Ariel Šaron se již více než dva týdny nachází na hranici života a smrti. Není vůbec jisté, zda se z kritického zdravotního stavu dostane. Co však lze říci téměř s určitostí, že se zřejmě už nikdy do izraelské politiky ani do veřejného života nevrátí. Izrael a celý svět nyní hledají odpověď na otázku, co se stane po jeho odchodu.
Pro část Izraelců byl Šaron velmi dlouho starozákoním „králem Arikem“, druhá část veřejnosti ho nenáviděla. Obdiv si získal hlavně v táboře těch, kteří odmítali jakýkoliv kompromis a ústupky Arabům. Naopak Arabové, a mezi nimi hlavně Palestinci, mu z valné části dodnes nemohou přijít na jméno. Šaron byl skutečně po většinu života velmi tvrdý voják i politik, jehož krédem byla maximalizace izraelského území a zásada nevyjednávání s Palestinci.
Voják byl statečný, během vojenské kariéry se ale dostal do mnoha problémů kvůli přílišné tvrdosti a porušování rozkazů. Krátce po svých dvacátých narozeninách se stal velitelem elitního komanda „101“, které mělo provádět odvetné údery proti Arabům. Jeho oddíl pak v roce 1953 pozabíjel v palestinské vesnici Kibijá 69 civilistů (polovinu z nich tvořily ženy a děti). Skoro o dvacet let později provedl Šaron během Jomkippurské války bojový manévr, za který se dostal do učebnic vojenské taktiky: Se svými jednotkami dokázal přejít na africkou stranu suezského průplavu, přičemž Egypťané zůstali odříznuti na jeho opačném břehu. Celá akce však málem vyvolala vážnou konfrontaci mezi USA a Sovětským svazem. Šaron byl poté pro nedisciplinovanost opět postaven mimo vojenskou službu a dal se plně na dráhu politika.
I v politice zůstal „jestřábem“. V řadách strany Likud se stal průkopníkem kontroverzní výstavby židovských osad (přičemž šel sám osobním příkladem) a později byl nařčen z válečných zločinů v Libanonu. O masakru v uprchlických táborech Sabra a Šatíla v roce 1982 je možné se ze zprávy izraelské vyšetřovací komise dočíst, že Šaron „nese nepřímou zodpovědnost za neschopnost předpovědět masakr a následně mu zabránit“. „Arik“ i přesto v izraelské politice zůstal, avšak až do roku 2000, kdy byl překvapivě zvolen premiérem, patřil do tábora radikálních nacionalistů, kteří zastávali více než rezervované postoje k mírovému procesu devadesátých let.
Obrat a proměna
Jak je možné, že se muž, který byl navíc po dlouhá léta zatracován i velkou částí Izraelců, dostal na sklonku života na politické výsluní a začal být dokonce označován za „mírotvorce“? Způsobil hlavně jeho plán evakuace osad v pásmu Gazy, který dokázal prosadit a uskutečnit v roce 2005. Je paradoxní, že když se o stejném kroku uvažovalo už v devadesátých letech v rámci mírového procesu, byl Šaron rozhodně proti. Lze si jen stěží představit, že by se v Šaronovi na stará kolena probudil soucit s Palestinci. Evakuaci Gazy neprovedl ani tak s ohledem na ně, spíš si realisticky uvědomil dlouhodobou neudržitelnost dosavadní situace. Navíc věděl, že stažení získá podporu ze strany USA, které také musely ukázat, že Irák není jejich jedinou prioritou. V neposlední řadě chtěl také vyrazit trumfy z rukou hnutí Hamás, které bylo dlouhou dobu nejsilnější právě v Gaze a ohrožovalo Izrael sebevražednými atentáty.
Šaron se tedy rozhodl zlikvidovat to, co před pár desetiletími sám pomáhal budovat. Dokonce kvůli tomu opustil i řady své mateřské strany a založil vlastní formaci Kadima (Kupředu). Izraelci i USA začali v Šaronovi spatřovat důvěryhodného protagonistu „obnoveného mírového procesu“, a to nehledě na korupční aféru synů Omriho a Gilada, které nejednou vrhly stín i přímo na něj. Přestože evakuace osad v Gaze mnoha zdejším Palestincům ulehčila po desetiletích život, nelze tento krok přeceňovat. Osadníků zde bylo jen relativně málo (přibližně 8000). Západního břehu, kde žijí osadníků statisíce, se s výjimkou čtyř bezvýznamných sídlišť evakuace prakticky nedotkla. Stejně tak nelze evakuaci označovat za „mírový proces“, neboť se jednalo o jednostranný krok ze strany Izraele, nikoliv o postup dosažený vyjednáváním mezi nejméně dvěmi stranami. Nelze zapomínat ani na výstavbu takzvané bezpečnostní zdi, jejíž realizace získala zelenou právě za Šaronovy vlády. Celý její projekt by byl určitě snáze zdůvodnitelný bezpečnostními potřebami Izraele, kdyby kopíroval hranice mezi Západním břehem a Izraelem. Ve skutečnosti však zeď připojuje k Izraeli množství osad, což vzbuzuje podezření, že jejím skutečným cílem je vedle bezpečnosti také vytyčení hranic mezi Izraelem a palestinskými územími bez ohledu na názor Palestinců.
Kdo po Šaronovi a Arafatovi?
V Šaronovi odchází z izraelské i blízkovýchodní politiky beze všech pochyb jedna z nejvýraznějších osobností vůbec. Je to také poslední izraelský státník, který bojoval ve všech izraelsko-arabských válkách. Z hlediska izraelské politiky v sobě Šaronův odchod skýtá nebezpečí hlavně v tom ohledu, že se zatím neobjevil žádný politik podobného charismatu a autority, který by byl na složitém politickém kolbišti Izraele schopen s takovým respektem vyvažovat nejrůznější zájmy. To ostatně platilo i u jeho celoživotního soka Jásira Arafata. Ten byl rovněž po mnoha stránkách kontroverzní, ale nebylo mu možné upřít, že byl prakticky jediným politikem, který disponoval v palestinské společnosti všeobecnou autoritou.
Po Šaronovi (a Arafatovi) tedy přijde ke slovu mladší generace politiků, která není tolik zatížena násilnou stránkou izraelsko-palestinského konfliktu. Zůstává ale otázkou, zda budou schopni prodat svým lidem složité kompromisy, bez kterých bude mír na Blízkém východě jen stěží uskutečnitelný.
Autor je právník a politolog, v loňském roce vydal knihu Izrael a Palestina.