Aktuální číslo A2 je věnováno současným podobám uvažování o literatuře. Abychom se v této poněkud hermetické teorii neztratili, můžeme v následujícím textu nahlédnout její počátky i možné konce.
Na otázku týkající se přítomnosti literární vědy by každý, koho myšlení o literatuře zajímá, odpověděl jinak. Většina odpovědí by patrně oproti dosavadním směrům, školám, systémům a řádu postavila dnešní zmatek, absenci opěrných bodů, odmítání dřívějších hodnot a různé verze „krize“.
Následující poznámky si nekladou za cíl formulovat nějakou originální tezi o budoucnosti, přítomnosti ani minulosti vědy nebo věd zkoumající(ch) literaturu. Zároveň by nemělo cenu jen citovat nebo sumarizovat kategorické stížnosti a nihilistické pláče, konstatující, že dřív bývalo všechno uspořádanější a jasnější, zatímco dnes vládne zvůle a lenost.
Je pravda, že není snadné shodnout se na tom, co v literární vědě posledních dvacet let převládá a nakolik lze mluvit o zřetelných trendech. Nicméně zblízka je každý předmět vidět špatně nebo jen částečně.
Nové kompetence
Nacionalismus národních kultur počínaje romantismem propůjčil filologii výjimečný status. Nauka o slovech, jazyce a písemnictví se stala úhelným kamenem kulturní (sebe)identifikace a literatura se začala považovat více než dřív za páteř národní duchovnosti. Zasloužil se o to mezi jinými už v druhé polovině 18. století i Johann Gottfried Herder, jeden z praotců slovanských národních obrození, v jehož pojetí hrála zásadní roli literatura a zkoumání její starobylosti, dávných kořenů (mnohdy částečně vybájených) a různých podob původnosti. V této souvislosti získává i filologie nové kompetence. Stává se disciplínou vycházející ze zkoumání textů, ale zahrnující a zastřešující postupně celý národopis a vlastivědu včetně studia mytologie, architektury, odívání nebo gastronomie. Tak byly konstruovány například Slovanské starožitnosti (1836) Pavla Josefa Šafaříka, zakládací spis slovanské filologie. Institucionalizace filologie, a tedy i národních jazyků a literárních textů v podobě univerzitních kateder se ujímá také přibližně v této době. Literatura se vykládá v těsném svazku s národními dějinami a autorovým životopisem nebo dokonce jako jejich následek, s důkladnou faktografickou výbavou. V současnosti se zdá, že tato verze filologie, často pokládaná za samozřejmost, ztrácí půdu pod nohama.
Na přelomu 19. a 20. století se v symbolismu, dekadenci a raném modernismu rodí mnohá učení, která literaturu propojují se soudobou duchovností, hermetismem nebo okultními proudy. V Rusku byl mistrem symbolistické poetiky Andrej Bělyj, ve Francii ji propagoval esejista řeckého původu Jean Moréas. Během 20. století se poněkud hermetickou stala v mnoha projevech celá věda o literatuře, na hony vzdálená čtivé literární kritice a běžnému chápání laických zájemců.
Nynější trendy jako by zájem o literaturu v mnoha případech navracely do srozumitelnějších souřadnic.
Literárnost literatury
Od desátých let 20. století se v literární vědě prosazuje tendence k redukci a imanenci (tedy jevům bezprostředně vlastním tomu, čeho se týkají), kterou ve filosofii zosobňují například Edmund Husserl nebo Henri Bergson. Rodí se abstraktní, bezpředmětné umění. A v Petrohradu, Moskvě a později v Praze se začíná rozvíjet formalismus a strukturalismus, doktríny požadující, zjednodušeně řečeno, aby se v literárních dílech zkoumala jejich tkáň, výstavba, jedinečnost a vztah k jiným literárním dílům. Odmítá se odvozování významu díla z toho, co se ví nebo traduje o autorově životě a jeho názorech, úmyslech a sociálním osudu.
