Ostravské Colours (12. až 16. července) se zabarvily do elektronického odstínu. Nedošlo sice na zahloubané večery à la festivaly Wilsonic či Stimul, sladké „mateří kašičky“ se tentokrát dočkali spíše milovníci třeskutých beatů.
Letos to bylo velké dilema. Vyrazit do Ostravy, nebo do německé Ferropole na Melt? Organizátoři Colours (COO) v čele se Zlatou Holušovou totiž oproti loňsku posunuli festival o týden dopředu. A tak po mnoha úvahách a hlavním argumentu (přijedou přeci Coldcut!) čtete tuto reportáž.
Marie, Bianca a Sierra
COO opět vsadily na čtyřdenní model. Ovšem oproti loňsku, kdy si na hvězdy zahrály finské divoženky Värtinna, přišla letos hned ve čtvrtek řada na jeden z hlavních taháků – Gorana Bregoviće. Ten přilákal na zahajovací večer solidních devět tisíc návštěvníků.
Lepší než sledovat dění na hlavní stagi Spektrum, umístěné v podhradí, kde vystupují známá jména, bylo nicméně vyzkoušet klub Templ ve Stodolní. V průběhu festivalu se tam člověk těžko dostane – je poměrně z ruky. Úvodem se tu prezentovala francouzská úderka Watcha Clan. Jejich drum’n’bass, průběžně zbržďovaný a následně obrovskou rychlostí rozběhávaný vokálem snědé zpěvačky a v některých pasážích podlomený poněkud slabší deklamací MCho v kulichu, dokázal zvukovody a končetiny rozdráždit hned v první den. I jindy fádní reggae nabíralo s jejich texty o imigraci na atraktivitě.
Na scéně, jež nesla slibný titul Barvy, se nám v pátek jako první „do rány“ postavila domácí kytarová kapela Sunflower Caravan. Zřejmě nikomu nebylo tak úplně jasné, na koho a hlavně proč si zženštilí chlapci hrají. Vskutku vysoko nasadila laťku Marie Rottrová – došlo na její megahity, které prolétly většinou televizních estrád. Ve chvílích zpěvaččina zaslouženého odpočinku pak návštěvníky potěšila její doprovodná kapela Neřež.
Blížící se druhá festivalová noc nabídla největší špe(r)ky. Nejdříve odkryli svůj talent jihoameričtí Bajofondo. Filmovou hudbu hrají s mimořádnou lehkostí, v Ostravě navíc rozpoutali sympatickou house party, napěchovanou invenčním scratchingem a harmonikou. Funkční bylo i zapojení publika v podobě vytažení několika jedinců na kraj scény: v závěrečné sekvenci vystoupení s nimi hudebníci tančili hned za mikrofony.
Pocit „zbytečných hvězd“ měl pak zdrcený a zpocený návštěvník uprchnuvší z Bajofonda k recitalu sester Bianky a Sierry Casadyových aka CocoRosie. V Česku je provází mediální masáž srovnatelná snad jen s publicistickou úchylkou „všechny retrokytarovky se musí chválit“. První dvě desky z pařížského obýváku sice právem zaujaly hudební svět (mizérii té třetí už odhalilo více zahraničních pronikavých psavců), ale až při jejich živé produkci posluchač zjistí, o co vlastně jde. Děvčata těží ze své drzé a především nudné pózy být za každou cenu jiné. I jejich, promiňte, cynické zjednodušení, lesbicko-sesterský vztah, vyznívá jako kalkul. Bezobsažné vystoupení s pozoruhodným beatboxerem a skuhrajícími srostlými sestrami na setmělém pódiu vás k takovým myšlenkám snadno přivede. Na Malou alternativu by je stálo za to pozvat. Na velký festival nikdy více.
V. I. P. z džungle
Rozmrzelost ale ihned střídá nedočkavost, přichází vrchol páteční noci – netradiční vystoupení fixátorů rozpadlých obrázků a mechaniků beatu Coldcut. Do Ostravy dorazilo jen trio Mast Black, DJ Max a gangsta MC Dazzela. Nešlo totiž o tradiční koncert, jaký Česko zažilo vloni v Roxy, ale o ještě větší hru s VJingem a strouháním rytmů. Svou devadesátiminutovku zahájili hlášením o nebezpečí vysílačky Svobodné Evropy a konspiracích vedených americkou CIA. To vše v češtině. Jejich surrealistickým zkoumáním prošly jak prověřené skladby Timber, Atomic Mogg, True Skool nebo Revolution, tak jejich starší houseové songy.
