Krutá legrace totálně lhostejné reakce

Nejsnazší cesta je přijmout knihu jako daný fakt, jako text k četbě. Jiná možnost je chtít z ní čerpat literárněhistorické poučení, také však můžeme být zvídaví a pátrat, co tento černý humor je a jakým způsobem jej může zhodnotit žánr antologie.

Černý humor podle Bretona

Kniha z roku 1939 vyšla o rok později (ediční poznámka českého vydání je matoucí), čtyři dny před pádem Paříže; cenzura Pétainovy vichistické vlády, jíž se autor zdál být „negací ducha národní revoluce“, knihu zakázala; další – rozšířené – vydání následovalo roku 1945 a 1950; český překlad je pořízen z vydání z roku 1966, jež Breton prohlásil za definitivní.

Bretonova předmluva vyzdvihuje černý humor jako hodnotu, která si podřizuje i hodnoty ostatní, jako „princip výjimečného intelektuálního obcování na vysoké úrovni“, který je na samé hranici lidského chápání, a je proto tendence jej zbožšťovat, ale téměř nemožné definovat. Freudisticky je humor vysvětlen jako sebezáchovná instance: dokáže chránit Já tím, že rozmetá všechno, co Já ohrožuje: humor jako cosi „velkolepého a vznešeného“, jež mění ne-slast ve slast. Jako takový „má cenu odstupu, výsostného útočiště“, jímž se surrealisté „bouří proti buržoazním hodnotám“.

V Rozhovorech Breton přiznává, že je to „humor, který nebyl… příliš vybíravý ve volbě prostředků…, byl iniciátorem chování [surrealistů] spíše než iniciátorem umění“. Na černém humoru je „nejvíce zarážející, mrazivé a úžasné – schopnost paradoxní, totálně lhostejné reakce“; je to „na život a na smrt svrchovaný nepřítel sentimentality“, kterého můžeme bez rozpaků označit slovem krutý. Právě krutost je však závažný atribut: Raymond Queneau, autor, který trval na povinnosti básníka odpovědně reflektovat okolní svět (připomeňme analogické Seifertovy argumenty z 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1956), se domnívá, že Bretonovu představu krutého černého humoru s onou „totální lhostejností“ k okolí uvedli do praxe nacisté – jako destrukci jakýchkoli životních hodnot. Proklamovaná společenská subverzivnost zde ztrácí zdánlivě nevinnou, ryze uměleckou tvář.

Antologie surrealistů-zakladatelů

Černý humor Breton sám označil za „dědictví Swifta, Jarryho, Valéryho“. Autorů v antologii obsažených je však více; jsou mezi nimi známí, méně známí i téměř neznámí spisovatelé, malíři, filosof aj. Co spojuje Kafku, de Sada a Jarryho, Lichtenberga, Dalího a Nietzscheho? Klíčem by zde měly být medailony jednotlivých autorů, v nichž Breton vyzdvihuje rysy, které z hlediska černého humoru shledává podstatnými. Je to však čtení, v němž se do jisté míry vyjevuje rigidita surrealismu, představa, že surrealisté „vědí“ („je známo, že…“, „víme, že…“ atd.), jak věci jsou; v tomto dojmu utvrzuje i podivně vědecký jazyk, připomínající spíše pojednání patafyzického kolegia – zde je ovšem míněn bez ironie. Ideovým fundamentem Bretonových textů je freudismus a veškeré dění – v umění i v životě – je převáděno do mechanismu, vazeb a komplexů, jak je známe z psychoanalýzy; takové a priori dané hledisko samozřejmě nemůže reflektovat dynamičnost umění a nutně vede k jednosměrně zploštělé představě uzavřeného systému.

Vstupenkou do antologie je jistě nonkonformismus (chápaný hlavně jako spor s tradicí, resp. odpor proti ní), skepticismus, společenská subverzivnost (jak cenzura správně vycítila), důraz na naprostou svobodu (z tohoto hlediska je typické uvedení de Sada, jehož kult založili právě surrealisté jakožto kult podvratného hlasatele absolutní svobody) ap. Je-li toto vše projekcí černého humoru, jeví se nám tento humor prozatím spíše v rovině politické než estetické.

Důležité je, že u všech autorů můžeme podle Bretona vysledovat momenty, z nichž později povstává surrealismus (i to je však mnohdy spíše otázkou názoru: libovolnost dokládá sám Breton, když v Prvním manifestu surrealismu píše: „Swift je surrealistou ve zlobě; Sade je surrealistou v sadismu; Poe je surrealistou v dobrodružství; Jarry je surrealistou v absintu“ atd.); antologie je tak přehlídkou surrealistických kořenů. Subjektivita výběru přitom zahrnuje i osobní antipatie: citelně chybí Bretonův současník Raymond Queneau, přičemž právě jej – společně s Benjaminem Péretem – ve Vzpomínkách jmenuje jako výsostného představitele černého humoru.

Žánr antologie

Nechceme zkoumat morální kvality černého humoru ani hodnotit Bretonův výběr autorů. Zásadní otázka spočívá jinde, totiž v samotném žánru antologie. Ten je ošidný: na jedné straně může představovat neocenitelný přínos, soustředění faktů s jasnou lokalizací v textech samých, materiálovou literárněhistorickou příručku, nebo se může stát jen chaotickou přehlídkou. Dobrá antologie sleduje ještě jeden cíl: vytvořit vlastní, novou knihu, přetavit obsažené texty v jeden souvislý, který by byl nadán novou, metatextovou kvalitou: schopností vypovídat o textech v sobě obsažených sám sebou; připomeňme například Antologii fantastické literatury B. Casarese a J. L. Borgese (1940). Zdá se, že takový cíl si vytyčil i Breton. Sám přiznává, že jeho antologie je subjektivní (jinak to ani nelze); tím spíše můžeme očekávat text, jehož významovou koherenci tato subjektivnost garantuje, monografii o „černém humoru“, kde se toto téma ukazuje z různých úhlů, proměnlivě právě tím, jak jednotlivé texty v celku knihy vedou namnoze agresivní dialog. Zajímá nás pak, jaký nový text – neboli přesněji: jaká nová významová kvalita – z takto rozvrženého souboru vzniká, co Antologii černého humoru spojuje v celistvý text.

Není to černý humor v běžném slova smyslu, není to ale ani „humor“ jako takový; je to humor, jak jej definuje Breton? Snad ano; psychoanalytická báze a společenská kritéria „černého humoru“ však dovolují zahrnout nejrůznější typy textů; z hlediska poetiky tu nacházíme texty „čistě“ surrealistické, ale i například text Villierse de l’Isle Adama, který mnohem spíš zapadá do jeho postromantických Krutých povídek, nebo text Kafkův, blížící se syrovému existencialismu. Máme zde texty, které splňují kritéria černého humoru běžně chápaného, máme tu texty hravé a ironické, také však temné a složité.

Bretonův černý humor se tak jeví jako kategorie příliš široká, jež jen stěží funguje jako rozlišovací rys – pokud vůbec můžeme mluvit o kategorii, pak o kategorii jaksi mystifikační. Potvrzuje-li se Bretonova domněnka o surrealistických kořenech, pak jen jako demonstrace elementárního faktu, že jakýkoli text daný do nového kontextu získává nový význam, a surrealistický rozměr tohoto významu jen pasivně vyplývá právě z absence distinktivní schopnosti bretonovského černého humoru.

Autor je bohemista.