Koloniální svět se po druhé světové válce proměnil. Postupně docházelo k rozšiřování pravomocí domorodých elit. Ty však ve chvíli, kdy mělo dojít k jejich emancipaci, neprokázaly dostatečnou připravenost k převzetí vlády. V důsledku jejich selhání začaly vznikat sekulární polovojenské diktatury, z nichž ty ambicióznější usilovaly o podporu jedné ze stran železné opony, čehož si byli vědomi i představitelé kubánského vedení, jejichž zkušenosti z partyzánské války se měly uplatnit při šíření revoluce v zemích třetího světa.
Do jedné pražské restaurace přichází muž se srdečným výrazem ve tváři. Potřese si rukou se svými známými, objedná si a po chvíli začne vyprávět: „Když jsem nastoupil k dělostřelectvu, bylo mi dvacet. Měl jsem štěstí, protože jsem vždycky správně zaměřil cíl. Kdybys netrefil, vyhledali by tě z družice a byl by konec.“ Neznámý se jmenuje Eduardo de Melo, je mu devětatřicet let, studuje lesnictví na České zemědělské univerzitě a je bývalým příslušníkem angolských jednotek MPLA.
Vývoz konfliktu do Angoly
„Portugalci odešli, ale skoro devadesát procent lidí zůstalo negramotných. Jednotky UNITA podporovali vojáci z Jihoafrické republiky, ale tam vládl apartheid. MPLA chtěla sjednotit zemi a bylo jí jedno, jakou barvu má tvoje kůže.“ Eduardo se do války narodil, uprostřed války dospěl a měl zkrátka štěstí. Dnes chce dostudovat, vrátit se zpátky do Angoly, zužitkovat své znalosti a dělat to, co bude zapotřebí. „Náš prezident má soukromou banku, humanitární dodávky s léky se většinou hned rozprodají na černém trhu, ale lidi už nechtějí bojovat. Bude to trvat generaci, možná dvě; hlavně je potřeba vybudovat infrastrukturu, dosáhnout lepšího vzdělání a nevzdávat to, uvažuje do budoucna.
Občanská válka v Angole trvala se střídavou intenzitou čtyřicet let. Začala protikoloniálním povstáním proti portugalské nadvládě v roce 1961 a skončila (snad definitivně) před čtyřmi lety. Autoritativní režim stárnoucího diktátora Salazara, odvolávající se na prestiž portugalské koloniální tradice, nenásledoval na počátku šedesátých let příklad okolních zemí a odmítl udělit svým državám nezávislost. Na území Angoly postupně operovaly tři na sobě nezávislé guerillové organizace: marxisticky orientovaná MPLA pod vedením Aghostinha Netta, která kontrolovala převážně městské oblasti; FNLA Holdena Roberta, jež usilovala o přízeň Spojených států a ovládala sever země, UNITA Jonase Savimbiho, která se odštěpila od FNLA a působila na jihovýchodě. Portugalci se snažili udržet co nejdéle, ale ani přísun velkého počtu vojáků, ani pokusy o reformu nezabránily jejich nevyhnutelnému odchodu. V roce 1975 se portugalská správa zhroutila a zástupci MPLA převzali politickou zodpovědnost za vedení státu. Soumrak portugalské koloniální říše pak doprovázela ještě ničivější oslava smrti, než tomu bylo doposud.
