I sprejeři si musí vydělávat

Přibližně deset legendárních newyorských sprejerů, známých pod přezdívkami Crash, Spar One, Blade, Lady Pink, a další spojuje v současnosti nejen jejich graffiti, ale i akce s názvem All Stars Project, jehož součástí je výroba obalů na čokoládové tyčinky.

Ten projekt neznám, ale asi je to tak, že je oslovila firma, která ty sušenky vyrábí, s tím, aby vytvořili designy, které výrobky zatraktivní. Zároveň to dělá reklamu i jim samotným. Tyhle lidi nejsou milionáři, ani nevydělávají velké peníze, takže potřebují nějaký příjem, a proto takové zakázky berou. Nevidím na tom nic špatného.

Našel byste podobné příklady v České republice?

Nic takového se tady zatím v mém oboru neděje.

Jsou ale běžné případy, a znáte to i ze své zkušenosti, kdy sprejeři berou zakázky komerčních firem. Nedá se o tomhle jevu uvažovat jako o určitém posunu k čistě tržnímu prostředí?

To není posun. Myslím, že spousta lidí má na věc naivní pohled – převážně ti, co nedělají nic a jenom o tom uvažují a mluví. Mají představu, že alternativní kultura je nekomerční, to ale ještě neznamená, že nikdo nemá právo si tím vydělávat. Spousta lidí si myslí, že graffiti je bojování proti komerci, společnosti a podobným věcem, ale tak to není. V subkultuře graffiti a potažmo hiphopu není žádná ideová vyhraněnost jako třeba u anarchistů. Samozřejmě hranice prodejnosti takového umění je tenká, a i když newyorský příklad s tyčinkami je dost kuriózní, tak to naprosto chápu. Je to jednoduché, z komerční zakázky máš peníze a barvy, které zbudou, použiješ na svoje vlastní projekty.

Máte sám nějakou hranici, za kterou byste nešel?

To je těžký. Záleží na konkrétních podmínkách, na firmě a konkrétní dohodě. Teď mě třeba oslovila jedna reklamní agentura, která zastupuje firmu vyrábějící tiskárny a faxy. Součástí jejich projektu má být prezentace mladých umělců v katalogu k tiskárně. Říkal jsem si, že to není zas tak špatné, dostanu peníze, a přitom ta věc nebude zasahovat do mé práce. Bylo by to oddělené, na jedné stránce by byl popis přístroje, na druhé moje práce. Nic by mi nevkládali do úst, jen by to neslo ten design. Výrobek by prezentovali zároveň s mým dílem, a to by zůstalo nedotčeno. Nakonec jsem se s nimi ale stejně nedohodl. Přistoupit na moje podmínky by pro ně bylo moc komplikované, takže radši oslovili někoho jiného. Ve většině případů chce firma pouze získat levně image, kterou potřebuje. Ve výsledku se mi dost ulevilo, že z té spolupráce sešlo. Peníze potřebuju, ale nehodlám se prodávat pod cenou. Jen se mi potvrdilo, že šlo pouze o vyplnění místa v jejich tiskovinách. Nešlo o žádnou podporu umění, natož konkrétních umělců.

Mluvil jste o ideové neangažovanosti. Třeba legenda street artu z Velké Británie Banksy je ale silně politický a také úspěšný.

Angelina Jolie si od něj koupila obraz za milion dolarů. Banksy se stal natolik populárním, že je díky street artu milionář. Mezi hollywoodskými hvězdami je módní. Jeho obrazy má ve své hospodě i kuchař Jamie Olivier. Banksy má to štěstí, že prodává svoje věci, není to ale komercializace. On nemusí dělat ústupky, má takové postavení, že lidé chtějí jeho umění a zaplatí mu za to cokoliv, protože je slavný.

Na internetu se prezentují firmy, které dělají webdesign ve stylu graffiti, výzdobu, reklamu…

Myslím, že to budou právě „grafiťáci“, kteří dospěli a rozjíždějí vlastní firmy. S graffiti člověk začíná jako teenager, ale přijde chvíle, kdy se musí začít sám živit. Spousta lidí malovat po stěnách přestane a začnou chodit do práce, další, většinou ti nadanější, přetransformují to, co mají rádi, do jiného komerčního oboru. Grafika a webdesign je tomu právě nejblíž.

