Patnáctiletá

a pomalu umírá včerejší holčička, začíná dobrodružství opravdového života.

Právě teď jsem jako jaro, z mých snů se stávají přísliby budoucnosti, mé srdce se mění, jsem patnáctiletá.

Refrén z písně určené pro oslavu

Cukrkandlově sladká dívka vystupuje v přítomnosti podobně vyšňořených mladých pá­rů z luxusní limuzíny. Nadýchané šaty sice její pohyby trochu komplikují, ale i přesto má mladá kráska na tváři nemizící šťastný úsměv a pyšně ukazuje obří pugét, barevně dokonale sladěný s její slavnostní róbou. Nenechte se mýlit, nejsme na svatbě, stali jsme se jen svědky oslavy patnáctých narozenin. Příběh Patnáctileté nevypráví zdaleka jen o zmíněné tradiční oslavě, symbolizující proměnu dívky v ženu. Nabízí především unikátní možnost poznat a snad i pochopit životní styl přistěhovalců z Latinské Ameriky (tzv. Latinos), žijících v Los Angeles.

Ozvěny míst

Celý film se odehrává v tamní čtvrti Echo Park, která je pověstná jak dynamickým životním stylem, tak i dynamickým složením svých obyvatel – přistěhovalců ze všech koutů světa. A možná právě tenhle aspekt byl natolik blízký autorům Patnáctileté, že se rozhodli natočit o místních lidech a vlastně tak trochu i o sobě samých celovečerní hraný snímek. Dva spolurežiséři a zároveň životní partneři Wash Westmoreland a Richard Glatzer totiž nejenže v Echo Parku bydlí, jejich osudy navíc jako by přesně odrážely nepředvídatelný způsob života tamních obyvatel. Westmoreland pochází ze severní Anglie a po několika letech, během nichž jako ilegální přistěhovalec myl v amerických restauracích talíře, se začal živit natáčením takzvaných filmů pro dospělé. V poslední době však především zaujal dokumentem Gay Republicans o stranících nucených čelit puritánským názorům prezidenta Bushe.

Naopak Glatzer má životní cestičku prošlapanou úplně jinak. Je rodilý Američan a kromě několika nezávislých filmů má na kontě takové zlatonosné tituly z oblasti reality show, jako jsou The Osbourne’s nebo America‘s Next Top Model. Kteří jiní dva režiséři by tedy mohli společně lépe vystihnout atmosféru Echo Parku? Místa, které před první světovou válkou bylo centrem filmových studií, než se přesunula do prostornějšího Holly­woodu, místa, co po divokých letech vlády pouličních gangů prožívá v současnosti jakousi renesanci – znovu se do něj začínají stěhovat mladí umělci, kteří dávají před pohodlím přednost blízkosti centrálních čtvrtí a geniu loci. Echo Park se neustále vyvíjí a žije v něm mnoho nevšedních rodin spojených v obří klany, jejichž vnitřní chod právě zajímá autory Patnáctileté nejvíce.

Režiséři tvrdí, že se při psaní scénáře nechali inspirovat britskými filmy z padesátých a šedesátých let, takzvanými kuchyňskými dramaty. Často například v rozhovorech zmiňují jméno Tonyho Richardsona a jeho snímek Kapka medu. V Patnáctileté se snažili obdobným způsobem zacházet s propletenými mezilidskými vztahy, poetikou všedního dne či jízlivým humorem, pomocí něhož se vyjadřují k tak zásadním otázkám, jako je rasismus, netolerance k jiné sexuální orien­taci či další předsudky všeho druhu. I díky tomu, že vycházejí z vlastních zkušeností a dávají přednost běžnému plynutí událostí před „dech beroucími“ vykonstruovanými zápletkami, vyznívá jejich podání života v Echo Parku věrohodně. Ostatně jeden z prvních impulsů k natočení Patnáctileté přišel, když byli oba režiséři osobně pozváni jako oficiální fotografové na Quinceańeru pořádanou jejich sousedem. Překvapilo je, že se tak stalo v lednu; samotná oslava přece měla proběhnout až v červnu. Pochopili, když během následujících měsíců z balkonu sledovali nekonečné nácviky choreo­grafie tanců a ceremonií. Nakonec se zúčastnili onoho pompézního večera, během kterého ohromeně zírali na předváděné bohatství a živelnou mezigenerační zábavu, a rozhodli se, že by bylo zajímavé podívat se pod povrch celé téhle parády.

