Reformou německého systému se již více než deset let zabývají všechny politické strany i média. Vyjadřují se k němu univerzitní profesoři různých odvětví společenských věd a tato otázka hrála také velkou roli nejméně ve dvojích parlamentních volbách z trojice posledních.
Výsledkem této masivní pozornosti bylo provedení reformních kroků, které v dějinách tzv. welfare státu nemají obdobu. I když v některých mimořádně důležitých oblastech, jako je reforma systému zdravotního pojištění a reforma penzijního systému, přiipomínají přijatá opatření spíše sflikovaný kabát, došlo při reformách i na drastické a systémové změny. Týkají se pracovního trhu. Cílem těchto reforem bylo snížení nákladů na pracovní sílu a omezení sociálních výdajů. Je přitom poněkud paradoxní, že s těmito změnami přišla koalice sociálních demokratů a Zelených. Reformy uvedla do pohybu v roce 2003 pod heslem „Agenda 2010“.
Diskuse o nezbytnosti reforem se objevují v souvislosti se zjevnými problémy německé ekonomiky – jedná se o neschopnost vytvářet nová pracovní místa a rostoucí deficit veřejných financí. Nezaměstnanost dosáhla dvouciferných čísel a mnoho lidí, zvláště v oblastech někdejšího východního Německa, je závislých na podpoře. Demografickou strukturu společnosti zatěžuje v posledních třiceti letech klesající porodnost. Stále více starých lidí žije z penzí a stále méně mladých lidí pracuje. Německou ekonomiku pak navíc sužuje „globalizace“, tedy odsun výrobních odvětví do států s levnější pracovní silou (ať již do nových členských zemí EU nebo do Číny).
Proti nezaměstnanosti
Když se v roce 1998 dostala k moci rudozelená koalice, stalo se jejím hlavním cílem omezení počtu lidí bez práce (v té době byly registrovány 4 miliony nezaměstnaných). Nejprve byla součástí plánu kancléře Schrödera stará myšlenka vyjednávání u kulatého stolu mezi hlavními aktéry (ekonomickými lobby a odboráři). Tato jednání ale kvůli různosti zájmů selhala. Nezaměstnanost zůstávala vysoká, a tak přišla koalice s Agendou 2010. Sociální demokracie se přitom zásadním způsobem rozloučila s levicovou tradicí keynesianského ražení i se svým vlastním obrazem ochránce zájmů odborářů (boj za vyšší platy) a znevýhodněných (boj za vyšší dávky). Reforma chtěla snížit náklady na pracovní sílu a tak přilákat soukromé investory, omezit podporu a tím „posílit odpovědnost jednotlivce“. Ano, jedná se o návaznost na thatcherovské reformy v Británii a Clintonovy reformy v USA.
Od ledna 2005 začaly platit zákony (tzv. Hartz IV), které omezily vyplácení podpory v nezaměstnanosti (jež se odvíjí od výšky předchozího platu) na jeden rok. Poté již nezaměstnaní dostávají jen tzv. Arbeitslosengeld 2 (ALG 2), což je snížená verze dřívější sociální podpory. Ovšem vyplácení dávky ALG 2 je vázáno na řadu striktních podmínek – především prokázání sociální potřebnosti. Dávkaři jsou také povinni vzít v podstatě jakoukoliv nabízenou práci, jinak je jim dávka snížena či zcela odebrána. Výška vyplácené podpory pro jednotlivce dosahuje 345 eur za měsíc. Přijetí těchto opatření mělo různý dopad na různé skupiny nezaměstnaných, pohoršili si však především dlouhodobě nezaměstnaní, rozvedení a rodiny s více dětmi. Momentálně v Německu pobírá tuto dávku 5,1 milionu lidí.
Za velké koalice
Po volbách v roce 2005 pokračovala nová „velká koalice“ křesťanských demokratů a sociálních demokratů v nastoupeném směru. Je ještě brzy na to analyzovat dlouhodobý dopad změn. Lze však vypozorovat, že se cíle radikálního snížení nezaměstnanosti nepodařilo dosáhnout. I když je tlak na nezaměstnané tvrdší, mnoho z nich, zvláště ti méně kvalifikovaní, si práci nedokáže najít. Odboráři a různé charitativní organizace mezitím vystupují proti likvidaci základních principů sociálního státu. Princip ochrany zaměstnání a respektování kvalifikace již byl zrušen. Tlak na příjemce dávek stoupá. Ve stejnou chvíli reformy přispívají k poklesu mezd.
V Německu ale zároveň dochází k mírnému hospodářskému oživení, což někteří z pozorovatelů hodnotí jako doklad úspěchu reforem. Zda se ale tento vývoj dá skutečně připsat Agendě 2010, nebo spíše vývoji světové ekonomiky, která umožňuje zvýšení německého exportu, je těžko říct.
Zmínit je přitom třeba ještě jeden trend. Na podzim loňského roku zveřejnila nadace Friedricha Eberta, která je blízká SPD studii, jež vyvolala diskusi o vzniku nové „underclass“. Zda skutečně existuje souvislost mezi sníženými dávkami a rostoucí chudobou (která se týká především dětí), musí ještě prokázat další výzkumy. Je ale pravda, že se reformy pracovního trhu Agendy 2010 vyhnuly strukturálním problémům nezaměstnanosti a nerovnosti příležitostí. Nezabývaly se totiž například otázkou zvyšování kvalifikace a vzděláváním především dlouhodobě nezaměstnaných, poskytováním péče o děti pracujících matek či posilováním sociální zodpovědnosti na straně podnikatelů.
Autor je politolog.
Přeložil Filip Pospíšil.