Konflikt z hloubi duše

„Až budeme mít bojová letadla a rakety, můžeme přemýšlet o změně způsobu naší oprávněné sebeobrany. Ale nyní se můžeme vypořádat s ohněm jen pomocí holých rukou a sebeobětování.“ (Šejk Ahmed Ben Yassin, bývalý vůdce Hamásu)

Ráj hned teď není prvním snímkem, který by portrétoval poslední hodiny sebevražedného atentátníka z jeho vlastního pohledu. Roku 1999 vznikl působivý indický film Teroristka (The Terrorist) a ve stejném roce jako Ráj hned teď byl uveden i vynikající americký snímek Josepha Castela Válka v hloubi duše (The War Within). Zatímco indická díla se na Západ příliš nedostávají a Válka v hloubi duše byla vyloženým diváckým propadákem, Assadův opus vzbudil celosvětovou pozornost. Tento fakt bije do očí zejména ve srovnání s Castelovým filmem, který byl v amerických kinech nasazen maximálně v šestnácti ko­piích a za který nechali v pokladnách kin diváci v USA pouhých čtyřiasedmdesát tisíc dolarů. Naproti tomu za (na Oscara nominovaný) Ráj hned teď utratili Američané již 1,5 milionu, což je na cizí snímek u publika, které ostentativně odmítá číst titulky, slušný úspěch. Obě díla mají přitom velmi podobný příběh: tichý a charismatický muslim se vydává na sebevražednou misi, která se zpočátku nezdaří, což jej donutí bilancovat smysluplnost vlastního počínání. Obě jsou také milostnými příběhy a rovněž rozuzlení je totožné.

Rozčilený židovský komentátor Yossi Zur, který při sebevražedném útoku na Západním břehu přišel o šestnáctiletého syna, se na významném internetovém serveru www.imdb.com ptá, zda by Američané na Oscara nominovali film, který „je o tom, jak se mladí lidé ze Saúdské Arábie učí v USA létat s letadly a pak procházejí islámskými rituály připravujícími je na svatou misi, kterou je nalétávání do věží WTC v New Yorku“. A Američané mu odpověděli sami. Válka v hloubi duše, která je o sebevražedném útoku na Manhattanu, se v kinech ani neohřála a – přestože jde o jednoznačný umělecký úspěch – vůbec nezaujala ani kritickou obec. Naproti tomu Ráj hned teď je důkazem toho, že USA se zatím mohou vyrovnávat se svým traumatem pouze prostřednictvím paralelního utrpení jiného národa.

Porozumět atentátníkovi

„Ať na to máte jakýkoli názor, je zde důvod,“ říká autor filmu. Režiséru a spoluscenáristovi Hany Abu Assadovi šlo dle jeho vlastních slov především o vhled do duší a situace lidí na palestinských územích. Na základě novinových článků a rozhovorů s teroristy i jejich příbuznými vytvořil portrét posledních čtyřiceti osmi hodin dvou sebevražedných atentátníků, v civilu automechaniků z Nábulusu.

Said (Kais Nashef) a Khaled (Ali Suliman) jsou kamarádi od dětství, věřící, ale nikoli fanatičtí muslimové. Frustrováni situací na Izraelem zabraných palestinských územích se kdysi přihlásili jako potenciální atentátníci a nyní byli vybráni, aby svou misi uskutečnili. Těsně před začátkem akce se ale setkávají s pacifistkou Suhou (evropská Shooting Star za rok 2004 Lubna Azabal), dcerou palestinského odbojového hrdiny Abu Azzama, která svými názory otřese jejich odhodláním a s níž Said naváže milostné pouto.

Všichni máme z médií určitou představu o tom, jakým způsobem pracuje teroristická mašinérie a jak vypadá atentátníkova mise: rozpaky a krize vlastní identity, schůzky s teroristickou spojkou, která mu misi nabídne, získávání výbušniny, pronikání vojenskými hlídkami a nakonec den jako každý jiný, modré nebe a dav nevinných obětí. A Ráj hned teď tento „žánr“ beze zbytku naplňuje. Co nového nám tedy o palestinských bombo­metnících vlastně říká? Až na absenci důkladného vymývání mozku teroristickými bossy a fanatickými vykladači Koránu je zde to, co o nich slýcháme z propalestinských článků už léta – že jsou to obyčejní lidé jako my, které obtížná společenská situace dohnala k jejich meznímu činu. Přínos snímku tak nespočívá v informativnosti, ale v tom, že si s těmito jedinci můžeme jejich misi prožít, a tak jí možná alespoň do určité míry porozumět. Od abstrakce slov v novinových odstavcích přecházíme k filmu, v němž sledujeme reálné postavy v konkrétních situacích. A i když víme, co mají podle nám známého „žánru“ udělat, bude se tak dít způsobem, který odhadnout nemůžeme. Nejlépe je to vidět v komické scéně nahrávání sebevražedného videa, stabilní součásti marketingu tero­rismu internetového věku. Khaled drží nemotorně pušku a nervózně předčítá dlouhé protiizraelské poselství – a nakonec zjistí, že kamera celou dobu nenatáčela. Při druhém pokusu pak namísto plamenného řečnění adresuje zcela civilní vzkaz matce, a když se vrátí k původnímu tématu, jen nevěřícně sleduje, jak se jeho kolegové, namísto aby vzdávali hold slavnostnosti jeho projevu, zakusují do připravených obložených chlebů.

