Na posledním říjnovém jednání pražských zastupitelů proběhla hra na téma podpora kultury. V poločase zvítězil radní Milan Richter.
Před budovu pražského magistrátu dorazilo 25. října 2007 několik desítek demonstrantů s peticí za umístění Kaplického blobu na Letné, kterou podepsalo více než tři tisíce lidí. Vybaveni byli i několika transparenty, které upozorňovaly na předchozí i stávající postoje primátora Pavla Béma. Zatímco s peticí, kterou chtěli předat někomu z politické reprezentace Prahy, účastníci demonstrace nepochodili a museli ji nechat u úřednice v podatelně, transparentů se nakonec Bém dočkal přímo v sále, kam se z prostoru před budovou protestující skupina přesunula.
Béma zřejmě nejvíce rozčílilo pískání a pokřiky, které na něj z této skupiny mířily přímo při jeho projevu na veřejném zasedání, a transparent s jeho vlastním parafrázovaným výrokem, který zněl „Bém ano, ale jinde“.
V diskusi se jen potvrdilo, že tak jako většina médií ani sami zastupitelé pořádně nevědí, co se to vlastně kolem onoho podivného blobu či chobotnice děje. Mnozí zastupitelé opozice bez potřebných podkladů vyzývali k nové soutěži, jiní, mírnější, připustili, že knihovnu chtějí, avšak ne za každou cenu. Výsledek ale veškerý žádný, protože, jak je dnes už většině občanů zřejmé, je celá politická diskuse kolem blobu dosti od věci. Možná to bude proto, jak se proslýchá, že jde především o vnitrostranické machinace, které mají poškodit to či ono křídlo uvnitř pražské ODS.
Na Béma se pískalo
Primátor sice nakonec vlastně nic světoborného neřekl, ale přesto se mu mediální střet podařilo vyhrát. Ze zmateného politika, který mění názor pomalu každý druhý den, se totiž svou obratnou řečnickou eskapádou, ve které neopomněl napadnout takřka všechny své odpůrce, v první řadě pak Lidové noviny, se totiž dostal do výhodné pozice „hodného muže“. Vysvětlil, že celých šest měsíců chápe blob jako krásnou architektonickou ideu, ale současně jej jako spravedlivý politik nemůže chtít v samotném srdci památkové rezervace. Navzdory svým četným prohlášením z první půle října připustil, že by knihovna, samozřejmě po úpravách, mohla být i na Letné. Pacifikovaný ředitel knihovny, kterého deset mediálních dnů blobu odrovnalo natolik, že přiznal i chyby, za něž možná nenese vinu, pak předvedl bizarní výstup ku prospěchu pražského primátora.
Kajícné přiznání k chybám v komunikaci s úřadem doplnil Ježek tisícerými díky za „vstřícný přístup města“ k tomu komplikovanému, dnes již možná „třímiliardovému“ problému a navrch přidal ještě měkký a tvrdý dárek pro primátora, který vlastně zachránil národní dědictví tkvící ve sbírkách Národní knihovny. Ani Bém, který je na podobná gesta zvyklý, nebyl nijak nadšený z trapného předávání těžítka a polštářku s vyobrazením Kaplického stavby. Zato se mu ale zřejmě patřičně ulevilo, když v přeplněném sálku Klementina na tiskovce oficiálně oznámil, že končí s veškerými individuálními výroky na téma „chobotnice“.
Richterovi tleskala mladá krev
V tomtéž sále za stejného publika bylo vše za chvíli úplně naruby. Sotva se primátor Bém, který si z jednání zastupitelstva odskočil na závěrečnou blob party do Klementina, vrátil zpět do svého „zaměstnání“, čekal na něj a všechny přítomné další výstup. Projednávala se zrovna nová koncepce kulturní politiky města, kterou převzal po posledních komunálních volbách mladý ambiciózní radní Milan Richter (ODS). Se samotnou koncepcí nemají pražští zastupitelé vážnější problémy. I kvalitní produkt ale potřebuje reklamu, řekl si zřejmě Richter. Ochozy velkého sálu radnice již opustili mnozí zastupitelé, prostor pro veřejnost se však poté, co jej opustili pískající zastánci blobu, opět naplnil. Pískání se ale tentokrát nekonalo. Naopak se, vždy v příkladné pauze zkušeného řečníka Richtera, ozývaly výbuchy potlesku, aplaus a pochvalný šum. Celý sektor byl plný mladičkých studentů a studentek s transparenty typu „Richter za nás“, „Richterův systém pro mladé“, „Mladá tvůrčí krev“ a podobně. Na dotaz, kde se tam tak pěkně na čas vzali, se pak odpovědi daly rozdělit na dva druhy. Samotné studentky tvrdily, že jim jde o to, aby zastupitelé Richterovu koncepci schválili, protože umožní uměleckým školám žádat o kulturní granty, což dříve nešlo. Někteří oslovení ale současně připustili, že by je samotné nenapadlo na zastupitelstvo jít. Kdo jim to ale poradil a příkladně zorganizoval? To vzbudilo oprávněný zájem. Straničtí kolegové radního pro kulturu si tak zavtipkovali na účet primátora Béma, že si to neuměl zařídit tak dobře jako Richter.
Na dotaz, jak se skupina „mladých prorichterovců“ zformovala, odpověděla jedna ze studentek: „Jsme z Tanečního centra Praha, Hollarky a pár dalších je odjinud.“ Ano, jde o logickou zájmovou skupinu. První ze zmiňovaných škol je totiž doslova chráněnkou jednoho z nejkontroverznějších pražských politiků všech dob, dnes již legendárního starosty Prahy 5 Milana Jančíka (ODS). Ten byl přitom zpočátku i ve správních orgánech této školy a dnes jen čeká, až se původní schválený nájemce městské budovy, radnicí šikanované Osmileté gymnázium Buďánka, z objektu vystěhuje. Nebylo to snadné, ale zdá se, že se obtíže Jančíkovi podařilo zvládnout a opozice v Praze 5 se dnes jen diví nad zněním smlouvy pro Taneční centrum Praha, podle níž je prakticky nemožné školu v následujících deseti letech z budovy vypovědět. Radní Richter si tedy užil svých, pečlivě připravených pár minut slávy a aplausu, co ale za to slíbil a komu, uvidíme později.
Autor je redaktor deníku Právo.