Máchovské variace Ondřeje Malečka

Výstavní prostor NoD-Roxy se Malečkovou prezentační intervencí proměnil na zvláštní, místy dramaticky rozervaný, místy varovně klidný svět, který voní dálkami a kde platí jisté vnitřní zákonitosti a danosti. Autor se zhostil své úlohy interpreta velmi rafinovaně, když nechal v malbě zcela spontánně promlouvat svůj vlastní „vnitřní model“ uchycený na kongeniální máchovskou poetickou kostru. Ztotožnil se s hlavními básníkovými obsahovými liniemi, které převedl do jazyka symbolických atributů (pavučina, květiny, svázané kosti, medvěd, lebka, hrad ad.). Na základě jejich vztahové kombinace a rozvržením na ploše plátna vznikají přesvědčivé „dekonstrukce“ máchovských citových a přírodních vizí optikou současného mladého umělce. Malečkova malba je bezprostřední, uvolněná, expresivní, ale zároveň pod „citovou“ a v závislosti na tom i „estetickou“ kontrolou autora. Obrazy si ponechávají svou formální otevřenost. Dýchají a chystají se každým okamžikem k zrcadlení něčeho jiného, již vizuálně nakročeného. Jsou to obrazové nápovědy, bez zbytečných dořečeností. Snoubí se tu výrazové polohy hrané dětské naivity až dětinskosti s narcisistní příchutí básníkovy sebestřednosti, kolem které se točí celá příroda, celý vesmír. Odtud už je jen krůček ke stinným stránkám lidské duše, spojené s temnými vizemi, uzurpátorstvím a obranou proti tomu všemu. „Vnitřní ideální model“ se pod vnějším empirickým tlakem proměňuje. Objevují se trhliny a roste vnitřní napětí a nespokojenost spojená s projevy nevole až agrese. Nesmiřitelnost je jedním z hrdých principů jakéhokoliv romantického projevu, a zde je přítomen v hojné míře.

Obličej jako maska

Máchovský cyklus se přirozeně vyloupl a částečně navázal na starší torzální pokusy o psychologickou zkratku lidské mimiky. Maleček vytvořil celou řadu hlav, které „nějak působí“. Většinou trpí úzkostí, pocitem viny, izolací, ale projevují také nespokojenost navenek. Autorovi se podařilo dostat se v této cestě za postižením výrazu obličeje až na hranici přesvědčivého znaku, který je formálně příbuzný některým malířům německé „nové divokosti“. Na výstavě zastoupená Černá hlava je jak vystřižená z nějakého západoberlínského katalogu osmdesátých let 20. století. O to více překvapuje její působivost – dokonalost vložená do jednoduchosti gesta a tvaru. Z obličeje se stává maska, která má za úkol něco naznačit, ale zároveň podstatné skrýt.

Výjimečné jsou Malečkovy kresby. Autorefe­renční záznamy, budované s velkým přispěním automatismu, v sobě kódují skrytou i přiznanou erotičnost. Tady někde autor odhazuje masku a nechává nás nahlédnout poměrně hodně hluboko do svých snů a představ stejně jako úzkostí a obav.

Klíčové obrazy

Mezi „pilíře“ máchovského souboru patří obraz Strašný lesů pán. Měřítkově nadsazený medvěd s neforemnou prasečí hlavou, která se mění (je nakročena ke změně) na lebku, opět s rysy masky. Kolem asistují nezakořeněné, vznášející se subtilní stromy-rakety. Vnitřní rozpolcenost je podtržena ostrými barevnými akcenty, naznačujícími oblohu s mraky a kotoučem slunce. Neméně výrazný je obraz Krajina 2. Plocha přehuštěná symbolickými atributy (máchovské citace), kde kosti „rostou“ na záhonu společně s květinami, noční motýl s křídly pokrytými děsivými obrazci se blíží k pastím, kterými jsou zde rozprostřené pavučiny. Minimálními prostředky je tu bravurně rozehrána atmosféra skepse a intenzivní úzkosti. Na obraze Hrad figuruje temný obrys romantické zříceniny „prorostlé“ s okolními hlubokými lesy. Jako očistný protipól je tu dramaticky podané nebe opět s naznačeným slunečním kotoučem. Ze starších obrazů zaujme Duha mezi obláčky. Přes nevinnost námětu se hlubinnou sondou můžeme dostat až k rozkrytí čistě erotického motivu kopulujících mráčků. Jistě je to i kus černého humoru, který dělá Malečkovy obrazy tak živými a přesvědčivými, neboť krotí a zlidšťuje umělcovy vzdory a touhy uniknout nevyhnutelnému a dotěrnému procesu socializace a tuhnoucího společenštění. Pomáhá mu volit jemnou nesmiřitelnost formou úniku, kterou stvrzuje ponor do malířského média. Malířství je prostě výborný citový trenažér, kde se lze zcela upřímně rozhodovat nanečisto, bez jakýchkoliv důsledků a dopadů a přitom s razancí hodnou vojevůdců.