Válka ze dvou stran

Téměř přesně uprostřed Dopisů z Iwo Jimy pár japonských vojáků ukrytých v jeskyních na stejnojmenném ostrově z dálky pozoruje pohyb na vrcholku hory Suribashi. Lidé jako tečky vztyčili vlajku. Nepřítel právě pokořil strategicky významné místo ostrova. Z pohledu Japonců je to téměř surreálný moment v táboře protivníka, znamenající jen předzvěst neodvratné porážky. Vlajka jako taková pro ně nemá žádný smysl. Ne tak pro Američany. Pro ty se akt vztyčení vlajky promění díky fotografii Joea Rosenthala v národní monument a v americký mýtus.

Filmová synergie

Scéna vztyčení vlajky je jedním z nejpůsobivějších obrazů Dopisů, protože do sebe jen tak mimochodem, ale s intenzitou výbuchu granátu těsně vedle ucha zavinuje klíčové téma Eastwoodova válečného opusu – existenci dvou pohledů v jedné historické události, které sedmašedesátiletý režisér systematicky komplikuje zmnožením časových i vypravěčských rovin. Držitel Oscarů za Nesmiřitelné (1992) a Million Dollar Baby (2003) ukazuje jednu z rozhodujících bitev druhé světové války z obou válčících stran. Dvojí pohled v tomto případě znamená přiznání existence nepřítele v jeho lidskosti a individualitě.

Dopisy jsou japonským pohledem. Vlajky nabízejí perspektivu americkou. Autorem obou scénářů je Paul Haggis (Crash), přičemž s Dopisy mu pomáhala Iris Yamashita, s Vlajkami William Broyles Jr. Spíše než o dvou filmech je výstižnější mluvit o jednom rozpůleném. Jeden bez druhého sice může v klidu existovat (přičemž poeticky syrové Dopisy si samostatnou existenci obhájí o něco snáz než občas zdlouhavé a melodramatické Vlajky), ale jejich efekt je o poznání větší, když spolu synergicky komunikují. Velmi dramaticky, do hrozivého okamžiku nekonečného očekávání útoku, se například promění pohled zamaskovanými střílnami z japonských úkrytů na vyloďující se Američany. Dopisy ho ukázaly jako moment taktizování z velitelského můstku Japonců, během něhož je hemžení na pláži vzdálené a neosobní. Vlajky naopak přidávají rozměr bolestné blízkosti, kdy je vedle zbraní ukázán i jejich dříve nicotný cíl jako konkrétní člověk. Skutečného člověka navíc cítíme i za hlavní pušky. Na ostrově zemřelo přes sedm tisíc Američanů a z 22 000 tisíc Japonců bitvu přežila jen tisícovka. Někteří se vzdali, někteří byli chyceni, než se stihli vyhodit do vzduchu granátem. Na konci Vlajek je rozdíl mezi nimi definitivně smazán. Raněný Japonec leží v řadě s raněnými Američany. Nijak se od nich neliší, ale přesto je nezaměnitelně jiný.

Nepřítel tak není jen jednorozměrnou karikaturou, případně reálně nepřítomným elementem, konstruovaným válečnou propagandou k povzbuzení patriotského ryku. Pohled přes sopečným popelem zesinalou planinu podtrhuje vzdálenost mezi oběma stranami, ale i blízkost v utrpení, které v déle než měsíc trvající bitvě o kus japonské posvátné půdy vojáci na obou stranách zažívali.

