To jsme se dožili

Motto:

Naše báby tiše stály

Novotám se v koutku smály

Potom oči zavřely

Pavel Žalman Lohonka

„To jsme se dožili,“ ozývá se kolem stolu, „dřív se o to všichni málem prali a teď je z toho odpad. Dokonce nebezpečný!“ Stůl je v chalupě paní Jílkové, přišli jsme oslavit její osmdesátiny. Musím se přiznat, že ač mi takováto vesnická sezení neprospívají kaloricky a někdy se mi na ně od počítače ani příliš nechce, nakonec nikdy nelituji, když se jich zúčastním. Realita se totiž často po několika půllitrech či sklínkách rozvlní, zprůsvitní a odhalí jiné světy, jiné časy, které už nejsou, ale zároveň nějak stále existují.

Tentokrát se v rozvlněné současnosti kolem stolu paní Jílkové objevil další tón, který mi od té chvíle zní v uších. „To jsme se dožili, bratři.“ Řečeno se směsí nevíry, rezignace, lítosti a humoru. Řeč byla samozřejmě o trávě. „Jindá“, jak se tady říká, byla každá mez, obecní trávník a zahrada pokosená pro domácí zvířata, za trávu se platilo – třeba kusem masa. Kosilo se ručně. Sama pamatuji z osmdesátých let dozvuky té doby. Jak staří vymírali, kosení ustávalo. Vzpomínám si, že se můj soused před dvaceti lety smíchem plácal do kolen, když mi líčil absurdní konání chalupářů, kteří si na pokosení zahrady přivezli stroj – sekačku. Dnes za sekačkou chodí jeho vnuk, tráva se hází do strouhy a nikomu to ani nepřijde. Vlastně ano, přijde. To bylo právě zvláštní na té narozeninové rozmluvě: tihle venkovští lidé, moji vrstevníci a přátelé, jsou svou prací, zkušeností, předky a místem propojeni s minulostí, kterou dnešní učenci nazývají předmoderní. Když se někdy podívají očima té doby a jejích hodnot na svět, vidí ho najednou zvenku a vnímají jeho absurditu. Moderní svět, který si dal do štítu rozum a svobodu, staví tisíce kilometrů dlouhá potrubí do vzdálených zemí, kutá uhlí z hlubin země, štěpí neviditelné atomy a riskuje neviditelné záření, aby měl stále více energie. Na vzdálených zdrojích je pak se vší svou svobodou závislý prakticky na život a na smrt.

Zatím roste místní zelená energie všude kolem – na loukách, ve strouhách, v lesích. Není o ni zájem. Málokomu se chce štípat dříví. Málokdo chová včely. Stále méně lidí krmí prase, kosí trávu pro králíky, slepice, kozu, ovce, aby získali maso, vejce, mléko, vlnu či sýr, a už vůbec ne pro krávu, vola nebo koně, kteří by tahali vůz nebo pluh. To jsme se dožili.

Putování za slepicí

Možná, že se to brzy změní. Americký milionář Doug Tompkins, majitel největšího soukromého chráněného území na světě, se nedávno v rozhovoru pro měsíčník The Ecologist zmínil, že se chystá na svých farmách v jižním Chile zbavit traktorů a nahradit je koňmi.

„Lidé si dnes ťukají na čelo, ale jen počkejte, až ceny ropy stoupnou na sto dolarů za barel.“ Domácí zvířata však z krajiny spíše mizí. Před časem jsem strávila několik měsíců putováním po britském venkově a můj největší objev se dal shrnout v jediné větě: Nemají tam slepice. Zatímco tuleně jsem viděla několikrát, s volně pobíhajícími slípkami a kohoutem jsem se setkala až na jednom hebridském ostrově. Měli tam v chalupě navíc i opravdovou plotnu – vařila a pekla jídlo, vytápěla dům, hřála vodu a daly se na ní rychle usušit i mokré svršky. Možná, že to byly poslední slepice a poslední plotna ve Spojeném království. Tehdy jsem poprvé vážně začala přemýšlet o tom, co to venkov vlastně je. Překvapilo mě, že neexistuje jednoznačná definice. V Anglii jedni za venkov považují každé území pod určitou hranicí hustoty osídlení. Druzí naopak soudí, že by se pojem „venkovský“ (rural)alespoň v odborných kruzích měl přestat používat, neboť neoznačuje žádnou výraznou sadu fyzických a sociálních odlišností… Je možné, aby se „venkov“ nenápadně, nenásilně, nepozorovaně vytratil, jako ráno mlha u nás nad řekou? To bych nechtěla. Mám totiž venkov ráda, žiju v něm a jsem v něm šťastna. Možná, že si ho udržíme, chytíme za křídlo, zabráníme v odletu, když ho dokážeme správně pojmenovat. Tak to aspoň bývá v pohádkách. Dají se slovy zachytit a vyjádřit ony fyzické a sociální, možná i psychologické a metafyzické znaky venkova, které jen nejasně tuším? Co by tam tak asi patřilo? Malá mobilita, širší rodina, vzájemná příbuznost, znalost, zájem o druhé (ba, někdy až obtížný)? Zbytky sdílených svátků, které ozvláštňují běh roku? U nás je to stavění máje, letní pouť v místním městečku, havelské posvícení a dušičky, na které se ještě občas peče obrovský makový rohlík. A co odborné know-how: umění vypěstovat a zavařit okurky, klepnout a stáhnout králíka, naroubovat hrušeň? Účast na místních cyklech vede k něčemu těžko hmatatelnému, co se pokusil před časem vyjádřit Bohuslav Blažek: „Venkované jsou součástí kosmického cyklu, kruhu života, a také to vědí. Tak jako jim ze země vyrůstá rostlina a spotřebována se zase do země vrací jako živina pro další rostliny, tak vlastně se sami cítí spjatí se zemí. Proto nikdy nemají tak panickou hrůzu z nemoci, stáří a umírání, jaká provází naše městské bytí.“ (Literární noviny 32/1995)

