Režisér Vladimír Gromov natočil Radkem Veselým zdramatizovaný román Alexandra Romanoviče Běljajeva Člověk obojživelník (1928) už loni. Bylo ale třeba vyřešit jisté autorskoprávní problémy, a tak ČRo 3 – stanice Vltava tuto fonografickou inscenaci pro starší děti vysílala až na podzim. Jde o kdysi populární dílo pozapomenutého sovětského meziválečného autora sci-fi, výrazně ovlivněného Vernem. Epicky široký román pojednává o geniálním doktoru Salvátorovi, který ve svých chirurgických pokusech zajde tak daleko, že v krizové situaci (jde o záchranu života) voperuje mladíkovi žraločí žábry; ten pak (pod „mluvícím jménem“ Ichtyandr, s přezdívkou Mořský ďábel) může žít ve vodě i na vzduchu. Salvátor připomíná faustovského profesora Preobraženského z Bulgakovova slavného a v různých dramatizacích i u nás znovu a znovu divadelně inscenovaného Psího srdce (není ovšem pravděpodobné, že by Běljajev tuto novelu při psaní znal).
Při dramatizaci prózy došlo k několika zásadním posunům. Úplně se vytratil autorův konformní, ne však bezduchý sociálněkritický podtext, spojený s útokem na společenské zřízení, které není schopné objevy doktora Salvátora ocenit. Také byl téměř vynechán anticírkevní duch díla. Charaktery postav (i u Běljajeva načrtnuté pouze mlhavě) směřují k větší sentimentalitě a citovosti – pozitivní postavy jsou jaksi „hodnější“. Zatímco v předloze jsou rybáři Kristo a Baltazar a také profesor Salvátor egoisty, jdoucími především za svým cílem, u Veselého se jedná o postavy víceméně kladné (i když bez jasnějších obrysů), které stojí proti jediné záporné – intrikáři Pedru Zuritovi. Zásadní dramatickou silou se nestává – na rozdíl od předlohy – ani tak osud titulního hrdiny, jako konflikt Baltazar-Zurita. Už na počátku je drama vyloženo: buď Baltazar přesvědčí svou dceru, aby si vzala Zuritu, anebo mu uloví Mořského ďábla. Syžet je nastaven zcela pohádkově (vzpomeňme například motiv mateřského znaménka a anagnorize v podobě znovunalezeného syna) a inscenátoři se tohoto postupu drží. Problematickou zůstává dramatizace z hlediska motivace konání postav (proč je Kristo přijat do doktorových služeb, proč skončí Salvátor v blázinci atd.). Ku prospěchu věci byly lyrické pasáže nahrazeny zvukovou režií a zmizely některé popisnosti knihy; nelze ale akceptovat násilné krácení, plynoucí zjevně ze snahy dostát předepsané stopáži. Lidé se tak chovají značně nevěrohodně a situace následují nepravděpodobně.
Gromův režijní vklad je velkým přínosem. Fragmentární a málo provázaný scénář propojuje citlivou hudbou, která pohádkovým zvukem píšťaly a využitím kvaziindiánských nápěvů (jsme v Jižní Americe – hudba Petr Mandel) jako by přidávala oné pohádkovosti. „Scénické zvuky“ působivě charakterizují mořské pobřeží, Salvátorovu podivuhodnou laboratoř, podzemní jeskyni, prostornou soudní síň, městské ulice atp. Ztvárnění hlavních rolí je velice vyrovnané. Michal Zelenka jako Ichtyandr, mluvící jednoduchou dikcí, byl až dětsky něžný, naivní. Stejně tak Petr Oliva a Oldřich Vlach jako bratři Baltazar a Kristo nesklouzli do dramatické deklamace, ale stavěli své postavy civilně a posluchačsky zřetelně. Anna Bendová, podobně jako Zelenka, vytváří svou Guttiere (Baltazarova dcera) co nejjednoznačněji, a to v poloze mladé naivní dívenky, zejména díky svému měkkému hlasu. Luděk Munzar coby doktor Salvátor je spíše hodným dědečkem než pološíleným profesorem a Pavel Rímský jako Pedro Zurita je naopak odporným gaunerem, který již barvou hlasu a každým svým slovem dává najevo své bídáctví. Inscenace je určena k vysílání pro děti a mládež, nicméně krajní zjednodušení charakterů svědčí o podceňování posluchačů. Opravdu kvalitní dílo pro děti by mělo být strukturováno tak, aby v něm byla rozpoznatelná významová vrstva, která osloví i dospělého.
Autor je teatrolog a publicista.