WWW: postřik na mediálního škůdce?

Informace jsou všude. Rostou ze země, visí na domech, létají vzduchem. Jestliže bylo nutné ještě nedávno většinu informací pracně vyhledávat, dnes se informace nabízejí samy, dotěrnější než komáři, a nelze jim uniknout. Existuje účinný repelent?

Matrix, nebo něco méně fantaskního?

Stalo se „v lepších kruzích“ módou zpochybňovat to, co se objeví v médiích, považovat jejich řeč za metajazyk a hledat v něm skrytá sdělení dotýkající se skutečného stavu světa za oponou oficiálního veřejného diskursu. Vynořuje se lákavá konspirační představa světa, v němž je všechno manipulováno s naprostou dokonalostí tak, že je vlastně vytvořen jakýsi virtuální, neskutečný model, irealita, v níž se odehrává život jedince i společnosti, přičemž je toto dění projektováno, produkováno a řízeno skupinou vyvolených, kteří se na to vše nepřetržitě dívají jako do akvária, ovládajíce jeho život.

Takové představy, pracovně pojmenované Matrix, navazují na prastarý princip náboženství, tedy ve smyslu, že náboženství přináší v určitém historickém momentu přijatelné vysvětlení toho, co se jinak zdá být nevysvětlitelné. Náboženská redukce a následná paralelní ontologie ve výkladu nejrůznějších podstat je projekcí ireality napřažené už nikoliv k tomu, co je podstatou, ale k tomu, jak ji vysvětlit všem ostatním a jak je zároveň přesvědčit, aby právě tuto hypotézu přijali za (jedinou) pravdivou.

Podobné představy nelze úplně vyvrátit, stejně tak se ale těžko dá potvrdit jejich platnost. Pokud vezmeme v úvahu, že nějaká konspirační teorie má přinést podobný zjednodušující pohled na těžko vysvětlitelnou skutečnost, měli bychom přemýšlet i o jiných alternativách.

Může to být ovšem i tak, že jednotlivé události se odehrávají v režimu Matrixu, zatímco v mnoha dalších jde o souběh zcela běžného jednání všech zainteresovaných lidí, v jehož rozmanitosti lze těžko najít jednoduše popsatelný vzorec kauzality.

Média tvoří určité rozhraní společenského diskursu a podle individuální síly jej ovlivňují selekcí, důrazem na jednotlivá témata, stanovováním určitých hodnotových žebříčků, prosazováním určitého úhlu pohledu, vytvářením právě takových a takových souvislostí.

Je to trochu podobné, jako když se v některých kulturách dětem deformovaly tvary lebek svazováním nebo trvalým tlakem. Často přitom docházelo k tomu, že deformace lebky vedla k patologickému vývoji, k mentálnímu postižení. Podobně „blahodárně“ mohou média působit na společenský diskurs.

České mediální prostředí: z bažiny do tekutých písků

V ideálním případě média slouží k bourání bariér a stropů, které jsou buď přirozené z hlediska konstituce lidského myšlení, nebo jsou neúnavně budovány mocenskými mechanismy, jež společnost dynamizují a zapříčiňují její vývoj.

Mocenské mechanismy mají jednu nehezkou vlastnost: jejich činnost má za cíl v prvé řadě stabilizaci moci pro určitou skupinu lidí (Vilfredo Pareto mluvil o elitách a jejich střídání u moci). Činí to tím způsobem, že vytvářejí a ohraničují ideologický prostor veřejného diskursu a snaží se jej završit tak, aby přes jeho hranice nebylo vidět. Média by tyto snahy měla narušovat a vytvářet alespoň okna, kterými je vidět ven. Tento ideál se však liší od skutečnosti stejně, jako se liší představa politiky coby prosazování veřejného zájmu od politiky reálné. V českém prostředí to platí dvojnásob.

Nejčtenějším deníkem v této zemi je MF Dnes. To však není odrazem kvality, šíře, hloubky ani objevnosti informací, je to pouze odraz politicko-sociálního vývoje posledních sedmnácti let. Deník Mladá fronta byl jednou z tiskovin vycházejících pod kontrolou komunistické strany v dobách před listopadem 1989. Po roce 1989 v něm proběhla zajímavá „změna vlastníka“. Tehdejší zaměstnanci, vesměs poplatní komunistickému režimu, „zprivatizovali“ titul s celým jeho zázemím, vytvořili akciovou společnost a sami se stali akcionáři. Vzniklá akciová společnost se posléze dostala do rukou zahraničního investora. A i když personální obsazení zůstalo do velké míry stejné, deník se začal měnit.