Vědět, na koho dopadají bomby

Podobně intenzivní dialog spolu oba filmy – které měly americkou premiéru v rozmezí dvou měsíců, přičemž první do distribuce šly logicky Vlajky – vedou například i v téměř snové scéně bombardování hory s ukrytými Japonci. Protože český distributor porušil „předepsanou“ posloupnost a uvedl nejdřív japonskou verzi, už víme, na koho americké bomby dopadají…Na mladého Saiga, jehož žena čeká jejich prvního potomka, na olympijského šampiona v jezdectví a barona Takeichi Nishiho (Tsuyoshi Ihara) nebo na generála Tadamichi Kuribayashiho (jiskřící Ken Watanabe), patriota, ale i znalce USA, který má jako jeden z mála japonských vojáků respekt k nepříteli. Eastwoodovi se přitom daří nespadnout do tradiční pasti exotizování cizí kultury a přesvědčivě vykresluje japonskou kolektivní mentalitu i potřebu čestné smrti. Přestože je Kuribayashi sympatická postava, zpochybňující smysl vojenské brutality, jež panuje v japonské armádě, není to žádný správňácký John Wayne, ale oddaný služebník císaři. Eastwood si dovolí licenci v závěru filmu, kdy nechá generála vést zbytek jeho mužů do boje, přestože podle historiků je zobrazená verze generálovy smrti nepravděpodobná.

Zblízka poznáme i druhou stranu. Vlajky jsou vystavěny kolem tří amerických vojáků. John „Doc“ Bradley (Ryan Phillippe), Rene Gagnon (Jesse Bradford) a indián Ira Hayes (Adam Beach) jsou trojice, která přežila z původních šesti mužů vztyčujících druhou vlajku, a ocitla se tak v PR mašinerii americké vlády jako prefabrikovaní hrdinové využití v kampani na podporu prodeje válečných dluhopisů. V estrádním stylu si třásli rukama se senátory, objížděli fotbalové stadiony se sehranou scénkou vztyčení vlajky na papundeklové hoře. Osobní odvaha se v jejich osobách proměnila v tragickou frašku.

Základní rozdíl mezi oběma filmy je, že Dopisy jsou intimní výpovědí, zatímco Vlajky mají ambici obsáhnout národní vědomí, podrobit historickou paměť kritickému pohledu prostřednictvím několika osobních příběhů. Pro Dopisy Eastwood zvolil osobní vyprávění, poskládané z listů psaných vojáky jejich rodinám a z korespondence generála Kuryabashiho, jež před několika lety vyšly v Japonsku knižně. Vlajky naopak vycházejí z bestselleru Jamese Bradleyho, syna jednoho z „vlajkařů“, a formou interview s jednotlivými aktéry rekonstruují a dekonstruují mýtus. Rozdílný modus filmů je důvodem, proč spolu tak výjimečně fungují. Intimita vyvažuje obecné, které může občas znít jako floskule a patos. Obrácené pořadí tak v evropském, lehce antiamerickém prostředí rozhodně filmům jako celku prospívá.

Přestože snímky zachycují události více než šedesát let staré, jejich politický rozměr je vzhledem k současné zahraniční politice USA a vzrušeným debatám o přiškrcení financí na válečné operace v Iráku neopominutelný. Vyjadřovat se k politice bývá v rozháraných a radikálně naladěných kulturních kruzích USA téměř normou. Lehce odstrašujícím případem nepříliš produktivního nostalgického komentáře ve stylu „jó, to tenkrát v šedesátých letech…“ je například film Emilia Esteveze Bobby. Eastwood není tak prvoplánový, a to i díky složitému narativnímu stylu. Ve Vlajkách se plynule pohybuje mezi vzpomínkami, současností a třetí rovinou „nezaujatého“ vypravěče a daří se mu ostentativně nekritizovat, nostalgicky nevzdychat ani nacionalisticky neverbovat. Přestože někteří kritici (např. Zdeněk Holý v Cinepuru) čtou politickou rovinu ve Vlajkách jako agitaci ve prospěch válečných operací v Iráku, podle mě Eastwood nic takového nedělá. Naopak. Vlajky i Dopisy jsou protiválečné filmy, ukazující na životech několika konkrétních lidí nesmyslnost válečného konfliktu. Upozorňováním na politické šarlatánství a bagatelizaci hrdinství odhalují současnou nejasnost a komplikovanost kdysi tak zřetelných hodnot jako vlastenectví a národní hrdost.

Autorka je doktorandka katedry Filmových studií FF UK.