O smrti člověka a vraždě dějin

Bylo to akademické dílo, psané pro hrstku zájemců o dějiny věd, ale stalo se okamžitě kulturním fenoménem. Kdo chtěl držet krok s dobou, musel se nechat vidět, jak tuto knihu čte. Začíst se do ní přitom překvapivě znamená především poznávat vědění, které již přestalo být věděním naším. Kniha Slova a věci (Les mots et les choses – une archéologie des sciences humaines, 1966) podrobně popisuje epistemologické pole klasické doby. Ukazuje, jak se vymezilo vůči renesanční próze světa i jak ho po sto padesáti letech nahradilo na začátku devatenáctého století naše moderní myšlení.

Archeologie klasického vědění, které již pro nás není přímo přístupné ve zkušenosti, je ovšem podstatná pro pochopení toho, co jsme dnes. Nic nedokáže tak dobře zpochybnit naše zdánlivě neotřesitelné pravdy a jistoty, jako jejich historie. Připomíná nám hlavně, že ještě nedávno existoval svět, jeho řád, lidské bytosti, ale nikoli člověk či humanitní vědy. „Člověk je vynález, který může archeologie našeho myšlení snadno datovat do doby nikoli příliš vzdálené. A možná že stejně tak i jeho konec.“ Právě toto zpochybnění humanitních věd, odmítnutí omezených humanitních ideálů a vyhlášení smrti člověka knihu proslavilo. Dokonce víc, než bylo Foucaultovi milé.

Strukturalistické kořeny

Vlastním tématem knihy je podle Foucaulta „bezpochyby jedna z nejradikálnějších událostí, která se kdy v západní kultuře odehrála“, s krajními body v letech 1775 a 1825. Ne snad Velká francouzská revoluce, ale událost v řádu vědění: mezi těmito lety prostě lidé přestali myslet stejným způsobem jako doposud a začali myslet jinak a něco jiného. „Tím, že se pokusíme znovuodhalit tuto hlubokou brázdu západní kultury, přeneseme její zlomy, nestálost a prolákliny na naši poklidnou a naivně nehybnou půdu a ji naše kroky vyruší z klidu.“

Vědění se podle Foucaulta konstituuje na základě určitého němého řádu věcí. Tento řád tvoří předpoklad toho, co se v dané době ukazuje a funguje jako poznání či iluze, jako přijatá pravda či odhalený omyl. Foucault vymezuje tři takovéto epochy, kterým je vlastní specifické uspořádání věcí: renesanční, klasickou a moderní. Oblastí, která nám dává zkušenost takového řádu, není ovšem ani přísná věda, ani pouhé mínění. V moderním epistemologickém poli do ní patří například humanitní vědy. Psychologie, sociologie a dějiny kultur totiž nejsou vědami v pravém slova smyslu, nýbrž náleží do oblasti vědění.

V knize nesoucí podtitul Archeologie humanitních věd Foucault ukazuje, že tyto vědy o člověku jsou jen projekcemi biologie, ekonomie a filologie. Jsou tak součástí moderní doby a jsou s ní svázány. Vědění klasické doby totiž biologii, ekonomii ani filologii nezná, místo nich se setkáváme s přírodní historií, analýzou bohatství a obecnou gramatikou. Pouze předěl či zlom, který nás dělí od klasické doby, je tedy neslavným počátkem moderního myšlení. „Na tomto počátku se poprvé objevuje onen podivný útvar vědění, jenž se nazývá člověk a jenž otevřel vlastní prostor humanitním vědám.“

Ihned po vydání byla kniha chápána jako součást širšího strukturalistického hnutí. Foucault v ní ostatně tvrdí, že v strukturalistických dílech psychoanalytika Jacquese Lacana či etnologa Clauda Lévi-Strausse pracuje současná kultura na své přítomnosti a možná i své budoucnosti. „Lacan je významný tím, že ukázal, že skrze diskurz nemocného a symptomy jeho choroby nepromlouvá subjekt, ale struktury, samotný systém řeči… Ještě než vůbec existoval člověk, bylo tu určité vědění, určitý systém, který my odhalujeme…“ Psychoanalýzu a etnologii (a čistou teorii jazyka, která je spojuje) proto Foucault označuje ve vztahu k humanitním vědám za antivědy. „O obou z nich můžeme říci to, co Lévi-Strauss řekl o etnologii: že člověka rozpouští.“ Později se sice historik šílenství, vězení či sexuality Foucault nálepce strukturalisty vehementně brání, Slova a věci ale každopádně patří k jeho formalistickému období.

