Nedávno vyšla v českém překladu kniha Michaela Stewarta Čas Cikánů, zabývající se životem, představami a ideály obyvatel jedné z cikánských osad v socialistickém Maďarsku. Jde o knihu v zahraničí hojně čtenou a citovanou, která se v odpovídajících kruzích stává pomalu klasickou. Je nepochybné, že naprostá převaha zainteresovaných knihu uvítala a předpokládá, že pozitivně přispěje k diskusi o takzvané romské problematice u nás. Následující text dokládá, že lze zastávat i stanovisko opačné.
První potíž knihy Čas Cikánů spočívá v tom, že není jasné, o kom vlastně pojednává. Michael Stewart píše, že kniha je výstupem výzkumu provedeného autorem v letech 1984––1988 ve městě Harangos (toto, jakož i jiná jména zde uváděná jsou podle všeho pseudonymy), vzdálené dvě hodiny jízdy z Budapešti (s. 18). Tuto lokalitu obývalo v dané době více než 200 obyvatel, které Stewart označuje – v zásadě nahodile – dvěma termíny: Romové (Roma) a Cikáni (Gypsies).
O nikom
Jak autor dále uvádí, jedná se o Romy olašské. Tyto skupiny tvořily v době výzkumu v celkové cikánské populaci Maďarska asi 20 procent (vedle Cikánů bojašských s 10 % a maďarských – Romy označovanými jako Romungro – se 70 %) a jako jediní si říkali Romové (Roma) (s. 19). Vztahy mezi dvěma nejpočetnějšími cikánskými skupinami, (olašskými) Romy a Romungry, přitom rozhodně nejsou idylické, neboť Romové Romungry pohrdají (s. 39, 89) a považují je v jistém smyslu za horší, než jsou gadžové (Necikáni). Uvedené cikánské skupiny – z nichž žádná (odhlédneme-li od lingvistických a historických rozdílů) nikdy netvořila homogenní populaci (s. 20) – se pak liší jak rodinnou strukturou, tak i kulturou, přičemž ani jedna z nich by se nikdy nevzdala své výlučné identity (s. 20).
Z těchto skutečností Stewart dovozuje, že „žádná kniha sama o sobě nemůže vypovědět osud všech maďarských Cikánů za komunismu“ (s. 20). Nelze se však vyhnout pocitu, že právě o to se – přinejmenším nevědomky – snaží. Ačkoli již víme, že jako Romové se označuje méně než 30 % cikánských populací v Maďarsku, a třebaže Stewart sám dále uvádí, že (přinejmenším z pohledu harangosských olašských Romů) termín Rom není ekvivalentem označení Cikán (maď. Cigány, angl. Gypsy) (s. 106–107), v celé knize se tyto termíny používají v zásadě jako synonyma. A nejen to. I když nás Stewart opakovaně upozorňuje, že gadžové Romům/Cikánům nerozumějí a jejich představy o nich jsou mylné a zavádějící, zvolil si za centrální termín do názvu své knihy právě označení, které je součástí a výrazem těchto pokřivených a chybných gadžovských představ.
Tomuto zmatku nezůstává Stewart nic dlužen, a tak se ve své argumentaci bez jakéhokoli komentáře odvolává nejen na cikánské skupiny – očividně ve shodě s (přinejmenším implicitním) metodologickým principem Cikán jako Cikán – zcela odlišné v prostoru (nalezneme zde odkazy na skupiny z Čech a Slovenska – s. 209, Kalifornie – s. 189, ale i na anglické Traveller-Gypsies – s. 189) nebo čase (například odkaz na Grellmana z roku 1787 – s. 146, pozn. 16), ale i na populace bez jakékoli zjevné vazby k tématu, jako jsou afričtí Křováci (Bushmen) (s. 58, pozn. 14), Pygmejové Mbuti (s. 107, pozn. 10) či na nativní skupiny z Indonésie (s. 150, pozn. 3), Řecka (s. 186, pozn. 5) anebo Melanésie (s. 55, pozn. 3). Nutno říci, že tímto přístupem se Michael Stewart, profesor antropologie, prohřešuje proti základním metodologickým pravidlům svého oboru a jakožto antropolog se tak vlastně plně diskvalifikuje.