Byla jedna chudá bohatá vdova

„Už ty kachny příští rok mít nebudu,“ tvrdila mi loni jedna třiasedmdesátiletá paní. „V Makru je mají oškubané za devadesát korun!“ Letos má opět kachny a k tomu ještě husy. Duch venkova se drží zuby nehty. Ovšem až zemře a chalupu zdědí její dcera, která bydlí ve městě a prodává v sekáči, těžko si pořídí „havěť“ jako maminka.

Colin Williams z univerzity v anglickém Leicesteru nedávno publikoval zajímavý výzkum, zaměřený na mapování nepeněžní ekonomiky. Do nepeněžní ekonomiky spadá nejenom chov kachen a hus, ale veškeré samozásobitelství, vaření, péče o domácnost a o děti, svépomoc, mezigenerační spolupráce, vzájemná sousedská výpomoc a dobrovolnická práce. Vlastně všechna práce, kterou děláme pro sebe či pro druhé, aniž by naším primárním cílem byl finanční zisk. Williams předpokládal, že podíl takovýchto nepeněžních aktivit, kterým říká „nekomodifikované“, bude v Británii nižší u bohatších vrstev, které si mohou dovolit uklízečku, častější návštěvu restaurace apod. Ke svému překvapení ale zjistil, že ti bohatší v jeho výzkumu byli aktivnější ve všech směrech, tedy „komodifikovaně“ i „nekomodifikovaně“. Lidé, kteří trávili celý den v dobře placené práci, možná měli uklízečku, ale účastnili se dobrovolných aktivit, setkání s přáteli, měli bohaté sousedské vztahy a často svépomocí vykonávali různé domácí práce. Naproti tomu v oblastech s vyšší chudobou a nezaměstnaností našel Williams i menší aktivitu mimotržní, ať už se týkala svépomoci, dobrovolné činnosti nebo sítě přátel a příbuzných. Tito lidé jsou vlastně chudí dvakrát – v peněžní i nepeněžní sféře.

Jak to souvisí s kachnami mé třiasedmdesátileté sousedky? Sousedka je chudá vdova, ale v „nekomodifikované sféře“ je bohatá. Do Williamsova schématu nespadá. Má zahradu se zeleninou, ovocný sad, drůbež, starý, ale bytelný dům. Každou neděli k ní na oběd zavítá dcera, zeť a vnuci s rodinami – ti všichni jsou jí „nepeněžně“ k dispozici, pomohou jí i v rámci svých profesí. Ne­ustále mezi nimi kolotá proud borůvkových koláčů, vajec, okurek (ze strany mé sousedky) a triček ze sekáče či mouky nebo banánů, nakoupených levně v hypermarketu (ze strany mladých). Mladí mají navíc rybník, z něj je spousta ryb. Kolem tohoto nejvnitřnějšího nekomodifikovaného kruhu se rozkládá další: kruh obce, kde tato paní žije celý život, a kde má také nepeněžní sítě, utkané z přátelství, vzájemné zavázanosti a pomoci. Díky tomuto kruhu jsem úhoře chyceného jejím vnukem rybářem ochutnala i já.

Prosperita jako vedlejší produkt všežravosti?

