Starý nový stroj na mraky

Garnierova tvorba, ač se vesměs jedná o divotvorné melodické motivy, vyrůstající na platformě „Detroit techna“, nikdy nepatřila do prostoru masových akcí na předimenzovaných výstavištích nebo do hokejových hal, načichlých zpocenými dresy a rozlitými pivy. Coby DJ dával davům pouze to, co samy vyžadovaly. Se svou kapelou však opustil škatulku studiových alb a rozhodl se naživo realizovat a rozvádět ilustrativní harmonie, které se v jeho tvorbě proplétaly mezi pečlivě nakladenými beaty.

Prorůstání dřeva do betonu

Garnierova hudba rostla spolu s jeho posluchači. Zatímco v devadesátých letech se umělec držel hesla „škola hrou“ a učil Evropany poslouchat složitější taneční hudbu přivezenou ze Spojených států, později postupně ubíral na síle, ve studiu se začal zajímat i o takzvané offbeatové pasáže a na desky přimíchával skladby mířící dál než do DJských tašek a laptopů. Elektro a dubové sekvence střídal breakbeat či drum’n’bass prosycený jazzovými motivy a samply žesťových nástrojů. Jeho sólová diskografie, končící zatím titulem The Cloud Making Machine z roku 2005, jej vždy zastihla uprostřed rozdělané práce, a tak byla jednotlivá alba v době vydání stejně zastaralá jako dnešní noviny píšící o včera pominulých věcech. Přesto nebylo složité rozpoznat jednoznačný trend – přesun od gramofonů k živým nástrojům a tradičním postupům. Divíte se, že zrovna v době, kdy se elektronika znovu dostává na vrchol oblíbenosti? Laurent Garnier resuscitoval své schopnosti známé z nahrávek: živé hudebníky postavil na roveň laptopu a donutil je s ním spolupracovat.

O současné Garnierově formě vypovídá deska Public Outburst, která vyšla několik dnů před pražským koncertem. Je zjevné, že v jednotlivých skladbách dokonale zachytila tvářnost jeho bandu v průběhu loňských evropských festivalů (namátkou: nahrávka Controlling the
House pochází z irského festivalu Electric Piknik, 63 zase z francouzského Le Cargo), jenže znovu připomněla „axiom Laurenta Garniera“: i čerstvě vylisovaná deska je už stará. Poslouží tedy spíše jako připomínka jednoho z nejsilnějších koncertních zážitků než jako průvodce jeho živým programem. Public Outburst sice už pod obalem bublá tíhou energie, ale až při poslechu si je posluchač jistý, že Garnier by se měl stát odborným poradcem v otázce, „jak nahrávat živáky“. Nepředimenzovaný potlesk mezi skladbami nepůsobí jako dutá výplň, funguje jako skutečný motor vystoupení muzikantů. V kontrastu se zapáleným projevem žesťové sekce a mnohatisícového auditoria působí kraftwerkovsky strojová přesnost Garnierovy práce s elektronikou jako prorůstání dřeva do betonu. Celou váhu nahrávky znásobuje rapper, který umí kupodivu i mlčet. Dva videoklipy nakonec jen umocňují vizuální show, založenou na jednoduchém VJingu a propracované spolupráci s davem.

Muž s rudou tváří

V podobném duchu se neslo i Garnierovo pražské vystoupení. Letáky sice hlásaly vyprodáno, ovšem naplněná Akropole vypadá přece jen jinak. Pořadatelé zřejmě snížili obvyklou kapacitu, za což jim patří velký dík. Plátno před osmou hodinou zdobily rotující fotografie Prahy a tradičních českých pokrmů; Garnier si tedy hned ze začátku udělal u domácích oko stejně jako nedávno Coldcut. Úderem osmé, již odbily hodiny z mohutné věže Plečnikova kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad, vstoupil na pódium se svými spoluhráči. Pokorně se představil a přistoupil k laptopu. „V Česku jsme poprvé, ale máme na to jen dvě hodiny. Dopředu nic nevíme, čekejte improvizaci. Můžeme jen slíbit, že začneme pomalu a postupně zrychlíme,“ řekl.

Od toho okamžiku se z něj stala součást pulsující mašinerie, která produkovala i rozmáchlé bluesové opusy („Chci víc blues, chci víc blues,“ halekal s mikrofonem v ruce na klávesistu ve skladbě Barbiturik Blues z desky The Cloud Making Machine). Dechová sekce (saxofon a trombon) byla vizuálně poněkud v ústraní, světla ozařovala jen Garniera, ale její chvíle měly teprve přijít. „Chcete drum’n’bass?“ zařval Garnier a pod jeho otázkou už probublávaly nekompromisní údery chytlavé Bass. Zpěvný motiv odehraný Philippem Nadaudem na alt saxofon ocenila celá Akropole vysokými výskoky. Po zlámané sekvenci se však Garnier jakoby zastavil, zvedl hlavu od laptopu a vyhradil komunikační chvilku na přání publika.

Crispy Bacon, řekl někdo. Hudebníci na pódiu věděli, že teď musí zmizet do zákulisí. „Víte, jednou večer jsem hrál v Paříži a tam po mně pořád chtěli tuhle skladbu. Ale já ji nepustil. Druhý den mě vyrušil telefon: ,Ty hajzle, pročs nezahrál Crispy Bacon?‘ No a od té doby ji hraju, tady ji máte,“ a ponořil celý sál do toho skutečného technoodéru devadesátých let, který už nezažijete na žádné taneční party. Surové beaty, žádné zbytečné odbočky, jen dunění a stroboskopy. Zdánlivě nekonečnou rovnou sekvenci oživil několika gradacemi a s úsměvem napodoboval kreace tanečníků. Spokojeně se pohyboval na stagi a bylo jasné, že tohle je už uzavřená kapitola. A navíc – celý sál tu ve skutečnosti čekal na to, až se na plátně zjeví bílá postavička s červenou koulí místo hlavy a Nadaud zahraje na saxofon první tóny pověsti o Man With the Red Face. Ten moment je tady: jemný elektropodklad způsobuje mrazení v zádech a občasné propísknutí zlatého nástroje umocňuje blížící se moment euforického zážitku z hudby. Z reprobeden se ozývají beaty tlumené jak přes vodní stěnu a elektronické tepání protkané přesně mířenými tóny saxofonu.

Toto vystoupení s doprovodnými muzikanty bylo mnohem opravdovější než nejrůznější ekvilibristiky současných umělců. Garnierově hudbě se vyplatí i dnes naslouchat: stojí mimo hlavní trendy a zachovává skutečné kouzlo elektronické scény, které je rok od roku vzácnější. V kooperaci s živými nástroji zůstává jedno z jejích hlavních energetických ložisek. „Respect“ a „Merci“, rozloučil se Garnier s Prahou a stejně nenápaně jako přišel, tak i náhle zmizel za černým plátnem.

Autor studuje sociologii na FSV UK.