Vychází třetí román Witolda Gombrowicze Trans-Atlantik, který autor napsal ve svém dobrovolném vyhnanství v Argentině. Oceán v názvu knihy se zmocňuje i Gombrowiczova psaní.
„Ten Trans-Atlantik mě vždycky pobaví, je šprýmovný, sklerotický, barokní, absurdní, ve stylu starodávného vyprávění z doby před sto lety, ale promísený s jinými slovními žánry, někdy i se slovy, která jsem si vymyslel…“ Těmito nevinnými slovy komentuje v jednom z (fiktivních) rozhovorů shrnutých v Testamentu svou knihu sám Gombrowicz a stejně nevinnou kniha zůstane, budeme-li jim věřit. Zároveň můžeme věřit tomu, že Trans-Atlantik (Trans-Atlantyk, 1953) je mnohonásobnou parodií šlechtické epopeje či starosvětské rozprávky, „Panem Tadeášem naruby“, parodií spisovatelství a hlavně výsměchem „polskosti“, tedy uvěznění ve Formě Poláka, protože je třeba „vyrvat Poláka Polsku, aby se z něho stal člověk. Čili udělat z Poláka anti-Poláka.“
Jistě, příběh, odehrávající se v Argentině během druhé světové války, před kterou autor shodou několika šťastných náhod unikl na zaoceánské lodi, je jako vždy u Gombrowicze sebestředným a groteskním podobenstvím, zesměšňujícím jak vyprávějícího hrdinu, tak to, co vypráví. A protože za vodou zuří válka, jsou její drápy přistřiženy, a protože se Poláci opíjí vlasteneckými frázemi o tradici a národním géniovi, je proti nim jejich vlastenecké blábolení obráceno. Vyprávění plné rozverných anekdot a praštěných taškařic, které vždy nějak souvisí s autorovým leitmotivem „vězení Formy“, se však od samého začátku hroutí a z ironicky archaizujícího jazyka díla roste děsivé dobrodružství prázdna a podvratného smíchu.
Past psaní
Jedním z hlavních motivů této „dezertérské satiry“ je podobně jako v románu Ferdydurke boj o Syna v duchu Gombrowiczovy obhajoby „nezralosti“ a „nezacelenosti“. Ten se poprvé odehraje mezi hédonistickým lovcem chlapců Putem a konzervativním hrdinovým rodákem otcem Tomášem v podobě souboje na pistole, kterým však něco chybí: náboje. Jsme tak svědky zběsilé střelby z prázdných hlavní, která se v perverzní symetrii spojuje s další ztřeštěnou epizodou: honem na zajíce bez zajíce. V této chvíli vstupuje se vší razancí na scénu Prázdno, které se zmocňuje veškerého dění a prokousává se i k samotnému psaní: „Když jsme ustupovali stranou, zvolal Baron: ,Palte! Palte!‘ Ale jeho křik je Prázdný, neboť i hlavně jsou prázdné.“ Toto „neboť“ v sobě skrývá past. Past psaní, jež se zbavuje svého sdělení a odsuzuje slova k bezcílnému kroužení bez obsahu: „Zábava vře, houpačky lítají, kolotoče se točí kolem dokolečka a lidé chodí a chodí, chodí a chodí, chodí a chodí od houpaček ke kolotoči a zase od kolotoče k houpačkám. Kolotoče se točí. Houpačky lítají. A lidé chodí.“
„Neboť“ stvrzuje Gombrowiczovu posedlost paralelou (v Evropě zuří nesmyslná válka, v Buenos Aires střílejí pistole naprázdno), symetrií (otec představuje otčinu, syn synčinu) a absurdní logikou (Puto svým sváděním pošpinil čest mladého Ignáce, Ignáce proto musí vlastní otec zabít), zároveň ale těmto paralelám bere jejich „k čemu“, dají se totiž zaplnit čímkoliv. Podstatné však je, že Gombrowicz se s pouhým vyprázdněním nespokojí, chopí se naopak tohoto Prázdna a píše dál: „V tu chvíli mě jalo Zděšení, avšak zcela Prázdné. Byl to neuvěřitelně divný pocit, neděsí mě sám Strach, ale Prázdnota toho strachu. Už to není sám strach, ale Strach z nedostatku Strachu.“ Gombrowicz Prázdno netematizuje, ale píše.
