáčkovi: liščí veselka je rozstřílena pytláky, revírník nachází už jen tratoliště. Není to ovšem vyznění nějak zoufalecké, spíš smířeně realistické: tak to v našem dnešním světě chodí.
Odcházíme-li přesto z divadla nejen dojati, ale i nadšeni, je to především díky lyrickému úchvatu celého představení, obdivu z originální hudby, vtipné výpravy a především z fascinujících hereckých výkonů. V kontrastu s věrohodnými realistickými figurami tu excelují všestranně (pohybem, hlasem i kostýmy) vysoce stylizované postavy zvířat v čele s Jitkou Joskovou v titulní roli. Její liška je nepochybný čtyřnožec, ačkoli chodí většinou jen po zadních, mluví po zvířecku a dokáže být krutá i dojemná až k pláči.
Už dlouho jsem u nás neviděl divadlo, o kterém bych mohl říci: ano, zase vidíme tu velkou, radokovskou metaforu života.
Autor je teatrolog.