„Kdyby nezasáhli Kubánci, neměli bychom šanci,“ vysvětluje situaci MPLA Eduardo a zdůrazňuje: „Zaútočili ze všech stran a nejhorší bylo, že se k UNITA přidaly jednotky Jihoafričanů a k FNLA zase ze Zairu. Bylo jim jedno, co bude s Angolou a s lidmi; chtěli získat hlavně ropu a diamanty.“ Po předání koloniální správy vypukla v Angole zdlouhavá občanská válkamezi jednotlivými povstaleckými skupinami. Od poloviny šedesátých let tu působili Kubánci, kteří cvičili partyzány MPLA, a od jara 1975 i zpravodajské a instruktorské skupiny CIA. Washington uvolnil na podporu FNLA a UNITA celkem 14 milionů dolarů a v listopadu téhož roku překročily hranice Angoly jednotky ze Zairu a z Jihoafrické republiky, které spolu se zbývajícími dvěma organizacemi zaútočily proti MPLA. Netto požádal o pomoc Brežněva; sovětský vůdce však nechtěl riskovat intervencí Rusů zhoršení mezinárodní situace, a proto se obrátil na Castra. Líder Máximo se okamžitě chopil příležitosti a do Angoly vyslal expediční sbor o síle 40 000 mužů, čímž zachránil MPLA a umožnil Nettovi vyhlásit nezávislost. Konflikt, doprovázený střídajícími se ofenzívami, se protáhl až do roku 1988, kdy byla podepsána smlouva o stažení kubánských a jihoafrických jednotek. To však nebyl zdaleka konec. Doutnající guerillovou válku se podařilo uhasit až v roce 2002, kdy bylo dosaženo příměří.
Výsledkem konfliktu byl jeden milion padlých, půl milionu zmrzačených, téměř čtyři miliony uprchlíků, hospodářský propad, zničená infrastruktura a problémy s demobilizací partyzánských bojovníků. Původní národněosvobozenecká hnutí se zvrhla v boj znepřátelených frakcí a v lokální války všech proti všem, kde ani tak nerozhodovalo revoluční přesvědčení, jako spíše mocenské zájmy, výdělek zahraničních firem, kmenová příslušnost, barva kůže nebo pouhý nedostatek zásob. Vedoucí představitelé jednotlivých partyzánských bojůvek se snažili získat přízeň velmocí či obchodních společností, a tak otevírali na různých místech frontu, jen aby na sebe upozornili a zajistili si zdroje příjmů. Tyto akce většinou nabíraly podobu masakrů civilistů, což ale nebránilo v jejich tiché podpoře. Jak napsal Jan Klíma v knize Poslední koloniální válka, „morální debakl technické civilizace jen zvýšil její bohatství: ,krvavé diamanty‘ z území rabovaných UNITA mohou nerušeně proudit do evropských brusíren, nášlapné miny přinesly zisky výrobcům a rozšíření hladomoru a AIDS jen ubere ekonomům bohatých zemí starosti s ,nekvalitní‘ populací třetího světa“.
Kubánská guerilla v Kongu
V období Castrova triumfu na Kubě bylo i tamní černošské obyvatelstvo spjato s emancipační vlnou, jež zachvátila Afriku, přičemž jedním z prvních kubánských představitelů, který se začal o Afriku zajímat podrobněji, nebyl nikdo jiný než legendární Ernesto Che Guevara. V červenci 1959 navštívil egyptského prezidenta Násira; v průběhu následujících let navázal kontakty s guinejským vládcem Sékou Tourém, alžírským prezidentem Ben Bellou a později i s konžskými partyzánskými vůdci, kterým nabídl pomoc. V Kongu se totiž na začátku roku 1964 rozhořely dvě vzpoury proti vládě Moise Tshombeho a Josepha Désiré Mobutua: jedné velel na západě Pierre Mulele, bývalý ministr školství ve vládě zavražděného Patrice Lumumby; druhou vedl na severu a na východě Gaston Soumailot. Povstání potlačili belgičtí výsadkáři a jihoafričtí žoldnéři, vedení „Šíleným Mikem“ Hoarem po operaci „Dragon Rouge“, při které bylo Belgičany obsazeno hlavní město a zmasakrováno jeho civilní obyvatelstvo. V oblasti hraničící s jezerem Tanganika nicméně nadále působil třetí vůdce vzbouřenců: Laurent Désiré Kabila. Guevara odsoudil krvavou operaci ve Spojených národech a rozhodl se zbytky povstaleckých skupin podpořit. Kubánští vojáci v té době již působili v Alžíru, instruovali revolucionáře v Zanzibaru, v horách Kabylska a v Tanzánii; v Kongu-Brazzaville dokonce začala působit jejich zvláštní jednotka jako prezidentská garda. V Havaně v té době dospěli k závěru, že Afrika je nejpříhodnější světadíl pro změny dosažitelné pomocí modelu kubánské revoluce, neboť představovala území nikoho, které si velmoci ještě nerozdělily.