Bez ladu a skladu
Jak potom brát vážně všudypřítomné strašení válkou a vůbec vše, co se kolem děje? „Šeď a Šum, jako když v polích prší.“ Skoro to vypadá, jako by se slovům a věcem bral význam, sotva byly vyřčeny, a to nejen parodickou dialektikou v řeči postav („Tak šílený nejsem, abych si v dnešní Době něco myslel nebo nemyslel. Ale když už jsi zde zůstal, zajdi nebo nezajdi na Vyslanectví a tam se Přihlas nebo Nepřihlas, poněvadž jestli se Přihlásíš nebo Nepřihlásíš, mohly by tě velké nepříjemnosti potkati nebo nepotkati.“), ale i způsobem, jakým Gombrowiczovo psaní uvádí věci na scénu. Stejně jako se v Trans-Atlantiku povalují předměty bez ladu a skladu (Putův bizarní bestiář a nehorázně přeplácaný interiér jeho venkovského sídla) a nejrůznější úctyhodné osoby vykonávají nesmyslná gesta (nakažlivé škrábání Barona, Packala a Ťumkaly), hroutí se i kompozice příběhu, který často působí, jako by byl samotnému tvůrci na obtíž: „Těch divů je už trochu moc, přespříliš! Ať se děje, co se děje, hlavně když si budu moci Odpočinout!“
Takovou epizodou, do které celý „příběh“ padá jako do propasti, je hrdinovo uvěznění v temném sklepě spolkem Rytířů Ostruhy, kteří si svou sounáležitost prokazují vzájemným zapichováním hrotů do masa. Zápletka a celé uvěznění je dokonale absurdní: dveře jsou odemčeny a vězni se vězní navzájem. Z tohoto až k neučtení pitomého kousku však vyplouvají tirády, které vedou k dalšímu z principů tohoto díla: „Ó, znásilnit Přírodu, znásilnit Osud, znásilnit sebe a znásilnit Boha Nejvyššího! Neboť naší čestnosti se nikdo nelekne, a tak musíme být Strašní! (…) Jenže my potřebujeme takový Čin, který by ani nejmenší Příčinu ani Důvod neměl a který by byl jen a jen Hrůzný, Strašlivý! Zabijme raději Ignáce, Tomášova syna!“ Volání po vraždě Syna může připomínat Fryderykovo zabití „jen tak“ z Pornografie, rozdíl je však v tom, že v Pornografii k vraždě skutečně dojde (je však ten rozdíl ještě vůbec podstatný?). Zde je výkřik od počátku nahlodán ironií, protože po zabití Syna volá pateticky ten, kdo je Synem posedlý.
Smích, který nezvoní
Podstatným momentem Trans-Atlantiku je všeobecný výbuch smíchu (a znovu ta přemístitelnost Gombrowiczových postupů: ve Ferdydurke tvoří výbuch v podstatě kompoziční princip). Ten nastane v momentu, kdy se schyluje k otcovraždě, jež má rozetnout dilema mezi „Synčinou“ a „Otčinou“: „Všichni vybuchli v smích! Předseda Pucek se smíchy stěží drží na nohou! A ti u zdi smíchy chroptí a sliny jim po bradě tekou, jiní se dusí, po dechu lapajíce. Tento se smíchy do klubka schoulil, onen se zakuckal, až mu smích teče z uší, tamten se na zem posadil, nohy před sebe natáhl a bučí a mečí a celý se třese…“ Smích, který zachvátí všechny zúčastněné, není jen překonáním dilematu a jeho Formy, nýbrž i podvratným živlem, rozkládajícím celé vyprávění i to, co z něj zbylo. Prázdno je však příliš přecpané a nepomůže ani vtípek, jako je „bumbuchový“ tanec svádění Syna a otroka, ani hrdinovo osvobození: „– to vše se v Prázdnu nafouklo a bubnovalo jako prázdný buben.“ Celým Trans-Atlantikem se tak rozprostírá podivná kombinace Prázdna a smíchu. Tento smích však rozesměje jen stěží. Jeho podvratnost tkví totiž v tom, že nerozveseluje, ale otřásá.
Subverze je ovšem přítomná v celém Gombrowiczově díle. Tím, jak autor rozpoutává zápas forem a vynalézá nejrůznější způsoby, jak jim uniknout, spoutává Formou především sám sebe. Podstatné a podvratné však je, že z tohoto sebespoutání tryská literatura, která je dokonale nespoutaná.
Autor studuje bohemistiku na FF UK.
Witold Gombrowicz: Trans-Atlantik.
Přeložila Helena Stachová. Revolver Revue, Praha 2007, 167 stran.