Recenze Posledních esejů filosofa Karla Kosíka (1926–2003) zdánlivě nesouvisí s tématem tohoto čísla, kterým jsou technonomádi. Lze se ale domnívat, že život těch, kteří se v rámci možností snaží odpoutat od fungujícího systému, by se s kritickým myšlením filosofa, jenž usvědčuje „dnešního člověka ze závislosti na systému“, mohl potkat.
Kniha Poslední eseje představuje v Kosíkově díle skutečně práce závěrečné, poslední. I když eseje v ní zahrnuté už vycházely v Salonu, literární příloze deníku Právo, v nepravidelných intervalech v rozmezí let 1997-2000, připravoval autor jejich souborné knižní vydání, které mělo být završeno úvahou, jíž chtěl přikládat význam jistého myšlenkového vyústění. Bohužel, smrt v únoru 2003 uzavřela jeho tvůrčí úsilí. Vydání knihy se ujalo nakladatelství Filosofia a zařadilo do ní dvanáct esejů, z nichž připomeňme titulem alespoň některé: Sedmero zrcadel, O nestoudnosti a pokoře, Sedmero podzimních zastavení, Čecháčkové a světáci, Morálka za časů globalizace, Mosty přes evropskou řeku, Setkání s třicetiletou válkou, Mafiánství.
Ačkoliv eseje vycházely v příloze deníku a dotýkaly se některých konkrétních probíhajících událostí, nepředstavovaly autorovy úvahy komentování aktualit. „Filosof není prorok, který by z letu ptáků věštil budoucnost, ani dobový komentátor, posedlý ,aktualitou‘ a novinkami.“ Pod prchavostí dějů Kosík odhaluje některé podstatné otázky doby, odkrývá na nich to, čím dosvědčují závažné rysy soudobého světa, za zdánlivou aktualitou nalézá otázky po smyslu (či po ztrátě smyslu) v soudobé společnosti, poukazuje na prázdnotu jako „mor globalizační doby, na její náhražkovost, překotnost v úprku, který se odehrává „mimo dobro a zlo“. „Vším prorůstající prázdnota, zabudovaná do fungujícího systému a srostlá s ním, znamená pro moderní lidstvo hrozbu nikoli jedinou, ale největší… Prázdnota a ztráta smyslu jsou hlavním dlouhodobým ohrožením soudobého lidstva,“ píše autor v eseji Morálka za časů globalizace. Svět, který ztrácí schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, považuje na jedné straně morálku za zbytečnou a na druhé straně volá po „morálních hodnotách“.
Bez moralizování
Kosík na nejednom místě odkrývá povahu soudobého světa tím, jak tento svět zachází se svou řečí – světa, v němž povrchnost a kýč „vytlačuje básníka a jeho slovo, jeho řeč ze života rozpadající se Obce“. A řeč pak prozrazuje svého mluvčího – tím, jak se stává dobovým či profesním žargonem, nebo jak si naopak zachovává svou přirozenost.
Při čtení Kosíkových úsporně psaných, ale vybraným jazykem přiléhavě formulovaných úvah a tázání cítíme nejeden vykřičník, nebo zase otazník i tam, kde nejsou psány. Právě tak není v textu autorem předznamenáno či dodáváno, co bylo míněno jako ironické domyšlení. Pro pozorného čtenáře je to však v kontextu knihy zcela patrné.
Kdo se (znovu) začte do Posledních esejů, záhy se přesvědčí, že se setkává s myšlenkami jednoho z těch – dnes vzácných – tvůrců, myslitelů, kteří vycházejí z hlubokého prožitku svých tázání a pochybností. Zároveň však tato tázání, znepokojení a varování v žádném případě neznamenají jen jakási privátní rozhořčení či moralizování.
Otázky Kosíkových úvah jsou znepokojující a znepokojivé, jeho tázání vytrhují z klidu přinejmenším ty čtenáře, kteří s autorem sledují „dobrovolné zapřahování“ člověka „do fungujícího systému“, a kteří přece nemohou připustit, že člověk „se podřizuje jeho komandu“, tj. fatalitě anonymního fungujícího procesu, který ovládá společnost „s urputností přírodních sil“ a který „podkopává základy a smysl lidské existence“.