Francouzský strukturalismus (Lévi-Strauss, Barthes), americký new criticism (Richards) a poststrukturalismus šedesátých až osmdesátých let (De Man, Derrida) rozvíjejí pokus chápat literaturu „zevnitř“. Nebudeme zde nic uvádět o jiných vlivných tendencích, jako je marxismus (Lukács, Althusser), psychoanalytický výklad literatury (Freud, Lacan, Gallop), existencialismus (Heidegger, Sartre), rétorika (Lachmannová), zkoumání intertextuality (Kristeva), diskursivní analýza (Foucault), sémiotika, pohlížející na literární proces jako na znakový systém (Lotman, Eco, u nás Macura), naratologie (teorie vyprávění – Propp, Stanzel, Doležel), zájem o sociální roli pohlaví a různé podoby feminismu (Friedanová, Cixous), i dnes nejrůzněji aktuální, nebo návrat pozornosti k mocenským a společenským hlediskům písemnictví ve směru, pro který se ujal název new historicism (Greenblat). Všechny tyto orientace má dnešní stav bádání o literatuře v jistém smyslu za sebou nebo v sobě a tak či onak na ně navazuje. Nemusíme je vyznávat ani uznávat, ale těžko je ignorovat.
Ve výčtu by bylo možné dlouze pokračovat, tím spíš, že v originálních výkladech literárního umění si výrazné osobnosti často razí cesty, které se stávají samostatnou, individuální metodou nebo jsou přinejmenším těžko ztotožnitelné s nějakým již existujícím směrem nebo školou. Takové byly stati a knihy Michaila Bachtina, Waltera Benjamina, Ericha Auerbacha, Northropa Frye, Nelsona Goodmana… nebo u nás Jana Patočky, Růženy Grebeníčkové či Milana Jankoviče.
Útěk od filologie
Pro současné podoby zkoumání literatury je typické, že se na rozdíl od velkého formalisticko-strukturalistického zlomu, jenž chtěl oprostit literární text od všeho vnějšího, odvrací od čisté filologie nejrůznějšími směry, u nichž se literatura kříží se vším možným, včetně pohlaví. Tradiční četba literárních textů, nazývaná někdy close reading a mířící k výstavbě a jádru sdělení, nepatří k rozšířeným a aktuálním postupům, ať už to kdo hodnotí jakkoliv.
Filologické univerzitní katedry se rychle otevírají intermedialitě – alespoň film patří obzvlášť v USA k povinné kompetenci literárního vědce. Typický je příklad šéfa původně literární komparatistiky (srovnávací vědy) na Stanfordově univerzitě v Kalifornii: profesor Hans-Ulrich Gumbrecht napsal úspěšné knihy o roce 1926 (vůbec ne z hlediska „pouhých“ dějin nebo teorie literatury), o pojmu přítomnosti a o sportu.
Z kolonie do literární vědy
Odklonem od literární vědy orientované na „literárnost“, jak o ní psal ve dvacátých letech Roman Jakobson, když se pokoušel vyčlenit beletrii z textů plnících jinou než estetickou funkci, je i postkolonialismus, směr, který se stal obzvlášť populárním v devadesátých letech 20. století. Jde v něm o četbu podmíněnou aspekty považovanými za podstatnější než čistě uměnovědné kategorie.
Jak se projevuje psaní (politicky) ovládaných, kteří píší jazykem (bývalých) kolonizátorů, jak se projevuje jejich rasa, barva pleti, náboženství, pohlaví a sexualita, rezistence vůči establishmentu a vnímání vlastní identity v globalizovaném prostoru světa, v němž se (nově) formulují seznamy podmínek „politicky korektních“ postojů a modelů myšlení i chování?
Podle některých historiků stojí na počátku postkoloniálního přístupu k beletrii kniha Rozprava o kolonialismu (Discours sur le colonialisme, 1953), kterou napsal básník, dramatik a levicový politik Aimé Césaire, sám původem z Martiniku. Nicméně práce, která se stala čítankou a stěžejní inspirací oboru, je kniha Orientalismus (Orientalism, 1978). Edward Said, palestinský profesor anglické a srovnávací literatury z Kolumbijské univerzity v New Yorku, narozený v křesťanské arabské rodině a vyrůstající v Jeruzalémě a Káhiře, v ní píše, shrnuto jednou větou, o tematizaci vágního „Orientu“ v západní kultuře a o násilně vytvářených významech popisujících východní exotiku.