Coldcut udeřili nesmrtelným osmdesátkovým hitem Sweet Dreams od Eurythmics, předělávkou retro skladby 1958 polských Skalpel (stájoví kolegové z Ninja Tune) či nejserióznějšími oldschoolovými tracky z dílny protohiphoperů Run DMC a House of Pain. Prim hrály neustále se valící obrázky, silnější než kterýkoliv humanistický dokument. Chvíli černobílý Kristián prostříhaný „retro-futuro-erotickým“ filmem o ukájecím stroji a narušený vřískotem gorily vedle Mauglího („I’m the king of the swingers all, jungle VIP“), případně Georgem Bushem se vztyčeným prostředníčkem a obrázky ze současného Iráku. Výhrada směřuje k průvodci jejich setem. MC Dazzela neuměl to hlavní: nevěděl, kdy být zticha, a permanentně si pletl názvy skladeb. Ze skočných hiphopových sekvencí se koncert Coldcut posunul přes ocelový breakbeat, znějící jako vrcholní Prodigy, až k hitovému drum’n’bassovému pojetí skladby Revolution, po němž by sáhl každý DJ. Coldcut se podařilo nabourat stavbu Colours a přesvědčit návštěvníky, že (s trochou nadsázky) světová hudba neznamená jen balkánskou dechovku. Večer zakončili ostravští Evolution Dejavu. Jejich technoetnu šlo ovšem přihlížet jen s pivem v ruce. Předchozí set vyčerpal z člověka všechnu energii a soustředěnost.
Víkendové depeše
Trocha lakoničnosti: sobotní headlineři Gipsy Kings zněli jako z rádia. O přestavbě tradiční kubánské hudby přesvědčili X Alfonso – hiphop odehraný na akustické nástroje pod vlajkou ostrova svobody dává tušit, že v Havaně se zase jednou schyluje k revoluci. Prozatím jenom té hudební. Z písní X Alfonso totiž nebylo poznat, že by nespokojeně bojovali proti režimu.
Francouzští Orange Blossom měli předvést deep-odnož taneční hudby, ale podařilo se jim jen potvrdit fakt, že zkopírovat multikulturní chytlavý sound TransGlobal Underground je snadné a hlavně vděčné.
Dobrou noc popřáli na hlavní scéně Tata Bojs. Do programu zařadili starší skladby –Toreadorskou otázku nebo třeba lucidní B.M.O. Mardošovo ironické povídání o tom, jak jsou vlastně jejich písničky etno a že sedí do konceptu Colours, příjemně nabouralo všeobecně přijímaný stereotyp: Colours = festival world music. Jeho další možnosti ukázala party ve stanu pod vedením jihoslovanských a v Německu domestikovaných Balkan Beats Berlin DJs. Zběsilá show z CD přehrávačů působila jako divoká oslava narozenin Emira Kusturici. Klidně by snesla porovnání s šílenými elektronickými ekvilibristy. Kalashnikov odrovnal každého.
Poslední festivalový den byl nejteplejší a nejslabší. I proto jsme dorazili až večer. Švédští Mando Diao až příliš potvrzovali současné kytarové klišé – byli oblečeni jako Franz Ferdinand a hlavní bylo, aby zpěvák hlasitě lkal do ostrých riffů.
Závěr Colours osvěžili vůní konopí Otentikk Street Brothers z Mauritia. Reggae už dávno přetransformovali do módního dancehallu provázeného čtyřmi rappery. Bezproblémovou THC náladu záhy rozšířili na prořídlé publikum. Sezení a kymácivý pohyb zprava doleva a zpět a ostré kontrasty: k rozjuchaným popěvkům vokalisté povídali o tom, jak v jejich zemi řádí AIDS. Neustále tišili svou kapelu, aby jim posluchači rozuměli. Nenuceným projevem vygradovali celou melancholickou atmosféru konce Colours až do metr a půl vysokých výskoků publika. I taková symbióza mezi hudebníky a „námi dole“ je věc, na kterou má tento ostravský festival patent. Poděkování všem technikům, osvětlovačům a zvukařům a konec. Na Marianne Faithfull už v našem případě nedošlo.
Letošní ročník Colours of Ostrava byl přelomový. Definitivně stvrdil většinou žurnalistů přisouzené přízvisko „nejlepší domácí festival“ a přesvědčivě vystaveným line-upem, rozkročeným mezi čistou elektronikou a jejími exotickými přesahy, přilákal kromě věrných návštěvníků i tisícovky dosud odolávajících.
Autoři studují žurnalistiku a mediální studia na FSV UK.