Po Josefu Váchalovi dostala letos na jaře prostor v hradecké galerii jeho životní družka Anna Macková (1887–1969). Původně plánovaná výstava, jež měla spojit osudy těchto dvou grafiků, se nakonec kvůli omezeným výstavním prostorům konala na pokračování. Macková, která se jako výtvarnice ocitla zcela ve stínu svého osudového Váchala, je tak kouzlem nechtěného představena sama za sebe.
nad děvy uměn leckde hodně výše čnící,
by starala se mně i psům o píci
a srub mi hlídala, když často z domu
jsem býval pryč, v pustinách k tomu.
Nu, mohu říct, ta ženská třebas jako Valkýra,
se velmi osvědčila, jevíc se co sekyra,
kterou jsem moh’ se smečce vlků ubránit…
(J. Váchal, 1952)
Anna Macková studovala na Všeobecné škole kreslení a malování pro dámy při UMPRUM v Praze, grafiku pak soukromě a barevný dřevoryt úplně nejsoukroměji u Josefa Váchala. Spolupracovala od dvacátých let s Kruhem výtvarných umělkyň, vystavovala samostatně i na kolektivních výstavách v tehdejším Československu a v zahraničí (Paříž, Athény, Buenos Aires). Již v roce 1918 jí A. Dolenský vydal Soubor knižních značek a ani dobovým kritikům nebyla zcela neznámá. Sama vytvářela vlastním nákladem bibliofilie (Koleda, Kozlíček, Zvířátka) a cykly grafických listů z potulek, které podnikala buď sama, s Váchalem, anebo ve společnosti dalších přátel, které na rozdíl od svého druha měla.
Jméno Anny Mackové je se jménem Josefa Váchala stále nerozlučně spojováno. Dnes paradoxně pevněji nežli za jejich života. Zprvu žačka, poté milenka, v posledku družka, kterou Váchal přežil o necelý týden. Anna Macková ale byla především (a nejen na svoji dobu) naprosto svébytná a nezávislá bytost. Jako takovou ji V horách, v cestovním kloboučku, z profilu s okem pozorovatelky Váchal „něžně vyryl“ pro svůj Receptář barevného dřevorytu (1934). Takovou ji lze zahlédnout prostřednictvím souboru grafik z hradeckého depozitáře.
Vystupuje jako cestovatelka a pozorovatelka. Zaznamenává, co potkala na svých potulkách i skutečných cestách, a převádí to do dřevorytů. Na rozdíl od Váchala se nebojí prostoru ani kostelíků, z jejích krajin to vane. Kupí se oblaka, stromy vlají, třepotají se. Je to čisté, průzračné, jako když se projasní po dešti. Tajemno šumavských slatí či exotika Korčuly se obejdou bez povídání příběhu. Výrazově zůstává čistě vizuální, služebná obrazu, a byť sekyra, nepere se, prostě předkládá to, co vidí.
Anna Macková svou grafikou v podstatě odpovídá pojetí ženského umění, které v rámci dobové tendence, avantgarda – neavantgarda, stále mužskému umění přisuzovalo velké U a ženské směřovalo do oblastí služebných, blízkých módě, návrhářství, či alespoň k malému formátu. Citovost, souznění s přírodou, někdy až vzorná „holčičí“ spořádanost. Na projevech sentimentu či hysterie ji ale nachytat nelze. Možná má hlavu trochu v oblacích, táhlo ji to vždycky do hor, ale nohama stojí pevně na zemi. Prostě a hezky ženská.
Přála si, aby se její a Váchalův hrob ani rohem nedotýkaly. To se jí na radimském hřbitově splnilo. Jejich příběh, lidský a nakonec i umělecký, rozplést tak docela nejde. Ti dva zůstanou spolu, i když se v Radimi jejich hroby nedotýkají. Podobně se k sobě mají dvě po sobě jdoucí výstavy v Hradci Králové. Paseka a nemilosrdná lichvářka slečna Anna Kocourková z Krvavého románu.
Autorka je historička umění.
Anna Macková ve sbírkách Galerie moderního umění v Hradci Králové. Kurátorka Hana Vítková.
GMU Hradec Králové, 23. 3. – 28. 5. 2006.