Šeherezáda

Sál se postupně zaplňoval. Většinou to byly stařenky, moskevské intelektuální stařenky – stálé návštěvnice konzervatoře a koncertního sálu v Domě vědců. Dlouho předtím, než se vůbec vyvěsí plakáty, se nějakým záhadným způsobem vždy dozvědí o koncertě té či oné slavné osobnosti, celé týdny tráví ve frontě, snadno se urážejí i kvůli nejdrobnějším maličkostem, spravedlivě se rozhořčují nad sebemenším porušením nepsaných a pouze jim známých zákonů rezervace míst ve frontě a v den, kdy začíná prodej lístků, se už od šesti ráno dožadují otevření pokladny, před kterou se uvelebí na rozkládacích rybářských židličkách.

Jedna taková stařenka sedí vedle matky a zapřádá s ní hovor. Moje matka je vlastně také stařenka, ale ve frontě na lístky by nestála, protože má chatrné zdraví. Spolubesednice jí naléhavě doporučuje, aby si pořídila jakési bylinky.

„Takové žluté, víte, ty zaručeně pomůžou. Jenom je moc těžké je sehnat.“

„Ano, máte pravdu, už jsem o nich slyšela nebo možná četla,“ odpovídá družně matka.

„Vlaštovičník se to jmenuje. Výborně odstraňuje skvrny na kůži.“

„Stařeckou pigmentaci,“ opravuje ji matka.

Matka je lékařka a kromě toho ráda nazývá věci pravými jmény. Navzájem si s matkou ukazují ruce, vyměňují si názory na počasí, na dusno v sále a na očekávaný koncert.

Dnes mi v práci navrhli, abych jel do Indie. Mohl bych dokonce vzít s sebou ženu. Byl to vlastně předběžný rozhovor s vedením, který ani jednu stranu k ničemu nezavazuje. A když pomyslím na těch dalších dvacet instancí, kterými bych musel projít… Ale nadchlo mě to. Oj, jak mě to nadchlo! Indie! To není, panečku, Evropa, není to Paříž, do které jsem ještě včera tak toužil jet a která se mi teď zdála stejně dostupná a nezajímavá jako třeba Tambov nebo Kaluga. „Kde jsou mí věrní nahibové, horalové a pokrevní bratři?“ – ne náhodou zvolil Foma Berlaga pro rozvinutí nejtěžší formy šílenství právě tohle téma. Vždyť Indie se člověku může zjevovat jedině ve snu nebo v pomatení smyslů. A najednou ji mám před očima v bdělém stavu a ještě ze státního rozpočtu. Exotické obrazy, jeden zářivější než druhý, mi zatemňovaly mysl po celý zbytek pracovního dne. Divocí sloni a krásné Indky s kastovním znamením na čele, rušná, jazykově pestrá přístavní města, džungle a noční bary se striptýzem na východní způsob… Indie! Vezl jsem tu novinku domů jako první jahody, na které jsem vystál frontu, jako načerno získané unikátní zboží, jako hlavní výhru v loterii o peněžní a věcné ceny.

„Chceš do Indie?“ zeptal jsem se ženy, když jsem vtrhl do kuchyně.

„Nemám ráda hloupý vtipy,“ zapálila sporák a začala ohřívat bujón s nudlemi.

Z pokoje vyběhl syn.

„Tebe posílají do Indie? Jo?“ Neztratil důvtip, ačkoliv už rok studoval na filologické fakultě.

Vyprávěl jsem jim o nabídce, kterou jsem dostal. Jeden přes druhého jsme začali zapáleně probírat radostnou novinu.

„Za půl roku moskvič, za rok volha. To je na beton,“ řekl syn.

„Starověké chrámy, sněžní lidé, Mount Everest!“ jásal jsem. O krásných ženách a nočních barech jsem se pro všechny případy rozhodl pomlčet.

„Taková šance se naskytne jen jednou v životě. Není vůbec o čem přemýšlet!“ Žena to říkala, jako by jí někdo odporoval.

„Everest je v Nepálu,“ poopravil mě syn.