Stejně jako byl dříve servilní vůči režimu komunistickému, stal se servilním vůči režimu, který nově vznikal. Vezl se přitom na vlně euforie vyvolané společenskými změnami. Veřejnost reagovala pozitivně, její očekávání byla velká, všude okolo se nabízely jistoty desetinásobků, a chtěl-li si deník vybudovat skutečně silnou čtenářskou základnu, musel jí vycházet vstříc v upevňování jejích snů.

Málokdo chtěl na začátku devadesátých let slyšet o tom, jaké nastanou problémy, většinu lidí zajímaly zářné zítřky. A se slibováním zářných zítřků měla přece Mladá fronta (nyní MF Dnes) dostatek zkušeností. Stejně jako budovala ideologickou zeď před listopadem 1989, začala svědomitě stavět z jiného materiálu i po něm.

Minimalizace rozumu, maximalizace emocí

Také bychom měli zmínit vývoj v dalších médiích, zejména v televizích. Ta takzvaná veřejnoprávní je po celou dobu od svého „osvobození“ zmítána politickými a dalšími vlivy, které nechávají patrné a nesmazatelné stopy na tom, kterak je jejím prostřednictvím uskutečňována veřejná služba. Česká televize je permanentně kritizována za svou práci a se stejnou permanencí se projevuje jako nefunkční model komerčně „nezávislého“ plošného média, jehož jedinou ambicí by mělo být poskytovat společnosti to, pro co si ji zřídila – vyvážené zpravodajství bez ohledu na individuální či skupinové zájmy.

A tak zde místo médií veřejné služby máme podivnou organizaci, která nejen že cítí potřebu přizpůsobovat se diktátu komerce (viz programová skladba ČT), ale navíc je velmi silně ovlivňována tlakem politických (parlamentních) subjektů, které přímo delegují své členy do mediálních rad dohlížejících nad činností veřejnoprávních médií.

Komerční média buď rezignují na jakoukoliv snahu o objektivitu a jedinou jejich rozeznatelnou a evidentní touhou je maximalizace počtu „klientů“ (TV Nova), nebo se snaží doslova budovat v rámci společenského diskursu určitou ideologickou bariéru (MF Dnes, Právo), která tím, že prostor diskursu zužuje, vytváří přehlednější a snadněji čitelný dojem z reality.

Snaha o racionální minimalizaci a emocionální maximalizaci při tvorbě a předávání informací má za cíl dosažení co největšího zisku. Snaha o zjednodušování ve smyslu ideologickém má zase usnadňovat chápání často velmi rozporuplných a ideologicky indiferentních fenoménů, které mohou mít – právě z ideologického hlediska – naprosto protikladné podstaty. Jejich „čitelnost“ pak spočívá v tom, že jsou viděny prizmatem daného média, které je pro své „klienty“ vlastně takovým kompatibilním překladatelem okolního dění.

Proč tolik důvěry?

Je to jen velmi hrubý nástin toho, na jakých principech média fungují, a samozřejmě by se dalo diskutovat i o dalších, například o přímém propojení médií s komerční a politickou scénou skrze spřízněné lobbisty a PR agentury. Nepochybně znepokojivé také je, že tyto trendy, které ovlivňují podobu médií, zároveň nastavují určitou úroveň. Ta se pak stává měřítkem pro hodnocení jednotlivých jevů v této oblasti a celkový úpadek se projevuje snahou čím dál častěji obhajovat patologické principy.

Při vší nedůvěryhodnosti, kterou média při trochu bližším zkoumání projevují, by jejich podivná existence nebyla zase tak hrozná, kdyby… Kdyby médiím nedůvěřovalo tolik lidí. Podle nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) důvěřuje médiím stále nadpoloviční většina lidí, přičemž u televizí a rozhlasových stanic se jedná o dvoutřetinovou, respektive téměř tříčtvrteční důvěru veřejnosti! Podle stejného výzkumu má sice důvěra v média kolísavou a v případě tisku v poslední době mírně klesající tendenci, ale jedná se o rozdíly spíše kosmetické a možná dokonce vzniklé pouze statistickou odchylkou.