Kromě toho se zdálo, že se Guevara smířil se skutečností, že v danou chvíli nemůže v Latinské Americe zopakovat příklad Kuby, a navíc – v důsledku roztržky s Fidelem – byl nucen opustit vládu na ostrově. V Havaně byla zformována jednotka 130 černých Kubánců, kteří byli v dubnu 1965 dopraveni do oblasti Velkých jezer v Tanzánii a odtud pak do osady Kibamba na konžském břehu jezera Tanganika. Che zde působil inkognito; byl zapsán jako lékař a tlumočník. Kubánci však podcenili vnitřní potíže země, důsledky nedávné porážky a přístup místních bojovníků, jenž zdaleka neodpovídal představám profesionálního revolucionáře. Konžané byli ohraničeni svými vnitřními sváry, nedostatkem politických znalostí a ochotou riskovat. Che si o tom poznamenal v deníku: „Hlavním rysem místní Lidově osvobozenecké armády je, že je to parazitní armáda, která nepracuje, necvičí se, nebojuje a vyžaduje zásoby a práci od obyvatelstva, někdy i silou.“ Kubánský kontingent zde zůstal sedm měsíců, aniž by výrazněji ovlivnil průběh bojů. Útoky obvykle končily katastrofou a navíc odhalily zahraniční angažovanost. V listopadu 1965 Kubánci vyhlásil ústup a smířili se s porážkou; alespoň prozatím.
Kabila se obával, že přítomnost Che Guevary vyvolá intervenci dalších států, a proto jej nepodpořil. Pokračoval však v partyzánské válce proti Mobutuovi v okolí jezera Tanganika, odkud byl nakonec vytlačen do Tanzanie. V polovině osmdesátých let našel útočiště v Ugandě, kde sbíral síly k ofenzívě. Západní státy tolerovaly bizarní kleptokratickou diktaturu v Kongu (v té době přejmenovaném na Zaire), jež rozvrátila zemi, ale představovala ideální hráz proti šíření sovětského vlivu. Po pádu železné opony Kabila zesílil útoky a v roce 1997 se stal novým prezidentem. Od svého předchůdce převzal bezohlednou samovládu a vykrádání státu; nedokázal ale plnit těžební koncese, jimiž se zavázal firmám z Rwandy, Ugandy či americké American Mineral Fields (AMF), a o čtyři roky později byl zavražděn. Kongo bylo v tomto období – spolu s devíti dalšími státy – zmítáno „první africkou světovou válkou“, která si vyžádala téměř čtyři miliony životů. V prosinci loňského roku byla schválena konžská ústava, ale na východě země stále hrozí nebezpečí konfliktu.
Kongo i Angola se vydaly cestou k nezávislosti zdlouhavou občanskou válkou. V obou případech se nejprve angažovaly supervelmoci, jež všestranně podporovaly tamní jednotky dodávkami zbraní či materiálu a přes třetí země – jako v případě Kuby – i vojenskou intervencí. Po skončení studené války se stalo klíčovým znakem těchto konfliktů jejich samofinancování, přičemž zdrojem bohatství jsou nerostné suroviny v oblastech, kontrolovaných místními bojovníky. V případě Konga se jedná o strategické suroviny, například diamanty, měď, kobalt, zlato či coltan, který slouží jako důležitý prvek při výrobě moderních technologií (mobilních telefonů a počítačů). V Angole si hlavní znepřátelené organizace rozdělily zemi tak, že MPLA kontrolovala těžbu ropy a UNITA místní naleziště diamantů. Namísto velmocí tak nastoupily společnosti, jimž stojí za to obchodovat s představiteli znepřátelených frakcí a tyto války podporovat. Do jednotlivých států proudí zbraně i z bývalých zemí východního bloku; ostatně před nedávnem proběhla médii zpráva o zmařeném pokusu firmy Thomas CZ prodat české zbraně do východního Konga. Zisky z obchodu nicméně plynou výrobcům a tamním samozvaným vládcům, nikoli národům, jimž zůstaly utrhané končetiny a beznaděj. Zdá se, že místní obyvatelé měli odjakživa menší cenu než vyvážené suroviny.
Autor je student politologie a historie na FF UK.