A přece nejsou Kosíkovy eseje jen četbou o znepokojivém a znepokojujícím fatalismu doby. Již v autorových tázáních a přiléhavých pojmenováních podstatných rysů doby a společnosti nalézáme možnosti východisek, možnosti naděje. „Svoboda je pokus přerušit tuto domnělou neodvratnost. Svoboda znamená vítězství možnosti nad realitou, která se prezentuje jako ekonomický, finanční, vojenský determinismus, valící se planetou jako rozjetý, slepě fungující mechanismus.“ A proto, jak uvádí autor na jiném místě, „prvním předpokladem svobody, překonání fatalismu je: pozastavit se, vystoupit z valícího se proudu, vybočit z řady, odmítnout účast na režírovaném pořadu, stát mimo pořadí jako veličina nezařaditelná, která odmítá fatalitu zavedeného pořádku… Svoboda není hodnota, ale odvaha vzepřít se fatalitě. Kdo uvážil a zvážil, aby se odvážil říci NE zvráceným poměrům, okolnostem, situacím, jež se zdají bezvýchodné a odsuzující k rezignaci nebo kolaboraci, učinil rozhodný krok ke svobodě.“
Odpor k servilitě
A s Kosíkem nacházíme i místo skutečné filosofie (na rozdíl od inflace soudobých „filozofií“, které spoluvytvářejí pouze image nejrůznějších manažerů a jejich oborů). Autor poznamenává: „Skutečná filosofie nikdy netrůní na nebesích jako nezúčastněný pozorovatel, který výsměšně i pobaveně shlíží na lidské starosti a zápasy: filosofie se rodí z těchto zápasů a starostí, stojí na straně těch, kteří rezistují proti zpupnosti, nestoudnosti, cynismu, fatalitě, je tedy spojencem (obyčejných) lidí.“ Jako by se tu před námi oživil duch myšlenek Etienna de la Boétie z 16. století – který provokoval své současníky poukazem na dobrovolné, ba ochotné otroctví, servilnost –, když čteme Kosíkova slova zaměřená k české otázce, že „touha po svobodě zápasí se sklonem k servilnosti, pokusy myslet a jednat samostatně jsou v konfliktu s potřebou přimknout se k tomu či onomu mocnému ‚dubisku‘… hlásat osvícenství, ale současně trpět nebo dokonce vítat nad sebou kuratelu kohosi nebo čehosi autoritativního, grandiózního, všemohoucího, v tom se projevuje závislé, nesvobodné vědomí“ (esej Sedmero zrcadel). Tak by mohly či měly autorovy myšlenky nadzvedávat ze židle leckoho v českých zemích. A autor nezůstává dlužen ani v pozitivní představě republiky jako „Obce obcí“, když uvádí, že „taková republika je federace samosprávných institucí, jejichž centrem, chránícím je před byrokratickou centralizací i provinciální roztříštěností, je vize člověka jako plurality bytostí, které společně obývají svět, ale nikdo není jeho držitelem, majitelem, vlastníkem. Společně obývaný svět není k dispozici, nikdo si nesmí troufat uvrhnout jej do područí. Občan je prvotně zakladatel Obce, teprve druhotně účastník komunálních voleb nebo člen sousedské svépomoci… Občan se rodí ze zázraku svobody, zažil, jak chutná svoboda, a na této zkušenosti zakládá svoji ‚filosofii‘: každý člověk má právo být svoboden, každý člověk má být (povinnost) svobody hoden.“
Jestliže – jak autor s provokující věcností konstatuje v eseji Setkání s třicetiletou válkou – „dnešní člověk je připoután k fungujícímu systému, patří k němu jako jeho příslušenství, většinou o této závislosti neví a dobrovolně se jí podřizuje“, pak nezbývá než se připojit ke Kosíkově výzvě (a spolu s tím i k výzvě editorů) kritickému myšlení, „aby nemeškalo a dalo se do práce“.
Autor je historik.
Karel Kosík: Poslední eseje.
K vydání připravili Irena Šnebergová a Josef Zumr. Filosofia, Praha 2004 (vydáno na jaře 2005), 192 stran.