Média nás denně bombardují informacemi o nejrůznějších světových konfliktech, tragických událostech a pohromách, mezi nimiž zcela jednoznačně dominují pochmurné události z Blízkého východu. Těžko se tudíž lze divit představám mnoha lidí, že na Blízkém východě nemůže existovat nic jiného než krev a násilí.
Zřejmě nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že pod vlivem médií si většina Čechů dnes představí Palestince či Iráčana jako chlapíky v kufíji („arafatovském“ šátku), kteří se na nejbližším tržišti chystají odpálit bombu nalepenou na svém těle. Slovo Izraelec zase u mnohých určitě evokuje představu mužů a žen, kteří v obavách před terorismem málem nevycházejí do ulic a spí pouze tehdy, mají-li pod polštářem schován samopal značky Uzi. A synonymem pro Íránce pak bude nejspíš vousáč (nikoliv nepodobný prezidentu Ahmadínežádovi) myslící jen na to, zda se konečně dočká své kýžené jaderné bomby. Skutečný obraz Blízkého východu se od takové karikatury samozřejmě liší, jenže „normální“ život – tedy to, že miliony Arabů, Židů a Íránců každé ráno vstanou ze svých postelí, vyčistí si zuby a vyrazí do práce – zajímá masmédia a typické konzumenty jejich zpráv jen velmi málo.
Uvedené stereotypy ale určitě nevytvářejí všechna média stejnou měrou. Například britská BBC (televizní, rozhlasová i internetová), která se sice také v první řadě soustředí na dramatické události, prokládá zprávy o sebevražedných atentátech a krveprolitích informacemi o jiných problémech Blízkého východu. V České republice toto pozitivum víceméně platilo pro rozhlasovou BBC. Dnes je to možné říci i o Rádiu Česko, které do jisté míry přejalo její zpravodajský styl, nebo o ČT 24, která se snaží napodobovat moderní zpravodajské televizní stanice.
Česká média jsou oproti těm západním stále ještě v určité nevýhodě. Do relativně nedávné doby byla pod přísnou kontrolou komunistického režimu a poznamenaná komunistickou propagandou. Ta měla značně černobílé – respektive rudobílé – vidění světa, a Blízký východ jakožto diplomatické i vojenské válčiště studené války v tom nebyl výjimkou. Některé strany blízkovýchodního dění byly moskevským a jeho vazalským československým režimem otevřeně glorifikovány za „národněosvobozenecký boj“ či „cestu k socialismu“, jiné naopak zatracovány pro jejich „imperialismus“. A nešlo zdaleka jen o Izrael; týkalo se to i řady režimů arabského světa, které stály na straně Západu (Jordánsko, Saúdská Arábie atd.). Blízkovýchodní konflikt však nikdy nebyl černobílý. To, že například komunisté mnohokrát využili (či spíše zneužili) Palestince ve své propagandě (tak jako to dělá v současnosti i Usáma bin Ládin), neznamená, že by některé z jejich požadavků nebyly legitimní. Česká média po roce 1989 však – namísto aby se pokusila o objektivnější pohled na věc – jednoduše „otočila“. Přitom už tehdy bylo zjevné, že na politice Západu v době studené války lze najít mnoho sporných bodů – a jejich reflexe by bývala vůbec nemusela být popřením toho, že tehdy byl Západ tou jednoznačně pozitivnější stranou. Zjednodušující byl i předlistopadový pohled mnoha oponentů komunismu („Západ je dobro a Východ zlo“), který se přenesl i do oficiálního pohledu médií. V porevolučním nadšení bylo mnohé z toho snad i pochopitelné (což ostatně vím z vlastní zkušenosti, neboť jsem sám byl od dětství vychováván rušeným vysíláním stanic Volá Londýn a Svobodná Evropa), nicméně k objektivitě měl tento pohled často velmi daleko. Říká se, že po bitvě je každý generál. Domnívám se však, že média se měla daleko více oprostit od zjednodušujících soudů a svým čtenářům a posluchačům alespoň nastínit komplikovanost (nejen) blízkovýchodního vývoje. Za naprosté absence objektivního zpravodajství či literatury v době komunistického režimu nebyla totiž téměř šance tamní situaci pochopit. Dokonce ani ti, kteří s režimem nesouhlasili a kteří se mohli o danou problematiku zajímat, nebyli zpravidla informováni přesně a dostatečně. Jistě, byli zde takoví lidé jako prezident Václav Havel, který navzdory četným kontaktům Jásira Arafata s československým komunistickým režimem byl ochoten se s tímto kontroverzním mužem několikrát sejít a jednat s ním. A také česká arabistika byla za komunistického režimu na slušné úrovni – právě to ji ale paradoxně po listopadu v očích mnoha lidí diskvalifikovalo.
Ještě dlouho po pádu železné opony česká média chrlila hlavně variace zpráv velkých tiskových agentur a nebyla schopna samostatných komentářů. Za poněkud zajímavější bylo možné považovat zpravodajství na stránkách deníku Právo. Ten zaujímal tak jako Rudé právo za starého režimu výsadní postavení, a proto měl velice dobré kontakty, jenže právě jeho komunistická minulost vyvolávala u mnoha jeho potenciálních čtenářů předsudky – třebaže tento deník vyvinul velkou snahu se své „rudé“ minulosti zbavit.
Teprve od poloviny devadesátých let se pohled našich médií na Blízký východ proměňuje. Velký vliv měly události z 11. září 2001, které obecně v celém západním světě povzbudily zájem o dění související s touto oblastí. Kromě nových „internetových znalců“ Blízkého východu se u nás vynořilo několik skutečně kvalitních novinářů a komentátorů, kteří začali veřejnost zasvěceně a poutavě seznamovat s tamějším děním. Pozitivem bylo, že publikovali nejen v odborném tisku, ale pronikli i na stránky nejčtenějších deníků a časopisů (MF Dnes, Lidové noviny, Právo, Respekt, Reflex a další). Také veřejnoprávní televizní a rozhlasové zpravodajství získalo v posledních letech na profesionalitě. Je třeba ocenit i zahraniční redakci TV Nova, která někdy věnuje dění na Blízkém východě více prostoru než ČT ve stejný čas v Událostech.
Česká média mají v informování o Blízkém východě určitě stále co dohánět a ještě dlouho potrvá, než se kvalitou zpravodajství a komentářů přiblíží těm západním. Mnozí tu určitě namítnou, že západní zpravodajští obři se pohybují v diametrálně odlišných finančních možnostech, a do jisté míry budou mít pravdu. Je však potřeba dodat, že za dobrou a objektivní novinařinou stojí i cosi jiného než jen peníze.
Autor je právník a politolog, přednáší na několika českých univerzitách. Vydal knihy Judaismus, politika a Stát Izrael (2002, 2003) a Izrael a Palestina (2005).