Proniká graffiti a street art do reklamního a filmového průmyslu?

Rozhodně, pro firmy je ale na graffiti atraktivní spíš image mladých, nezávislých lidí. To je přesně to, co chtějí, a v budoucnu to budou určitě používat ještě víc. Teď je boom rapu a všichni mobilní operátoři mají najednou rapové reklamy nebo podporují rapové festivaly, ale jakmile tahle vlna odpadne, půjdou zase jinam. Na Spartě byla reklama na Toyotu Aygo, fotka auta na plotě v počítačové grafice, v takovém svěžím provedení do street artu. Já jsem mluvil s firmou, která měla tenhle model Toyoty prezentovat na českém trhu a bavili jsme se právě o tom, že by se udělala streetartová výstava, na které by tyhle vozy byly. Nakonec z toho sešlo. Bylo by to pro ně zbytečně nákladné a efekt by jim to stejně asi nepřineslo. Pro ně je hlavní prezentovat auto a ne podpořit umění. Jim stačí právě pouze grafika, která bude evokovat přináležitost k té dané cílové skupině.

V dopravních prostředcích můžeme vídat nálepky, dokonce i s komerčním odkazem…

Někdy ti, co vyrůstali na graffiti a street artu, používají nálepky i v dospělosti, provozují třeba klub, takže místo jejich jména se na nálepce objeví název podniku. Najednou se tam objeví loga firem a už je to komerční, aniž si to oni sami uvědomili. Jinak si nevybavuji, že by u nás někdo zkomercializoval street art, protože tady skoro žádný není. A graffiti nějak moc zkomercializovat nejdou, protože jsou nelegální. Mohou použít jedině image, styl. McDonald třeba použil graffitové písmo v reklamě na cheesburgery za dvacku.

Na internetu se píše, že jste autorem první 3D graffiti na světě. Je to pravda?

Ne. Jsem ale jeden z prvních.

Věnuje se tomu v České republice ještě někdo?

Třeba teď jsme s asi pěti dalšími lidmi udělali 3D piecy (graffiti objekty) a rozvezli je po městě, na Senovážné náměstí v Praze, na Těšnov, na Štvanici… Problém je v tom, že ne každý se dostane k takovým prostředkům, aby něco podobného mohl vyrobit. Já měl tu možnost, když jsem chodil na Akademii, jenom jsem použil techniku k modelování a odlévání soch na své graffiti.

Část svého příjmu máte ze zakázek na výzdobu interiérů. Jak to funguje?

Tak třeba někdo, kdo má hernu nebo diskotéku, potřebuje něco změnit, aby to bylo zajímavé. Nejjednodušší je v takovém případě vymalovat zdi, takže zadá práci sprejerům. Řekne, hele, tady by bylo dobrý namalovat velrybu a tady nějakou nahou ženskou. A já řeknu, dobrý, to se mi moc nelíbí. Co kdybychom to udělali trochu jinak? Někdy dělám i své věci. To je ale o tom, jestli si to dokážu prosadit. Občas jde o reklamu nebo o film. Zavolají si někoho, protože potřebují udělat autentické prostředí. To je úplně nejlepší, dělám své a dostanu za to zaplaceno. Film a reklamu jsem už dlouho nedělal, zřejmě to už není v módě. Často to byly reklamy dělané tady, ale šly do USA. Dělal jsem jednu na lentilky M&M’s, maloval jsem autobusy, byla to parafráze na pomalované autobusy, které měli hippies ve Woodstocku v 60. letech. Nejhorší je, když má nějaký jouda hospodu a chce tam třeba mořskou pannu. To, když můžu, tak řeknu, že tohle dělat nebudu, ať si radši zavolá někoho jiného.

Tvořil jste i ve Spojených státech. Jaký je největší rozdíl mezi tamní a zdejší graffiti scénou?

Největší rozdíl je v tom, že tam je scéna zhruba o třicet let starší. Všechno se tam už stalo. Boom v osmdesátých letech, průnik do galerií a na trh s uměním, následný pád zpátky na ulici. Ti, co tenkrát začínali, mají dneska pupek, děti… Co je ale nejdůležitější, že stále čas od času chodí malovat na zeď. Někteří z nich se prosadili jako umělci, jiní dělají počítačovou grafiku, další vlastní oděvní firmy a jsou i takoví, co zůstali na ulici pod mostem.