Jinou potíží, související opět s otázkou, o kom že to autor vlastně píše, je nesmírná nevyváženost jeho knihy vzhledem k genderu. Na s. 207 čteme, že chtěl „prozkoumat svět z pohledu Romů“. Byl-li toto záměr, je třeba konstatovat, že v jeho naplnění M. Stewart uspěl (anebo selhal) právě z poloviny, neboť tři prominentní oblasti, které jsou základem romské existence, resp. v nichž se Rom stává Romem – obchod s koňmi, performace „pravdivé řeči“ (specifická varianta zpěvu během „oslav“ – rom. mulatšago) a (rituální) čistota těla –, se žen vlastně netýkají, neboť obchodu s koňmi se ženy neúčastní (navíc obchod s koňmi je podle Stewarta symbolickým obchodem právě se ženami), oslav také ne a ve vztahu k tělesné čistotě jsou pojímány (přinejmenším do menopauzy) víceméně jako nečisté. Z četby Stewartovy knihy se vlastně zdá, že ženy nelze jako Romy počítat. Vtírá se otázka: „A co na to romské ženy?“ Nevíme, a zdá se, že to neví ani Michael Stewart.
Pokud autor ve snaze popsat svět očima Romů selhává napůl, nutno dodat, že existují i oblasti, kde selhává beze zbytku. Takovou oblastí je například problematika sociálního uspořádání zkoumané skupiny. Zde stojí za zmínku Stewartovy poznámky ke dvěma oblastem – ke sféře příbuzenství a k otázce etnicity. Ačkoli je sféra příbuzenství v řadě prací zabývajících se danou tematikou často považována za institucionální jádro odpovídajících skupin, Stewart tuto oblast vlastně úplně míjí. Na s. 39 sice učiní poznámku, že „téměř každý (muži i ženy) považoval ostatní [v osadě] za příbuzné“, ale důvod této skutečnosti („většina sňatků [se] odehrávala mezi bratranci a sestřenicemi z prvního a druhého kolena“ – s. 39) v dalším textu dvakrát popře a prohlásí za nepřípustný, když uvede, že „Romové trvali na tom, že... brát si příbuzné není romanes, zvláště pak brát si bratrance a sestřenice z prvního kolena“ (s. 62). Těmito vzájemně se popírajícími tezemi pak Stewartovy zmínky o příbuzenských vztazích harangosských Romů v podstatě končí. V otázce etnicity si pak autor nevede o mnoho lépe, neboť i když uvede, že „s výjimkou vzdělaných cikánských intelektuálů... Romové etnickou totožnost nemají“ (s. 35), resp. že Cikánům chyběly „ty společenské vlastnosti, na kterých se stavěla národní nebo etnická identita“ (s. 106), bez jakýchkoli komentářů o nich jako o etnické skupině v průběhu celé knihy hovoří (srov. např. s. 134, 209 ad.).
Nejasná je ovšem Stewartova pozice nejen ve vztahu k vlastní sociální organizaci zkoumané skupiny, ale i co se týče její pozice v rámci celku společnosti dané země. Do značné míry v daném ohledu Stewart následuje názor antropoložky J. Okelyové (aniž by ovšem přejímal její tezi o evropské autochtonii Cikánů) a vysvětluje pozici dané skupiny nikoli jako výsledek tradice, ale jako adaptaci na podmínky života dané (zde maďarské) společnosti – odmítá tedy exoticismus, vysvětlující specifika cikánských skupin jako dědictví Indie (pro české čtenáře není bez zajímavosti, že se jmenovitě distancuje i od M. Hübschmannové – s. 209), a tvrdí, že adaptace Romů „pramenila z našeho druhu společnosti – Cikáni jsou částí nás samotných“ (s. 210). Takovou pozici samozřejmě zastávat lze, jen těžko se ovšem uvedené názory slučují s tezemi, že díky studiím cikánských skupin z mnoha zemí „lze přesvědčivě tvrdit, že etika cikánské práce [jeden z distinktivních rysů odpovídajících skupin – MJ] je dnes společnou, po předcích zděděnou kulturní charakteristikou“ (s. 32).