Určité vysvětlení jevu nabízí krize autorit, kterou v našem věku bezesporu prožíváme. Média jsou alfou i omegou současné společenské komunikace a v době krize autorit na sebe přibírají mnohé funkce, které z jejich podstaty nevyplývají a které jsou vysvětlitelné jedině tak, že každý člověk má různě vysokou úroveň vnímání reality a na určité úrovni už není schopen kritického zhodnocení toho, co se ve skutečnosti děje. Pro mnoho lidí – odvažuju se říct, že pro většinu společnosti – je přitom úrovní, nad kterou už nejsou schopni nahlédnout, právě úroveň mediální filtrace informací.

Kam jinam jít pro dobrý příklad toho, jak se člověk učí porozumět světu i sobě, než do školy. Škola, krom jiného, hraje významnou roli ve formování systému autorit, což je pro život každé společnosti nesmírně důležitý prvek. Zdá se přitom, že současná společnost, která je do velké míry osvobozena od nutnosti shledávat autority pouze tam, kde je vztyčila nějaká vyšší moc (stát, církev), je bezradná, protože autority ke svému životu potřebuje, a snaží se je nacházet podle svého nejlepšího svědomí a vědomí tam, kde je to nejjednodušší, tedy u prvního kusu popsaného papíru, mluvící skříňky s obrázky i bez a nejnověji také v okně otevřeném do temna s nepřeberným množstvím světýlek nejrůznějšího (nepoznaného) původu. Ivana Fantová, učitelka ze základní školy, poukazuje na autoritu médií při popisu svých zkušeností se vzděláváním:

Dva žáci z těch, kteří úkol přinesli (vytištěný z počítače), měli naprosto identické znění, a to převyprávěný obsah celé povídky, navíc plný nehorázných nesmyslů a chyb, proto jsem jim úkol vrátila k přepracování. Oba se velice rozčílili, že to tak bylo na internetu! Řekla jsem jim (a ne poprvé), že jim sice věřím, ale že internetové texty přece musejí brát kriticky, poněvadž si na internet může dát kdokoli jakýkoli text, který zdaleka nemusí být kvalitní, že přece knihu četli, a že tedy měli zhodnotit svým rozumem správnost textu a pracovat s ním podle zadání, ne ho pouze stáhnout a vytisknout. Nesouhlasili se mnou, nepřesvědčila jsem je.

Víra v mediální sdělení je u žáků i jejich rodičů bezmezná – když jsem např. před třemi lety lamentovala nad neschopností redaktorů televize, poněvadž jsem z ní sama slyšela, že Božena Němcová se narodila 14leté matce, ačkoli je už od počátku 70. let minulého století zjištěno a ikskrát publikováno, že je to omyl Václava Černého, reagovali žáci pochybovačně: „Vy jste nějaká moc chytrá, chytřejší než televize!“

(www.ucitelskyzpravodaj.cz)

Nedeformovaný vztah jedince k médiím skutečně není samozřejmostí. Ten, kdo se dokázal oprostit od důvěry v média na základě racionálního zhodnocení mediální serióznosti, musel překonat určitou bariéru, která se zdá být přirozená pro člověka v okamžiku, kdy není veden k otevřenému myšlení.

Tato společnost byla dlouhá léta přímo vychovávána k tomu, že existuje jedna historická pravda a jeden správný svět, v němž je nutno se chovat podle určitých pravidel. Pouhým odbouráním těchto vnucovaných „pravd“ nedojde k tomu, že jedinec (společnost) začne vnímat skutečnost kriticky, ale k tomu, že se upne k takové „pravdě“, která je mu (jí) nejbližší. Diktát veřejného mínění ve smyslu jedné demagogie se promění v polydemagogické prostředí, v němž si jedinec uvyklý na uzavřený způsob vnímání a chápání zcela „svobodně“ rozhoduje, která demagogie je mu nejbližší. Možnost takového „výběru“ je pak často považována za samotnou svobodu.

Deformaci veřejného di skursu v takové konstelaci nahrává i vrozená náklonnost člověka ke stereotypu, stále přítomná živočišnost jednání, která se projevuje v ritualizaci a stálém příklonu člověka k vytváření určitého mýtu, pomocí kterého lze vysvětlovat nesrozumitelnost a nezvládnutelnou šíři okolního dění. Proto si tedy mnoho lidí ráno kupuje ke stejné snídani stejné noviny, z nichž se pak dozvídá „nové zprávy“, které však ve stereotypním podání oblíbeného tisku znamenají: vše je v pořádku, vše se stále děje podle identifikovatelného mýtu.

