Nový snímek otce a syna Svěrákových je v české kinematografii zatím nejvíce medializovanou událostí tohoto roku. Podobně jako loni v případě Menzelova Obsluhoval jsem anglického krále je tu přitom uvedení díla a jeho okolnosti důležitější a diskutovanější než kvality filmu samotného.
Otázka, zda Svěrákových novinku vnímat jako dílo „samo o sobě“, nebo zda snímek získává smysl teprve v kontextu jeho tvůrců a společenské reality, do níž se rodí, se v souvislosti s Vratnými lahvemi vkrádá na mysl obzvlášť naléhavě. Rovina díla se tu totiž prolíná s příběhem vzniku filmu i s osobností jeho tvůrce (a zároveň protagonisty), a to zcela záměrně. Autoři otevřeně tvrdí, že hlavní hrdina je alter ego jeho tvůrce, čímž se snímek zdánlivě dostává do společnosti sebereflexivních děl režisérských osobností, jako je Felliniho 8 1/2 nebo Antonioniho Noc či Identifikace ženy. Avšak zatímco zmínění autoři směřují k demystifikaci a rozbití vlastní hvězdné aury, rodina Svěráků tu vlastní zmytizování jen posiluje. Pokud ale čteme Vratné lahve jako svrchovaný počin bez ohledu na výše uvedené, vyvstanou nám z něj motivy, které si s tvorbou těchto autorů většinou nespojujeme.
Zdeněk Svěrák ležící, spící
Většina recenzí na Vratné lahve se shoduje na tom, že režisér Jan v tomto případě umenšil svůj autorský vklad ve prospěch svého otce Zdeňka. Figura Svěráka staršího je skutečně ústředním prvkem filmu – vidíme ho hrát hlavní roli, jeho typický slovní humor slyšíme i z úst ostatních postav, v ději rozpoznáváme „svěrákovské“ motivy, témata a konflikty (učitelství, stáří, pozitivní přístup k životu versus únava). Snímek rovněž obsahuje řadu narážek na autorovu předchozí tvorbu (hrdinovy kamarády hrají členové Divadla Járy Cimrmana, ústřední píseň složil Jaroslav Uhlíř). Vratné lahve skutečně lze chápat jako určité bilancování, avšak není tak jednoznačné, kdo a co se tu bilancuje.
Snímek je obtížné rozebírat jako dílo „o sobě“ především kvůli předchozímu opusu Jana Svěráka, dokumentu Tatínek, jehož vrcholem byla hádka obou členů tvůrčího dua právě o budoucnost scénáře k Vratným lahvím. To je ovšem pouze nejzjevnější projev provázanosti obou děl. V Tatínkovi totiž dochází k definitivnímu prolnutí osobnosti Zdeňka Svěráka s obsahem filmů jeho syna; Svěrák senior se tak stává hlavním tématem tvorby Svěráka juniora. Jan Svěrák však zůstává stále především komerčním režisérem, jehož hlavní profesionální ambicí je divácky oblíbený, lehce stravitelný filmový produkt. Jeho poslední dva počiny proto nejsou žádnou dekonstrukcí osobnosti jeho otce a jejího obrazu ve společenském povědomí, ale naopak posílením statutu Svěráka staršího jakožto lidového mudrce, v jehož osobě se koncentruje bytostná laskavost a humor českého národa. (Což je pověst, kterou jejímu nositeli pomáhaly budovat i předchozí filmy Svěrákových s Obecnou školou a Koljou v čele). Tatínek tuto iluzorní auru bezostyšně exploatuje a ve Vratných lahvích už se Zdeněk Svěrák stává obchodní značkou: k zajištění úspěchu dílka stačí, aby se na plakátech objevila jeho postava na bílém pozadí.
Vratné lahve jsou tedy jakýmsi potvrzováním kultu osobnosti Zdeňka Svěráka, prováděným prostřednictvím nesčetných paralel s jeho předchozí tvorbou. Tatínek představoval v podstatě sběr materiálu k tomuto zvláštnímu pomníku – svým způsobem byl obdobou velkolepé mystifikace Jára Cimrman ležící, spící, až na to, že v tomto případě se neexistující zásluhy nepřipisovaly vybájené chiméře, ale skutečnému člověku.