O postkolonialismu jako vlivném intelektuálním proudu lze mluvit obzvlášť od devadesátých let, kdy z Indie pocházející teoretik Homi Bhabha publikoval hojně citovanou práci Umístění kultury (Location of Culture, 1994). Místo, kde se tvorba děje, autorova adresa a adresnost jeho díla zde získávají politický, ideologický smysl, v něčem opakující hlediska dávného pozitivismu, ale úplně jinak, neskonale sofistikovaněji. Vychází se nikoliv z kauzality životopisu, ale z analýzy mocenských diskursů (v návaznosti na Michela Foucaulta) a z pojmů hybridita, mimikry a subverze, což jsou Bhabhovy pojmové patenty. Spisovatelé jako Walcott, Rushdie nebo Conrad se v jeho pojetí stávají předmětem zábavného teoretizování, ve kterém nesmí chybět politická ironie a pohled na psaní jako nástroj moci, ofenzívy, defenzívy nebo přetvářky.
Moc, ovládání a manipulace jsou vůbec příznačnými hledisky politizace literární vědy v posledních desetiletích. Různé formy násilí, které jsou pro takové přístupy výchozím principem, jako by přitom nejednou zasahovaly látky, o nichž pojednávají, i samu metodu.
Hyperteorie hypertextu
Část současného myšlení o literatuře vychází z poznání, že se v posledních desetiletích změnila sama materie literatury, totiž text. Pokud se k textu nepřistupuje jen jako k nositeli významů, nýbrž i jako k součásti smyslu, jím zprostředkovaného, je takový přístup opodstatněný. Filosof a teoretik médií Marshall McLuhan zformuloval v roce 1964 proslulý slogan „Medium is the message“ (médium je zpráva). Bylo to dávno předtím, než začalo být běžně používaným způsobem zacházení s texty počítačové „kliknutí“ na nějaký výraz, citát, jméno nebo slovo, jímž se uživatel dostane „skrze“ text do jiného textu a tak donekonečna. Do někdejší filologie vtrhl hypertext.
Kořeny sahají jako obvykle hluboko do minulosti. Americký sociolog informačních technologií Theodor Nelson pracoval s předponou hyper (hypertext, hypermedia) už v polovině šedesátých let a ještě starší je jeho prorocký projekt Xanadu, jehož prostřednictvím chtěl propojovat uživatele počítačů. Logicky se ovšem začaly nové podoby textu považovat za povážlivé především od devadesátých let 20. století – vždyť masové užívání internetu začíná až od konce osmdesátých let 20. století, kdy Sir Timothy Berners-Lee (spoluautorem byl Belgičan Robert Caiulliau) „vynalézá“ ve švýcarských laboratořích pro nukleární výzkum (CERN) World Wide Web.
Jak může hypertextová povaha jakéhokoliv sdělení či psaní ovlivnit literární vědu a uvažování o literatuře? Vzniká tu nový model samotného textu i vztahu mezi texty, byť se dodnes velká část literárněvědné obce tváří, že o nic zvláštního nejde, čtení ani myšlení se nijak podstatně neproměnily a kolem počítačů je pouze ohromně mnoho humbuku. Tento postoj je jedním z možných a platných stanovisek. Nicméně lineárnost literární tradice získává v digitálním věku odlišné parametry (tedy alespoň pro ty, kdo si je chtějí připustit).
Pomoc, nebo svádění?