Nevědomí a diskontinuity

Foucaultovo dílo je převratné tím, jak aplikuje pojem nevědomí na historii. Foucault chce ukázat, že vědění má své historické a priori, které vymezuje podmínky a pravidla pro vytváření nových výpovědí a vědomostí, a že tato pravidla nejsou všechna dána vědomím. Vědění zkrátka není projevem lidského vědomí a jakési tajemné geniality, ale spíše anonymní lidské praxe.

Foucault je také myslitelem, který radikálně proměnil obraz toho, co vlastně znamená mluvit. „Mluvit znamená něco dělat – dělat něco jiného než vyjadřovat, co si myslím, než převádět do řeči něco, co znám, a rovněž dělat něco jiného než rozehrávat struktury jazyka.“ Připojit jednu výpověď k řadě již existujících výpovědí je podle Foucaulta komplikované a nákladné gesto, které předpokládá jisté podmínky a které s sebou přináší jistá pravidla. Tváří v tvář užvaněné době, která vstoupila do takzvaného informačního věku, je archivář Foucault až aristokraticky jízlivý, když suše konstatuje: „Existuje vcelku jen relativně málo věcí, jež jsou řečeny.“

Právě pojem nevědomí je také důvodem Foucaultova příkrého odsouzení filosofické fenomenologie. Fenomenologové se stále dovolávají myslícího já, což je zjevné i z důkladné, ale odmítavé recenze Foucaultovy knihy od Jana Patočky z roku 1967, která český překlad doplňuje v místě a místo doslovu. Patočka vytýká Foucaultovi, že myslící já archeologický kontext přesahuje, a dokládá to na příkladu Descartova cogito. Podle Foucaulta je naopak třeba „osvobodit dějiny myšlení od jejich podřízenosti transcendenci“, jejíž formou je i cogito, a tedy „osvobodit historii od vlivu fenomenologie“.

Fenomenologické dějiny jsou vždy kontinuální a zakládajícímu subjektu tak poskytují záruku, že vše, co mu uniklo, mu bude vráceno. Podle Foucaulta takový požadavek nepřerušeného toku dějin není ničím jiným než antropologickým omezením. Dějiny jsou pro Foucaulta vždy diskontinuitní. Události podle něj nepotkávají jen lidi, ale také pojmy. „Diskurz nemá jen smysl a pravdu, nýbrž také historii, a to specifickou historii, která jej neodkazuje k zákonům vnějšího dění.“ I pojmy tak mají své vlastní dějiny, a nelze je tedy vztahovat k lidskému vědomí a fundovat nějakou transcendentální filosofií.

Sartrovu výtku, že vlastně vraždí dějiny ve prospěch nehybných epochálních celků, Foucault ostře odmítl. „Dějiny jsou pro filozofy jakási veliká a širá kontinuita… Pokud mě někdo obviňuje, že jsem ten mýtus, ten filozofický mýtus Dějin zabil, mohu si jen přát, aby to byla pravda. Přesně to jsem chtěl, zabít ten mýtus, ne dějiny jako takové. Dějiny zabít nelze, ale zabít Dějiny filozofů, to ano, to bych rád.“ Převádět historickou analýzu do diskursu kontinuity a činit lidské vědomí původním zdrojem všeho dění a vší praxe, to jsou podle Foucaulta dvě tváře téhož způsobu myšlení. Nevědomé podmínky a pravidla a dějinné diskontinuity, které dějiny osvobozují od antropologických omezení, jsou naopak dvě tváře Foucaultovy archeologické metody.

Autor je filosof a redaktor ČTK.