Pro nikoho
V České republice, jakož i ve Slovenské republice, je obvyklé hovořit o Romech obecně jako o skupině. Této skupině jsou pak obvykle přisuzovány etnické, resp. národnostní přívlastky, takže nadále se již hovoří o etnické/národnostní skupině Romů.
Tento omyl se týká neporozumění rovině obecnosti termínu Rom. Ten je totiž svou povahou bližší spíše termínu Slovan (než, například, Čech, Slovák či Maďar), neboť je-li toto označení užito, je třeba je dále specifikovat – Rom olašský, Rom slovenský apod. V otázce užívání termínu Rom/ové u jednotlivých romských skupin se setkáváme právě s touto akceptací obecné kategorie, jakož i s její následnou specifikací.
Předpokládat tudíž, že Romové tvoří skupinu, kolektivitu, či dokonce „komunitu“, je stejné jako předpokládat, že i Slované existují jako skupina či kolektivita (která by například měla být subjektem státní či evropské politiky, měla by mít své vlastní reprezentanty, podléhat svým autoritám, etc.). Taková situace by pro nás byla patrně jen stěží akceptovatelná, vždyť (jak by se asi ozval řadový Čech), co my máme společného s – řekněme – například Bulhary či Bělorusy? A co fakt jazykové příbuznosti (tolik zdůrazňovaná skutečnost v případě romských skupin)? Nu, jistěže čeština je samozřejmě slovanským jazykem, ale pro Čechy z tohoto lingvistického zjištění pro současnost nic závazného nevyplývá. Proč by tomu u Romů mělo být jinak?
Uvedený přehmat má pak jeden, vpravdě katastrofální následek: takřka svévolné užívání poznatků o Romech při argumentaci týkající se pouze jedné z jejich (pod)skupin. Málokomu tak dnes přijde zarážející, že když se někdo zajímá o Romy v obci v jižních Čechách, „samozřejmě“ při jejich tematizaci užívá odkazů na výzkumy Romů prováděné u romských skupin ve Španělsku nebo dokonce u anglických travellerů. Je přitom zřejmé, že hodnota takových odkazů je obdobná, jako kdyby nějaký cizinec, který provádí výzkum vesnice v jižních Čechách, užíval argumentační aparát vybudovaný při výzkumu bulharského sela, či kdyby tento, anebo jiný, badatel ve snaze vystihnout specifika (jiho)českého rodinného života vycházel z poznatků získaných studiem srbské zádruhy. Samozřejmě – vůbec nechci říci, že by mezi takovými formacemi neexistovaly analogie a paralely, tvrdím jen, že jsou vysoce nesamozřejmé a bez vysvětlujícího komentáře spíše nepoužitelné.
Na místě je tak obava, že i poznatky a závěry uváděné v této knize se záhy stanou součástí diskuse o takzvané romské problematice v ČR. Užívat ovšem při tematizaci Romů v ČR (či SR) závěry ze zahraničních bádání (a to nejen M. Stewart, ale i A. Sutherland, P. Gay y Blasco, J. Okelyová ad.) bez podložení odpovídajícím materiálem tuzemského původu je však z uvedených důvodů hrubá metodologická chyba, neboť tito autoři popisují romské skupiny výrazně odlišného typu a patrně i původu.
V situaci, kdy v českých zemích (jakož i na Slovensku) absentuje monografie zabývající se romskou skupinou/romskými skupinami v dané zemi, se domnívám, že překlady děl uvedených autorů do češtiny (resp. slovenštiny), našemu dluhu moc nepomáhají.
Aby ovšem nedošlo k mýlce – kromě uvedených přehmatů obsahuje kniha řadu zajímavých informací o obyvatelích lokality Třetí třída ve městě Harangos, jakož i o pozici cikánských populací v socialistickém Maďarsku, které stojí za přečtení, a lze ji tedy zájemcům o tyto skupiny, dobu či zemi doporučit. Jen je třeba se vyvarovat představy, že nám četba této knihy odpoví na otázku, proč obyvatelé Předlic (Matiční, Chánova, Luníku IX., atd.) jednají tak, jak jednají.
Autor je kulturolog.
Michael Stewart: Čas Cikánů. Přeložila Silvie Prudká. Barrister & Principal ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci, Brno 2005, 280 stran.