Inscenace zabývající se jedním z největších a pravděpodobně nejkontroverznějších současných světových náboženství by měla být první částí dramaturgické linie Identita. Jak se na ni dívá odborník na otázky Blízkého východu?
Brněnské sdružení REPT na začátku března premiérově uvedlo v pražském NoD představení Identita I.: Náš islám. Experimentální prostor NoD se společensky angažovanému divadlu evidentně nijak nebrání (viz nedávná premiéra hry Na Fidela mi nesahej, viz A2 č. 9/2007). Nyní se stal i místem prvního uvedení projektu, jehož ústředním tématem je islám a vztah české společnosti k němu. Na jeho začátku stál soukromý zájem režiséra Jiřího Honzírka, absolventa režie na JAMU. Jeho studium v oblasti vztahu reality a jejího mediálního obrazu postupně přerostlo až do podoby uměleckého záměru. Poté, co přistoupil k realizaci, začal se postupně rozšiřovat okruh lidí, kteří se na přípravě aktivně podíleli. Kromě herců z JAMU se na konečné podobě Našeho islámu podepsali i mediologové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, orientalista Luboš Kropáček či u nás žijící spisovatel syrského původu Šaríf Bahbúh.
Režisér Honzírek se současně věnoval studiu islámských reálií a problematiky vztahů Západu a Orientu. Jedním z průzorů, kterým nahlížel realitu současné islámské ummy, se mu kupříkladu stala komunita brněnských muslimů. Zaznamenané rozhovory s návštěvníky zdejší mešity, ať už se jednalo o přistěhovalce či o české konvertity, tvoří samostatný dokument, který byl představen během pražské premiéry a o jehož vysílání se jedná i s Českou televizí. Dalšími podklady získanými pro potřeby inscenace byly i odpovědi náhodně oslovených lidí na otázku, co si představí pod pojmem islám.
Cestou metrem
Právě záznam těchto reakcí tvoří zvukovou kulisu na začátku představení. Výběr zahrnoval hlavní oblasti, se kterými si islám většina Evropanů spojuje – exotiku, náboženství, fundamentalismus a terorismus. Zvukový důkaz o celkově chabé a stereotypizované představě o islámu je za okamžik vystřídán prvními ze série obrazů – fragmentů, které zachycují dílčí problémy islámského světa či naše představy o záhadném nepříteli, jenž se během staletí od překročení Gibraltaru stal přízrakem obcházejícím hradby evropské civilizace. Každý z obrazů přitom dostane svůj protějšek. Vzájemně konfrontované kladné i záporné stereotypy jsou zde navíc vystavovány tvrdé zkoušce reality a naopak.
Jedním z nejsilněji působících momentů je na tři části rozdělená scéna odehrávající se ve vagonu pražského metra. Některým divákům jistě vytanula vzpomínka na poplašnou zprávu o „velmi pravděpodobném“ teroristickém útoku, který měl podle deníku Právo hrozit Praze v srpnu roku 2005. Jedná se zároveň o jeden z mála dějově ucelených příběhů hry. Scénicky jen naznačené nástupiště metra se stane místem setkání dívky a tří orientálně vyhlížejících cizinců, hovořících exotickou hrdelní řečí. Brzy po nástupu do soupravy, která se vydá útrobami Nuselského mostu směrem ke stanici I. P. Pavlova, se dívky zmocní panika. Přisedají si k ní všichni tři muži s batohy na zádech, přičemž si vyměňují několik nesrozumitelných vět. Celou scénu doprovází dramatický hlas vypravěčky. Divák začne být po chvíli na pochybách, zda muži dívku „pouze“ znásilní, či zda se spíše vyplní apokalyptická předpověď o vagonech, autech a kusech betonu dopadajících na dno nuselského údolí.
Interpretace minipříběhu zůstává na divákovi i přes svou jednoznačnou pointu. Je strach z orientálců pouze hysterií rozpoutanou médii, nebo se jedná o racionální obavu obyvatele kontinentu, který byl během posledních let šokován informacemi o masakrech nevinných lidí v Londýně a Madridu?
Nekonečné a neuchopitelné
Jak bylo řečeno, tvůrci se rozhodně chtěli vyhnout lacinému jednostrannému vyvracení negativních klišé. Scéna s metrem se tak prolíná například s výpovědí bojovníka islamistické ozbrojené skupiny v Palestině. Podobně jako ve filmech Siriana či Paradise Now má divák možnost proniknout na druhou stranu frontové linie války proti terorismu a seznámit se s pohnutkami sebevražedných atentátníků. Tento obraz se však nesnaží relativizovat problém terorismu, ale spíše poskytnout netradiční pohled na dobře známý fenomén.
Velmi výrazným prvkem, který inscenací prostupuje, je pásmo televizních rozhovorů na téma Muhammadova náboženství. Mezi hosty afektované novinářky patří jak český konvertita k islámu, tak lékařka, která utekla z Maroka před domácím násilím. Každý přitom reprezentuje naprosto jinou zkušenost s islámským světem. Vzdělaná žena prchající z konzervativního venkova a mladý český vyznavač východního náboženství představují pouhé dva body ve zdánlivě nekonečném islámském vesmíru.
Právě nekonečnost a neuchopitelnost problematiky islámu i našeho vztahu k němu je asi hlavním poselstvím inscenace. Obrovské množství kratších či delších scén postupně eliminuje jakoukoli naději na nalezení odpovědi: s každým okamžikem vyvstávají další pochybnosti.
Bylo by samozřejmě pošetilé vydat se do divadla s cílem získat objektivní informace o náboženství, ke kterému se hlásí dobrá miliarda vyznavačů ze všech světových regionů. Záměrem tvůrců je evidentně zpochybňovat a do kontrastu stavět různé pohledy na věc.
Co se týče formální stránky, která je založena na předkládání velkého množství někdy až dokumentárně působících fragmentů, nechali se inscenátoři inspirovat německým dramatikem Heinerem Müllerem, jedním z nejslavnějších žáků a pozdějších kritiků Bertolta Brechta. Ten sám o sobě tvrdil, že se naprosto nezajímá o odpovědi či řešení, ale daleko spíše o problémy a konflikty.
Náš islám je tak jedním velkým soubojem obrazových fragmentů, klišé a stereotypů. Je nutno říct, že na diváka klade velké nároky. Všichni tři herci sice zvládají své role velmi dobře, nicméně množství nenavazujících obrazů při minimalistické scénografii vyžaduje vysokou míru pozornosti. Na návštěvníky unavené českým orientalistickým, či spíše pseudoorientalistickým diskursem pak navíc mohou některá tvrzení, jež v inscenaci zazní, působit až zbytečným dojmem.
Náš islám jako celek však zbytečně rozhodně nepůsobí a uznání či přinejmenším pozornost si zasluhuje už za samotný pokus zpochybňovat jistoty a klást otázky u takto závažného tématu a navíc prostřednictvím odvážné divadelní formy.
Autor je doktorand v Ústavu Blízkého východu a Afriky na FF UK.
Identita I.: Náš islám. Režie Jiří Honzírek, scénář Tomáš P. Kačer, dramaturgie Katarína Koišová, výprava Radka Vyplašilová, Renata Slámková, hudba Jiří Starý, produkce Klára Kubíčková. Premiéra 22. 3. 2007 v Experimentálním prostoru NoD/Roxy v Praze.