Sex, lži a supermarket
Vratné lahve však nakonec jako pomníček selhávají. Zčásti za to může neujasněné téma snímku, velké množství polovičatě rozehraných vedlejších postav, málo opravdu vtipných situací a mdlé režijní zpracování. Skutečnou slabinou této oslavy Zdeňka Svěráka ale je právě film „o sobě“. Dílu totiž dominují motivy, které pilíř „vlídného češství“, na němž Svěrákův monument stojí, notně nahlodávají.
Pozoruhodné je například to, jak snímek nekriticky uctívá kult práce. Hlavní hrdina Tkaloun umanutě hledá zaměstnání ne proto, že by ho k tomu hnala finanční tíseň, ale z čiré touhy něco dělat (v duchu Svěrákovy písně „Dělání, dělání, všechny smutky zahání…“). Nakonec přijme místo v supermarketu, který je ve filmu líčen jako idylický svět, kde vládnou vřelé familiární vztahy, v němž se člověk potká s příjemnými lidmi a který má svá malá tajemství, jež se pozorným očím postupně vyjevují.
Druhým velkým tématem je zde sex. Ten je zde rovněž líčen jako všelék a motor jednání prakticky všech mužských postav, jenž znovu vžene úsměv do tváře melancholickému mladíkovi s přezdívkou Úlisný, a který je příčinou útěku milence Tkalounovy dcery za vášnivější partnerkou. Naproti tomu inteligentní, ale sexuálně nevýbojné postavy hrdinovy manželky a dcery jsou odsouzeny k vnitřnímu vadnutí, z něhož je může probrat jen zájem mužů. Sexuální výkonnost je zřejmě palčivý problém české společnosti, neboť je jí v domácích filmech poslední doby věnováno hodně prostoru; ať už vezmeme Hřebejkovu Krásku v nesnázích, Ondříčkův Grandhotel či plejádu puberťáckých komedií, Snowboarďáky počínaje a zhovadilostí Panic je nanic (prozatím) konče.
Vratné lahve jsou také velkou oslavou lhaní. Snímek je plný scén, v nichž postavy něco zatajují, ututlávají, předstírají nebo otevřeně lžou (většinou kvůli sexu a práci). Tohle jednání přitom není nijak zproblematizováno nebo zpochybněno, ale bere se za něco zcela samozřejmého či dokonce svým způsobem sympatického. To je především případ Svěrákovy postavy, která své lži pronáší zkroušeným a odzbrojujícím tónem, v němž se mísí prosebnost a provinilost.
Další motiv, jenž se ve Vratných lahvích opakovaně vrací, je infantilita. Ta navíc představuje velké téma (a bohužel také značný problém) současné české kinematografie. Zatímco hrdinové Ondříčkova Grandhotelu se vyrovnávali s vlastní nedospělostí ve věku třiceti let, hrdinou novinky svěrákovského tandemu cloumá dětinskost stařecká. Grandhotel i Vratné lahve také vrcholí scénami se vzlétnutím balonu (podobně jako starší a tematicky spřízněné Babí léto Vladimíra Michálka), které jsou sice odpovídajícími odrazy infantility hlavních postav, ale zároveň se dost ukoptěně snaží zamaskovat fakt, že ani jeden z filmů nemá smysluplný konec.
Poslední snímek otce a syna Svěrákových nakonec dojíždí na svou bezelstnost a otevřenost, která mu původně měla zajistit úspěch. Díky Tatínkovi před námi film ležel jaksi nepatřičně odhalený dávno předtím, než začalo jeho natáčení. A výsledkem bylo výrazné propojení snímku jako takového s příběhem jeho vzniku. Ze samotného díla jsou pak nejvíce vypovídající ty obsahy, jež se zde objevují mimoděk, a které auru laskavého českého moudra spíše nabourávají, nežli podporují.
Autor je přispěvatel serveru Nomenomen.cz.
Vratné lahve. ČR 2007, 95 minut. Režie Jan Svěrák, scénář Zdeněk Svěrák, kamera Vladimír Smutný, hudba Ondřej Soukup. Hrají Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Tatiana Vilhelmová, Nela Boudová ad.