Poslední, ale důležitý kruh bohatství nejenom mé paní sousedky jsou lesy. Lesy jsou volně přístupné pro procházky, sbírání hub, borůvek, brusinek. A dřeva. Naše krajina není dosud dostatečně komodifikovaná. To v Anglii už jsou dál. Téměř všude jsou tam ploty. Duši anglického venkova oslabil proces známý jako enclosures, oplocování, který probíhal po několik staletí a který zbavil venkovana jeho práva nejen na obecní pastvu a topivo, ale vzal mu i proutí na košíky, rákosí na střechy, kámen či písek na stavby nebo květiny a bobule pro prodej na trhu. Ve Skotsku naproti tomu proběhly v 18. a 19. století takzvané clearances – nepříjemné slovo blízké čistkám a etnickému čištění. Místní lordi chtěli, aby půda vydělávala. V rámci komodifikace bylo proto zhruba půl milionů skotských vesničanů násilím vystěhováno za moře či vysídleno do měst, jako je Glasgow, kde mnozí jejich potomci již několikátou generaci žijí, neschopni vymanit se z kletby dvojí chudoby.

Indický autor Ramachandra Guha v této souvislosti nabízí zajímavý pohled na historii pokroku. Rozlišuje dva typy lidí: lidi ekosystémové, výrazně závislé svým živobytím na místní přírodě. A všežravce, kteří jsou schopní ukořistit, přeměnit a využít zdroje z daleko širší oblasti, než je jejich bezprostřední okolí. Výhody pokroku v Indii, jak dokládá v knížce Varieties of Environmentalism, vždy shrábli všežravci na úkor ekosystémových lidí. Často se to dělo nějakou formou oplocování, někdy spojenou s čistkou. Například když se naplnily v Himálaji přehrady, dodávající všežravcům ve městech energii, sbalili ekosystemáci svých pět švestek a táhli o dům dál – tedy kromě tvrdohlavců, kteří se dobrovolně utopili ve svých domech. Když se pokácely horské lesy a stromy se odvezly do papíren v nížině, ztratili ekosystemáci pastvu pro svůj dobytek, někdy je také udusily půdní sesuvy. Ekosystémoví lidé jsou zranitelní a často se z nich rekrutuje třetí sorta lidí: ekologičtí uprchlíci v městských slumech, kteří se přiživují na zbytcích prosperity všežravců. S Williamsonem bychom mohli zjednodušeně říci, že ztratili své nekomodifikované živobytí, ale komodifikované nenalezli.

Jak chytit ducha

Tady by se ale dalo namítnout, že u nás nikdo lesy nepokácel a možnost pást své kozy ve strouhách máme stále. Proč tedy stále méně lidí zajímá místní ekosystém jako zdroj živobytí? Odpověď je nasnadě: prostě se to nevyplácí. Jsme všežravci. Napojili jsme se na potrubí, jímž k nám proudí energie, potraviny, šatstvo a tisíce dalších věcí zdaleka. Je to pohodlná, ale riskantní strategie. Jednak morálně: levné zboží může být vyrobeno na úkor ekologických uprchlíků či ekosystémových lidí – třeba i našich vlastních zemědělců. Jednak ekologicky: fosilní i jaderná energie jsou problémové a čerpáme je na úkor budoucnosti. A do třetice existenčně: Jestli si nedáme pozor, můžeme se sami stát ekosystémovými uprchlíky: lidmi chudými nekomodifikovaně (ztratíme-li své lidské a ekonomické vazby na venkov, své know-how, jak opravit dům, vypěstovat brambory, zavařit višně či upéci žemlovku) i komodifikovaně (ztratíme-li práci či přestane-li potrubí chrlit zdroje pro všežravce).

Ne, nemyslím si, že bychom se všichni měli stát samozásobiteli a rezignovat na svá zaměstnání. Můžeme se ale snažit zachovat si své nepeněžní dovednosti, svou sociální a ekosystémovou záchrannou síť. Najít nějakého ekosystémového člověka či skupinu a pomáhat jim. Podporovat malé, decentralizované a obnovitelné zdroje energie. Znáte nějakého malovýrobce zeleniny, kozích sýrů, je ve vašem okolí malá pekárna? Už i u nás začínají vznikat adresáře místních producentů potravin. Přímý prodej zákazníkům je jedna z cest, jak mohou tito lidé přežít, či se dokonce namnožit. Spotřeba jídla zblízka, jak byl anglický pojem local food přeložen, umožňuje snížit svou ekologickou stopu, vymanit se z globální závislosti, a ještě se dobře a zdravě najíst. A snad i chytit jemně za křídlo ducha venkova a doufat, že se přece jen ještě zdrží.

Autorka přednáší na FSS MU a PF JčU; je členka Trastu pro ekonomiku a společnost.