„Čert vem Everest, zato jsou tam jogíni.“

„Hlavně abychom to nezakřikli,“ prosila žena, „nebo to nevyjde.“

„Budeš potřebovat angličtinu, tati. Mohl bych říct našemu učiteli.“

„Jé, bujón!“

Dokonce i náš boxer, přezdívaný Tlamoš, přiběhl do kuchyně, položil čumák na jídelní stůl a vyčítavým pohledem koukal střídavě na ženu, na mě a na syna, jako bychom za půl hodiny celá rodina odjížděli do Indie a nechávali ho napospas osudu.

Jen v matčině pokoji se rozhostilo zlověstné ticho. Vletěl jsem k ní, stále ještě unešený radostným vzrušením.

„Slyšelas? Posílají mě do Indie!“

Na klíně jí leželo poslední číslo časopisu Světová literatura, ale nečetla si, jen lehce pohupovala nohou – to byl příznak rozčílení.

„V Indii je horko,“ řekla matka a to byla nesporná pravda. „A ty máš slabé srdce a choulostivý nervový systém“ – proti tomu také nešlo nic namítnout.

„Víš ty vůbec, co je Indie?“ zakřičel jsem a ucítil, jak mi v ústech stoupá pěna. „I náš ředitel by tam chtěl!“

„Tak ať jede,“ řekla matka s naprostým klidem.

„Taková příležitost se naskytne jednou v životě, chápeš to, nebo ne?“ – přistihl jsem se, že bezděky opakuju slova své ženy.

„Nechápu, proč se vlastně tak rozčiluješ. Vždyť jsem jenom řekla svůj názor.“

„Aha, tak názor? S autem to taky byl jen názor a s bazénem taky! Ale do Indie pojedu! Rozumíš, pojedu!“

Vyšel jsem z pokoje a práskl dveřmi.

„No jo,“ řekl jsem ženě, když jsme dojedli oběd, „ale víš, že je tam horko?“

Podívala se na mě úkosem.

„Aha, takže už sis to rozmyslel?“

„Ne, co blázníš!“ řekl jsem a snažil se, aby můj hlas zněl co nejvěrohodněji.

„A vy ještě budete tvrdit, že se nám nepletete do života!“ vmetla žena matce, když se potkaly v chodbičce mezi kuchyní a záchodem. S tváří vzteky rudou se schovala v kuchyni a začala tam lomozit hrnci.

„Pamatuj si,“ řekla mi, když záhy vběhla do pokoje, „pamatuj si, že jestli pojedeš do Indie sám, tak já v tomhle domě nezůstanu.“

Když jsme s matkou vyšli z průchodu, objevil se v okně syn.

„Tak já zavolám tomu učiteli, jo?“

Nic jsem na to neřekl a zrychlil krok. Cítil jsem, že mi matka nestačí, ale nemohl jsem si pomoct. Byla to moje pomsta.

Hudebníci se dlouho usazovali, šustili notama, domlouvali se a ladili nástroje. Světla na scéně se rozzářila, zhasla a znovu se rozzářila.

Konferenciérka v tmavém kostýmku s bílým odepínacím límečkem prokličkovala mezi stojany, hudebníky a kontrabasy a s drobným klapáním podpatků přicupitala na pódium. Nepřirozeně rozrušeným hlasem oznámila program na první část koncertu a vzdálila se – skromně, avšak s důstojností člověka, který splnil snad nenápadný, ale zato neobyčejně zodpovědný úkol. Nadšený potlesk uvítal samotného maestra – slavného dirigenta. Ten se nenuceně uklonil a rukou udělal lehce odmítavé gesto na znamení toho, že všechno to nadšení je k ničemu a je čas dát se do práce.

V první části hráli symfonii skandinávského skladatele. Při poslechu hudby jsem se pokoušel představit si úzké, křivolaké fjordy, drsné skály, porostlé mechem, ztepilé severské sosny a chladné nebe, ale místo toho jsem před sebou viděl chmurné tváře houslistů, kolena své sousedky (naštěstí to nebyla stařenka!) a rozevírající se šosy dirigentova fraku. A dirigent se činil. Oj, jak ten se činil. Prosil, konejšil, vyzýval k poslušnosti, naléhal, zaklínal, vyhrožoval, stoupal si na špičky a vytahoval krk, aby vypátral, kdo je neposlušný, a přiměl ho k nápravě. Už dlouho ve mně zraje zvláštní přesvědčení, že dirigent je čistá fikce, a kdyby byl odstraněn, nic by se nezměnilo. Možná, že tohle přesvědčení pramení z jedné mé dětské záliby. Kdykoliv jsem v rádiu zaslechl symfonickou hudbu, začal jsem zaníceně dirigovat, buď tágem od dětského biliáru nebo v horším případě jen tužkou. Bylo až neuvěřitelné, jak dokonale mě orchestr poslouchal: plnil každé mé přání, každý můj vrtoch, ani jeden, dokonce ani ten nejmenší pohyb mé ruky nezůstal bez odezvy. Ale pak jsem přestal dirigovat a hudba – hudba přesto zněla dál.

