V České republice se v současnosti rodí každé třetí dítě mimo manželství a na 100 nově uzavřených sňatků připadá přibližně 65 rozvodů. Krize rodiny? Již řecký básník Hésiodos líčil, kterak se svět nevyhnutelně řítí do zkázy, neboť rodina nefunguje a mladí lidé nectí bohy. Avšak rodina se nerozpadala tehdy ani nyní. Jen se mění.
Lidé budou vždy toužit po dětech, a děti budou svou přítomností uspokojovat základní psychické potřeby rodičů. Většina dospělých potřebuje mít děti a děti potřebují rodiče. Avšak rodina je v každé vývojové etapě lidské společnosti i jejím odrazem a stále je na ní co zlepšovat.
Teologové v předminulém století zdůrazňovali mravnost a příslušnost dítěte. Poté lékaři prosazovali jeho přísně dodržovanou životosprávu. Následně se pedagogové snažili naučit dítě všemu, co potřebuje ke správnému životu. Po druhé světové válce přišli na řadu psychologové. A jedním ze stálých témat politických debat dneška je vzdělávání. Mluví se o potřebách společnosti, trhu a obchodu, ale málokdy o potřebách žáků.
Děti byly a většinou stále ještě jsou v naší společnosti mlčící skupinou a jejich potřeby a přání jsou převážně určovány dospělými. Někteří rodiče to však dnes už vidí jinak. Budoucí maminka Jarmila říká: „Máme samozrejme veľké plány a predstavy o živote nášho syna, tie ale viacmenej ustúpia tomu, pre čo sa on sám rozhodne.“
Nelze zapomínat ani na potřeby rodičů. Ne každému tátovi vyhovuje role živitele rodiny a ne každé mámě několikaletá rodičovská dovolená.
Teprve od roku 2001 u nás platí zákon umožňující mužům pobyt na rodičovské dovolené. Těchto otců je u nás stále méně než jedno procento. Ve Švédsku je naopak až 80 % otců několik týdnů i déle doma s dítětem, asi 16 % je doma celou dobu. Skandinávské země mají prorodinnou politiku, jsou zde časté zkrácené pracovní úvazky a práce vykonávaná z domova. Střídání péče o dítě tam nepředstavuje pro zaměstnavatele problém. Rovnější příležitosti mužů a žen v rodině i zaměstnání vedly v severských zemích i k úbytku domácího násilí.
Někdy je odlišná podoba rodiny a výchovy záměrná, jindy reaguje na okolnosti a někdy je výsledkem obojího. Jarmila se vdala v USA: „Výchova bude dvojjazyčná. Po pár rokoch chcem prostredníctvom kníh a filmov naučiť nášho syna aj po česky a poľsky. Považovala by som za strašnú stratu, keby nebol schopný rozumieť tak príbuzným jazykom. Je pre nás veľmi dôležité, aby videl trochu ďalej než len po hranice jeho, i keď krásneho kontinentu. Väčšinu času s ním bude v prvých rokoch pravdepodobne tráviť Bill, keďže ja som sa prihlásila do školy a verím, ze po skončení budem živiteľkou rodiny. Bill sa na to teší a spolieha.“
Táta přebaluje, máma živí rodinu
Lukáš Sedláček, student psychologie z Brna, se v roce 2005 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity podílel na výzkumu Matkové – pečující otcové. „Odmala jsem měl rád děti, ale když jsem si s nimi i ve věku čtrnácti let hrál, dívali se na mne jiní divně. Problém je v tom, že chlapci k té péči a starostlivosti nejsou vedeni, ale u holek se to považuje za normální. Emancipace mužů je pro mne jedním z hlavních témat současného feminismu, protože pohled na ženu se již docela změnil, už není automaticky považována za submisivního tvora, který potřebuje dohled a ochranu. Avšak u mužů klišé maskulinity přetrvávají.“
Jedni ze Sedláčkových respondentů, Petra a Milan, mají dvouletého Jirku. Milan měl práci, která ho nebavila, a neúspěšně se pokoušel dostat na vysokou školu. Petra po osmi měsících na mateřské slíbila návrat do zaměstnání, a tak na její místo nastoupil Milan. „Nemusím ráno vstávat do práce a obohacuje mě to. Je to moc hezký čas,“ říká o své zkušenosti. Výměna rolí vyhovuje i Petře: „Těšila jsem se do práce, protože jsem se doma už nudila. Já jsem akční člověk, potřebuji pořád něco dělat, aby za mnou bylo něco vidět.“ Lukášovy respondentky vnímaly návrat do práce jako znovunabytí svobody a necítily se frustrované tím, že nemohou trávit více času s dětmi.
Milan během rodičovské dovolené získal větší pochopení pro ženy: „Je fajn, že to oba vidíme i z té druhé strany. Kdyby chlapi byli alespoň měsíc s dítětem doma, a ne tak, že by jedli jen chleba a byli špinaví, tak by se potom asi chovali k ženám jinak. Pochopili by, že když je žena doma, tak si prostě potřebuje jít jednou nebo dvakrát týdně zacvičit nebo pokecat s holkama.“
Sedláček a jeho kolegové a kolegyně zjistili, že muži mají překročení tradiční role usnadněné vesměs kladnými reakcemi. Zatímco okolí chválí a oceňuje muže jako vzorného tatínka, jejich manželky vnímaly jako nespravedlivé, že je nikdo nechválí, ačkoli i přes diskriminaci na pracovním trhu dokážou zabezpečit rodinu. Naopak se u nich objevuje strach z toho, že mohou být označeny za krkavčí matky. Muž na rodičovské dovolené tedy není tak velké tabu, avšak maminka, která „odmítá“ o dítě pečovat na plný úvazek, je pro společnost stále málo přijatelná.
