Vizionáři a vyznavači

Je to jedno ze zcela zásadních témat teorie umění, které vysoce převyšuje nejen českou literaturu či kritiku. Dotýká se otázky lokalizace umění ve světě, tedy problematiky autonomie uměleckého činu, který je na jedné straně postulován jako svobodný (což je do jisté míry třeba chápat jako dědictví romantismu), na straně druhé je očividně a nutně zakořeněn v žité praxi, společnosti či kultuře. Wiendl tuto dichotomii pojmenovává sociologickou terminologií jako „institucionalizaci“ („normované vytváření nadosobního ideálu“) a „narativitu“ („rozvíjení nebo popření onoho ideálu příběhem konkrétního života a tvorby“, „různorodé dezintegrační síly“). Typické přitom je, že centralizační, tj. „institucionalizační“ snahy vždy koření v prožitku chaosu, nihilismu, který má být právě „institucionalizací“ jakožto přijetím řádu překonán. (Zde Wiendl odkazuje na Foucaultův „zlomový bod“.)

Z dějin umění známe v názoru na to, co je prioritní, extrémní výkyvy: od umění pro umění v mnoha jeho podobách k umění angažovanému, služebnému (v recenzované knize viz argumenty Devětsilu) a všechny polohy mezi tím. Jak Wiendl ukazuje, akcent se pohybuje od jednoho konce škály ke druhému, aniž by kdy dospěl k „řešení“. Namísto spění k harmonii životní praxe a umělecké tvorby se setkáváme spíše s nejrůznějšími nárazy a konfrontacemi mezi nimi.

Tendence, politika, kolektiv, národ

Čtyři oddíly knihy zakoušejí každý jinou „institucionalizaci“ – a také jinou „narativitu“, která tuto institucionalizaci rozrušuje.

Typ „institucionalizace“, o níž pojednávají druhá a čtvrtá část knihy, nás asi napadne jako první: politicky založená programovost. Kapitola Poezie a utopie se věnuje druhé dekádě 20. století, kdy umění charakterizuje touha přijmout sociální a třídní motivaci. Jeho východiska a potence analyzuje Wiendl na třech klíčových postavách, Teigovi, Šaldovi a Durychovi. Vedle sebe se tak ocitají různé modely „institucionalizace“: Teigův kolektivismus, který je povýšen nad tendenci, jež sama prochází vývojem od noetického k estetickému zdůvodnění, a obecně srozumitelné umění, jež má vést ke splynutí umění a životní praxe; dále Šaldova sympatie k marxismu vykládanému jako estetické zaujetí pro myšlenkový konstrukt, který kritika láká tím, čím jej dříve lákalo křesťanství, totiž možností být „ideálním duchovním principem“, vedoucím „člověka a národ k nadosobnímu“; a konečně Durychova vize proletářství, jehož je Durych hlasatelem a obráncem proti avantgardě, a chudoby coby novodobého aristokratismu, „určujícího principu životní tvorby“. Dovětkem k těmto názorovým střetům je závěr druhé části, v níž je analyzován pojem expresionismu, jak jej postuloval František Götz, totiž jako „důsledné sepětí duše a hmoty, boha a světa“, jako „ideové a světonázorové hledisko“, na jehož základě chce Götz v posledku konstruovat „nový estetický a noetický model“.

Ve čtvrté části Poezie a kampaň zaujímá statut protiváhy umění politický tlak, vyvolaný vyústěním druhé světové války. Vzedmuvší se vlna odporu a touhy po odplatě zcela integrovala dobovou českou poezii, nehledě na uměleckou, generační nebo politickou příslušnost básníků. V poezii, která zafungovala „jako jeden z nejcitlivějších seismografů dobové atmosféry“, zcela ustoupila do pozadí snaha po individuálním vyjádření a básnictví se více než kdy jindy stalo „prostředníkem, který (…) umělecky tlumočil celé trsy obecně sdílených aktuálních témat“.

Jistota a past konfese

První a třetí část knihy mapuje jiný model „institucionalizace“, totiž transcendenci.

Oddíl Poezie a vize se věnuje zájmu o náboženství u raného Šaldy – o náboženství, jež by představovalo „institucionalizaci“ jako přemožitele chaosu. Křesťanství Šaldu láká svým „jednotícím, zároveň však hierarchickým systémem hodnot“, který se zdál být „množitelem a stupňovatelem života“ a zárukou „duchovní integrity“. Tu kritik chápe jako společensky pozitivní především pro vědomí provázanosti věcí, zakotvení člověka v síti minulosti, metafyzickému domovu. Podstatné je přitom zdůraznit, že vztah náboženství a umělecké tvorby nemá být pasivním parafrázováním, konfese nemá být pohodlnou oporou, nýbrž má se jednat o procesuální vztah vzájemného napětí a umocňování. Tato dramatičnost a stálá tenze Šaldu posléze vede k odklonu od institucionální církve směrem k „totálnímu osobnímu ručení, které tvůrčí osobnost do důsledku svazuje s jejím dílem“.

Touha po integritě sblíží Šaldu s Březinou a jeho myšlenkou transcendentního řádu a zapojení člověka do zřetězení předků (katolické obcování svatých; v próze se nositelem této ideje stane o několik desetiletí později Jan Čep). Spolu s Březinovým dílem dospívá kritik k vizi aristokratického, výlučného člověka, který je zároveň altruistický, tedy vnímavý k chaosu světa, charakterizovaného napětím mezi duchovním a materiálním. Je si vědom nutnosti neustálého hledání řádu, které by však neupozaďovalo neustále se objevující trhliny, ale které by je naopak bylo schopno konceptualizovat a spět k vyššímu řádu.

Nejrozsáhlejší, třetí část knihy Poezie a zjevení je věnovaná Janu Zahradníčkovi. Zatímco u Šaldy byla „institucionalizace“ problematická, hledačská a jakoby neustále unikající, zde je zcela konkrétní – je jí přijaté katolictví. Zahradníčkův svět je nejprve téměř barokně antitetický kosmos stínu a smrti; teprve další vývoj negativní tvář světa zmírňuje a posiluje vyrovnání mezi imanentním a transcendentním; antitezi nahrazuje smíření, nalézání celostního aspektu světa (opět se dotýkáme zásadního tématu Březinova, společenství svatých) i jeho radostné stránky: to vše právě na konfesijním základě. A zde opět „institucionalizace“, kterou v křesťanství básník nalezl, funguje zároveň jako past. Nabízí příliš snadný přístup a priori daného systému, který nedává místo trýzni umělecké práce. Vyvarování se těchto tenat je věcí umělecké práce, nikoli ideového postoje.

V průzračné, poetologicky vyčerpávající analýze Zahradníčkových veršů, kdy je zároveň jasně pojmenován aktuální systém „institucionalizace“, který s dílem vstupuje do dialogu a tvůrčí tenze, se nejlépe osvětluje model literární historie, jak ji celá kniha představuje: jako pulzující energetické pole, v němž je „narativita“ neustále obětována „institucionalizaci“, kde se však zároveň – jakmile je díky této „institucionalizaci“ alespoň náznakem (nikdy ne zcela!) dosaženo řádu – napínají všechny síly k opětovnému prosazení individuálního, tj. „narativity“. Literatura (a s ní celé umění) se tak jeví jako neustálé „místo mezi“, neboť „básnický text není (…) ani svobodný objekt, ani (…) jakási ideologická replika kontextu“ a jeho síla spočívá právě v této prchavosti a pnutí.

Autor je redaktor Světa literatury.