Izraelci mlčí

Snímek je otevřeně propalestinský, přestože metodu sebevražedného atentátu spíše odsuzuje. I sekulární Suha, nejotevřeněji pacifistická postava filmu, proti útokům nebrojí ani tak z pozice nemorálnosti vraždy jako kvůli následným izraelským odvetným akcím. Především však není žádný Izraelec puštěn ke slovu. Vidíme jen nesympatické izraelské vojáky, několik osadníků a v jedné zcela vykonstruované, nehorázné scéně (jež má být zřejmě ilustrací toho, kterak je Žid za peníze ochoten udělat cokoli) i židovského taxikáře s přítelkyní, kteří nejenže přivezou naše dva atentátníky do Tel Avivu, ale ještě jim popřejí hodně štěstí! Další nevkusností je tvrzení, že za existenci kolaborantů mezi Palestinci může Izrael, který využil jejich okupací zdecimované psychiky. Zmíněny nejsou ani další skutečnosti – zkorumpovaní palestinští politici, fakt, že se Palestinci stali jen malým kolečkem v atmosféře kulturní nenávisti mezi západním a islámským světem, nebo že se k nim okolní arabské vlády chovaly často hůře než Izraelci. Ani obchodní stránka palestinského terorismu, sponzorovaného státy jako Saúdská Arábie, Sýrie a Írán, tu nehraje žádnou roli. Navíc většina obětí palestinských sebevražedných útoků nejsou izraelští vojáci – jak by se z filmu snad mohlo zdát – nýbrž civilisté. Jako nestrannou výpověď, komplexně postihující regionální problém, snímek Ráj hned teď rozhodně přijmout nemůžeme. Lze ho vnímat pouze jako pohled Palestinců, kteří nikdy neopustili Západní břeh a jimž je důsledně vtloukáno do hlavy, že Izrael může za jakékoli potíže, které se v jejich životech vyskytnou.

Pro většinu diváků však spočívá kontroverznost snímku v jeho samotné ideji, a nikoli v tom, jak byla tato myšlenka zfilmována. Pokud necháme ideologii stranou, po čistě filmové stránce funguje film bezvadně: dramaturgicky dobře vystavěné situace i věrohodný ústřední konflikt, dobří herci a sympatické postavy, o jejichž osud se doopravdy zajímáme, pozoruhodné lokace z Nábulusu, do kterého se asi jen tak nepodíváme, jednoduchá, leč vizuálně působivá kamera. Kdyby místo o sebevražedně-atentátnické téma šlo například o sebeobětování ve vojenské misi, snímek by se stal běžným thrillerem a ztratil by svůj provokativní charakter i možnou společenskou nebezpečnost. Sice by tak vynikly čistě filmové kvality, zároveň by ale zmizela jedna rovina významu.

Díky své provokativnosti a hádkám, jež vyvolal v médiích či na internetu, stal se Ráj hned teď také příspěvkem do jiné diskuse než té o palestinsko-izraelském konfliktu. Do diskuse ohledně mezí liberalismu a svobody vyjadřování, do polemiky ohledně účelu, k němuž ji používáme, a o tom, zda ještě existují věci, o nichž by se raději mluvit nemělo. Film byl některými komentátory nařčen z propagace terorismu, protože ukazuje sebevražedné atentátníky jako sympatické lidi, kteří se kromě své mise zabývají zcela obyčejnými problémy. Snímek totiž působí jako další krůček k legitimizaci něčeho, co je pouhou masovou vraždou. A ruku v ruce s tím, jak se sebevražedné útoky stávají doslova každodenní součástí naší reality, hrozí, že tyto činy nejen pochopíme, ale také omluvíme.

Autor je redaktor internetového serveru FilmPub.