Špína a třpyt

Objevili při tom nejen silnou rodinnou pospolitost, ale také hrabivou touhu po neustále pohodlnějším životě či vratkou pseudomorálku, založenou na obavách, co o nás řeknou sousedé a lidé z kostela. A právě kvůli podobné špíně pod vypulírovanými šatičkami jsou ze svých rodin vyhnáni dva hlavní hrdinové filmu: těhotná čtrnáctiletá Magdalena a homosexuál Carlos. Oba nacházejí útočiště u strýce Tomase, starého moudrého muže, který v Patníctileté ztělesňuje ideál tolerance a pochopení. Díky jeho starobylému, jednoduchému způsobu života a zároveň skvělému hereckému představiteli Chalo Gonzálezovi (spolupracoval se Samem Peckinpahem na filmech jako Divoká banda či Přineste mi hlavu Alfreda Garcii) se postava úspěšně vyhýbá vtírajícím se klišé. Tvůrci jej zbytečně neopěvují a naopak ho často využívají jako styčnou figuru mezi rodinou, sousedy a ulicí, na které den co den prodává champurrado (horkou mexickou čokoládu). Když si ale pozemek s jeho domem koupí noví sousedé – homosexuální pár patřící k moderním bohatším obyvatelům čtvrti (možná narážka autorů na sebe samé?) – a jeden z nich se až příliš sblíží s Carlosem, vyžene druhý muž žárlivě všechny z domu, aby mohl dál nerušeně před přáteli předstírat, jaký dokonalý partnerský život vede.

V malé, avšak pozoruhodné roli Garyho, který se sice do Carlose zamiluje, ale nedokáže opustit příjemné finanční zázemí partnera, se objevuje skvěle obsazený David W. Ross. Klasický krasavec, jenž se chvíli živil jako model, poté byl v Británii angažován do chlapecké kapely a po jejím rozpadu odletěl do USA, aby pokoušel štěstí jako herec. Kde tedy končí reálné životy herců a režisérů a začínají ty vymyšlené ze scénářů? Richard Glatzer a Wash Westmoreland se nikdy netajili tím, že jim jde především o příběh z pohledu Latinos, nikoliv z jejich vlastního. Možná i proto na postavách homo­sexuálního „spořádaného“ páru nesmlouvavě ukazují stejné přetvářky a předsudky jako v případě tradičního rodinného klanu.

Rodinné rozpory se ve filmu rychle vyřeší po nečekané smrti strýce Tomase. Magdalena prokáže lékařským potvrzením, že otěhotněla, aniž by došlo k pohlavnímu styku, což přiměje jejího otce, aby situaci ohodnotil jako boží vůli a přijal dceru zpět do svého domu. Film tedy končí úplně stejně, jako začal. Z luxusní limuzíny vystupuje cukrkandlově krásná dívka, jen její šaty jsou poněkud volnějšího střihu a okolní usměvavé tváře přes veškerou snahu jen stěží vnímáme jako upřímné a přející. Dvě bývalé černé ovce rodiny Carlos a Magdalena kráčejí jako hlavní hvězdy večera po červeném koberci. Vše se třpytí, večírek bude opět pompézní a všichni se budou opět tvářit, jak jsou pohromadě šťastní… ale možná jen do chvíle, než dostane na frak další pseudomorální neoblomný postoj a sousedé si znovu začnou mezi sebou šeptat.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.