Rodina jako dobrovolný způsob života
Anarchistická kritika patriarchální rodiny si nevšímá jen rozdělení rolí v ní, nýbrž i mocenských vztahů ve společnosti. Nukleární rodinu považuje za základ všech hierarchických systémů. Rodina není podle ní jen prostý vztah partnerů, dětí a jejich soužití. Mluví o společnosti dětí mísící se spolu se společností dospělých v podmínkách lásky a osobního zájmu. Rodinu chápou nikoli jako nezbytnou podmínku existence systému, ale jako dobrovolný způsob života.
Milada a Martin jsou anarchisté a snaží se o svobodný a předsudky společnosti neovlivněný vztah. Nejsou manželé: „Z praktických důvodů je možné, že se někdy v budoucnu vezmeme. Emočně však mne ani Martina svatba nezajímá a k našemu vztahu nepotřebujeme požehnání státu ani církve.“
Před devíti měsíci se jim narodil Matěj. Svůj životní postoj se nyní snaží promítat i do vztahu s ním. Jako nejlepší přístup se jim jeví kolektivní výchova a tento názor sdílejí se spřátelenou rodinou Edity, Václava a roční Anety. Obě rodiny uvažují o komunitním bydlení a doufají, že se jejich představa rozroste na společný projekt více jednotlivců i rodin. Milada vysvětluje výhody společného bydlení a výchovy: „Nejsem sama se svými alternativními představami, mohu je konzultovat s lidmi, kteří mají stejné myšlenkové pozadí, ale na dílčí otázky nahlížejí jinak. Nemusím se spoléhat výhradně na autority jako lékaře a psychology. Dítě má kolem sebe různé věkové kategorie, dospělí pro něj nejsou jen rodičem, příbuzným, učitelem. Jsou to lidé, kteří s ním sdílejí i jeho emoce, kteří ho jen nehlídají a nevzdělávají. Nevím, co vše se mnou rodičovství udělá, a myslím si, že mi kolektivní výchova v řadě věcí může pomoci. Jsem na Matěje velmi upnutá, hodně se o něj bojím, a to mne trochu děsí. Kolektivní výchova podle mne může zabránit majetnickým nárokům rodičů vůči dítěti a mně umožní pracovat na svém strachu o něj.“
Podle ní zkrátka nelze intenzivní kontakt dětem vnucovat, také proto, že jsou všichni časově omezení zaměstnáním nebo studiem a dalšími povinnostmi. „Problém také je, že často bydlíme daleko od sebe. Občas je ale vidět, že řeči některých našich známých o kolektivní výchově jsou velkohubé,“ vysvětluje.
Do výchovy Matěje a Anety se zapojuje „teta“ Dana, která sama dítě nemá. Kolektivní výchova má podle ní různé formy, od častého vídání se s dítětem až po společné soužití. „V tradiční rodině jsou kladeny vysoké nároky na rodiče, a ti jim nejsou vždy schopní dostát. Mají se o dítě odpovědně starat, kreativně je rozvíjet a chápat jeho potřeby. To lze rozmělnit mezi více lidí. Podle mého názoru je to přínosné pro dítě, neboť se mu tak otevře širší paleta přístupů, jež mohou lépe pokrýt jeho potřeby. A rodiče se nemusí nutit do něčeho, co jim není blízké. Kolektivní výchova přispívá i k osobnímu rozvoji lidí podílejících se na ní.“
Měnící se podoba rodiny může ukazovat na odvahu lidí přiznat si potřebu osobního štěstí a na menší ochotu podřizovat se konzervativním modelům. Michal, obyvatel sociálního centra Zaježová poblíž slovenského Zvolena, přijal výzvu alternativy. S rodinou tvoří součást tohoto venkovského společenství, kde lidé žijí dobrovolně více či méně skromným způsobem života, vybočují ze zaběhnutých kolejí a se svým životem se nebojí experimentovat. „Polovicu týždňa trávime v spoločnej domácnosti s niektorými susedmi. Pomerne často si deti od troch rokov ,požičiavame‘, u kamarátov dobrovoľne pobudnú deň-dva aj bez nás. Robili sme experimenty s vlastnou škôlkou. Ukazuje sa však, že deti v domácom prostredí sa ťažko sústreďujú, v normálnej škôlke či škole rešpektujú učiteľa a v konečnom dôsledku sa toho naučia viac. Snívame o vlastnej škôlke či škole, ale aj si uvedomujeme, že toto budeme ťažko prekonávať a že bežná škola má tiež svoje výhody. V súčasnosti nevieme, kam to povedie. A samozrejme, náš život nie je rozprávka a máme svoje povinnosti. Ale nemenil by som to za žiaden luxus navyše.“
Autorka je doktorandka na Přírodovědecké fakultě MU v Brně.