Vivat internet!

Je zde jedna cesta, jak vcelku účinně bránit nemístnému vlivu médií na náš život: internet. Ten skutečně představuje možnost, jak účinně ověřovat, zda informace je nebo není důvěryhodná. Že internet zároveň vytváří značný prostor i pro hlušinu a opačně směřované snahy, je samozřejmé. Často se z toho odvozuje celková „zhoubnost“ internetu. Typické uvažování v tomto směru reprezentuje mainstreamový novinář. Spolupracovník MF Dnes Vladimír Kučera v tomto deníku (22. 6. 2007) napsal:

„Dostane-li obecenstvo na výběr z nepřeberného množství informací, volí ty duchovně nejbližší, dovolím si tvrdit, že z většiny nejjednodušší a současně takzvaně nejatraktivnější. Z nich si vytváří svůj svět.

Tedy: bude-li se internet stále šířit po horizontálních i vertikálních liniích, a tím získá většinová společnost možnost zcela rezignovat na selektovaný příjem sdělení prostřednictvím konzervativních médií, aniž by ztratila iluzi, že o informace přichází, bude si volit skutečně ty nejvíce pasáčkovsky ,kozí‘.

Internet tak v důsledku společnost nedemokratizuje. Naopak: šíří otupělost a manipulovatelnost davu a prohlubuje elitářství. A také nezvládnutelným množstvím informací snižuje jejich hodnotu, komplikuje výběr, a tudíž de facto informovanost omezuje. Pokud něco šíří, je to začasté blbství. Do takové míry, že lze očekávat, jak idiotský argument – zaručující pravdivost čehokoliv – ,Bylo to v novinách!‘ ještě více zhloupne: ,Někdo to přece napsal na internetu!‘“

Jestliže tedy internet coby technologie nezaručuje lepší informovanost, musí ji zákonitě zhoršovat? To je přece nesmysl na druhou. Novinář si dokonce protiřečí, když nejprve nepřímo vyzývá k tomu, aby společnost nerezignovala na selekci informací konzervativními médii, a vzápětí uvede, že tvrzení „bylo to v novinách“ je idiotské. Autor je zjevně zmaten do takové míry, že na jedné straně volá po zachování elitářství konzervativních médií a na straně druhé považuje právě internet za posílení elitářství. Není nakonec konzervativnímu novináři trnem v oku především to, že ten, kdo umí žít s internetem, už téměř k ničemu nepotřebuje tzv. konzervativní média, protože internet představuje koncentraci všeho, co tato média doposud přinášela a za co si také nechávala (a nechávají) platit?

Ale význam internetu není jen v tom, že do jisté míry oslabuje tržní potenciál tradičních médií. Jeho význam spočívá právě ve funkci droliče jakýchkoliv pravd, pracně vystavovaných mocenskými skupinami. Internet poskytuje prostor k tomu, aby byly tyto pravdy zpochybňovány, relativizovány a uváděny na pravou míru.

Přitom, jaký nárok si vlastně mohou tzv. konzervativní média osobovat k tomu, aby vytvářela společenský diskurs? Faktem je, že mediální diskurs je převážně v rukou mladých absolventů žurnalistiky, zcela nekompetentních k tomu, aby na sebe brali úlohu těch, kteří určují, o čem a jak bude společnost uvažovat. V případě starších novinářů zde zase hrají roli už uvedené zkušenosti s tím, jak se dělá žurnalistika v totalitním prostředí. Otázka zní, kdo z nich je větší „zárukou“ důvěry.

A tak pomalu, ale jistě docházíme k závěru. Vedle všech možných tendencí, vlivů a vývojových etap dopadajících na naše hlavy skrze média, je nakonec nejdůležitější a v podstatě rozhodující lidská hloupost. Na straně společnosti jsou to vrozené limity, které je však možné probourávat. Daleko větší problém bude s tím, jak se zbavit zátěže, kterou pro společnost představují zatím stále tolik respektovaná konzervativní média. Řešení prostřednictvím sítě sdílených informací se nabízí samo, je pouze nutné naučit se v tomto prostředí pohybovat. Nebude to jednoduché, ale bude to určitě jednodušší než snažit se zdůvěryhodnit tradiční média.

Autor je publicista.