Po symfonii vystoupila mladičká pianistka – vycházející hvězda. Vypadala velmi efektně – v dlouhých šatech, s rozpuštěnými dlouhými vlasy – taková rusalka z niv. Okouzleně sledovala dirigenta, jako by ji jednou provždy zhypnotizoval, a zatímco hrála, zkoušel jsem uhodnout, jestli spolu něco mají, nebo ještě ne. Lóže pro umělce přetékala jejími ochránci a obdivovateli – snobskými mladíky ověšenými fotoaparáty a kamerami. O přestávce hvězdu odvlekli někam na focení a potom se vyrojili na jevišti, blýskali blesky, cvakali spouštěmi, fotili klavír, na který hrála, a potom kousek podlahy, na kterém stála, když se ukláněla před publikem.

„Tak já už asi půjdu,“ řekl jsem matce. Její rozprava se sousedkou se obnovila a posuzovaly teď výchovu mládeže.

„A proč?“ divila se matka. „Ve druhé části bude Šeherezáda Rimského-Korsakova. To je přece nádherná věc.“

Matka měla jako vždycky pravdu – hudba byla skutečně nádherná, jinak se to říct nedá. Poslouchal jsem i neposlouchal a asi bych byl přece jen odešel nebo usnul, nebýt pohledu, který na mě upřela houslistka odněkud z hlubin orchestru. Hrála a usmívala se na mě jako na starého známého, ne – víc než to – spíš jako na dobrého kamaráda, prohlížel jsem si její tvář, krásnou a milou, rozzářenou radostným, skoro jásavým úsměvem, až se mi začalo zdát, že je to opravdu moje dobrá a blízká známá. Vlny hudby se valily jedna za druhou a usměv té ženy se rodil na vrcholu každé vlny, na jejím hřebeni. Usmívala se na mě, ale nejen na mě, usmívala se i na svého kolegu, se kterým sdílela stojan, a na svou sousedku nalevo – violoncellistku. I to jí však bylo málo. Rozhazovala šibalské a jásavé pohledy všem hudebníkům, dráždila je a vyzývala, aby se s ní podělili o radost, o jásot a vítězství. A vlny hudby se k ní poslušně linuly, ona se jim jen oddávala a vznášela se vysoko na jejich hřebeni. Ne dirigent, to ona vévodila orchestru a nebylo na tom nic zvláštního – vždyť právě její „a“, zahrané na klavír (teď jsem si to teprve uvědomil) jako na ladičku, udávalo tón celému orchestru.

...vlny se pomalu vzdouvaly. Ale už to nebyla hudba. Byly to vlny Indického oceánu, jeho příboj. V objetí černi tropické noci se rozprostírala tajemná zem, záhadná jako nepoznaná žena, vzdálená jako planeta, neuvěřitelná jako dvaadvacáté století. Byla to Indie, ta Indie, o které jsem už jistě věděl, že se do ní nikdy nedostanu...

Vepředu, šikmo ode mne, seděla stařenka. Poslouchala hudbu a hlavou kývala souhlasně do taktu. Přesně tak pokyvovala hlavou moje učitelka hudby, když jsem se svědomitě naučil úkol. Někdy mě na chvilku opustila, a zatímco jsem hrál etudy, šla dát večeři svému muži, který právě přišel z práce. Jedl bujón a pečlivě ohryzával kuřecí kůstky.

Na tváři stařenky sedící přede mnou a na jejích dnou pokroucených rukou byly vidět hnědé skvrny – stařecká pigmentace. Za pár dní jsem při holení zpozoroval, že na levé lícní kosti pod okem mám přesně takovou skvrnu. Kde bych tak mohl sehnat vlaštovičník?

Přeložila Jana Kleňhová.