Podobně jako se změnily texty a vše, co s nimi souvisí, v době, kdy je přestaly ručně psát osoby k tomu povolané, a začaly se rozmnožovat bez dotyku lidské ruky v libovolných nákladech, způsobil změny i přechod k digitálním technologiím. Texty existují jakoby všechny najednou a všechny nejen vedle sebe nebo za sebou, ale i „v sobě“; lze jimi procházet podle jakéhokoliv klíče a v neposlední řadě ztratily svou hmotnost, svoji fyzickou podobu, svoji materiální identitu, své místo. Možná nejde (jen) o (velmi specifickou) pomoc čtenáři, nýbrž o jeho nekonečné rozptylování a svádění, které ruší, ne-li znemožňuje soustředěnou reflektovanou četbu. Ačkoliv dál vycházejí a čtou se opravdové knihy a zdaleka ne všechno se najde ve webových prostranstvích, hypertext se logicky stal námětem literárněvědných reflexí.
Jedním z jejich představitelů byl v první polovině devadesátých let George Landow z Brownovy univerzity v Providence. Různá vydání jeho knihy o hypertextu se zabývají stručně řečeno otevřeností systémů, které knižní kulturu provozují v digitální podobě. Kromě dějin umění je hlavním Landowovým oborem anglistika, a jak vypadá zcela praktická ukázka hypertextové verze humanitních věd, ukazuje jeho projekt The Victorian Web. Uživatel zde najde kolosální množství dokladů o různých aspektech viktoriánské epochy, které by vydaly na celou knihovnu – a může se jimi libovolně probírat a vůbec s nimi jakkoli nakládat, aniž by vstal od stolu. Dílo Johna Ruskina nebo básně Roberta Browninga tu jsou k mání stejně jako Darwinovy studie, ekonomické, filosofické a teologické spisy, přehled nemocí a lékařských postupů, socha Ofélie od Thomase Woolnera (1874), viktoriánská budova Uměleckého muzea v Singapuru, šperky, pohlednice, studie slangové mluvy, záznamy krajin atd. Oproti minulosti se nemění obsah – viktoriánská epocha je historicky uzavřená a všechno, co Landow nabízí, mohli zájemci znát i dřív z muzeí, knihoven a archivů. Zásadně se ale mění přístup, dostupnost, zacházení, vztah subjektu a poznávané materie.
Není asi možné rozhodnout, zda jde o změnu k lepšímu či k horšímu; mnohá úskalí jsou zjevná, přednosti také. V podobném směru jako Landow, i když možná v méně bezprostředním vztahu k literární vědě, pracují třeba moskevský rodák Lev Manovich, žijící od počátku osmdesátých let v USA, autor hojně čtené a citované práce Jazyk nových médií (The Language of New Media, 2001), nebo Jay David Bolter, který se od počátku devadesátých let věnuje „prostoru psaní“ z hlediska virtuální reality a hypertextu. Se dvěma spoluautory vytvořil systém, který nazval Storyspace, což je výrobek, který se prodává jako prostředí k formování vlastních příběhů. Ty lze v rámci systému nejrozmanitějším způsobem generovat a experimentovat s nimi, skládat je do map, kombinovat se zvuky nebo obrazy. Storyspace jistě není s to suplovat talent, ale velice dobře ilustruje, jak se posunul pojem tvorby.
Vyslovit nevyslovitelné
Pokud internetové experimenty demonstrují odklon literární vědy od písma a imanentního (předmětu vlastního) výkladu textů směrem k současným technologiím, pak jiné směry ukazují na fúzi studia literatury s antropologií a „teorií“ jako takovou, kde se příliš nerozlišuje, je-li předmětem kniha, obraz, film, nějaká stavba, politický jev nebo vynález.
Jeden z nejvýznamnějších představitelů současné filosofie s vlivem na myšlení o literatuře je Giorgio Agamben, vystudovaný právník a editor italského překladu spisů Waltera Benjamina, který studoval v semináři Martina Heideggera. Ve svém díle se zabývá otázkami lingvistickými – psal o dětském jazyce a vydal také knihu Jazyk a smrt (Il linguaggio e la morte, 1982) –, politickými (především pozicí jedince v právním systému moci v současné západní demokracii), etickými (jedním z hlavních námětů Agambenovy etiky je muselmann, vězeň nacistického koncentračního tábora na hranici smrti) i estetickými. Agamben zastává od své první „literárněvědné“ knihy o slovu a fantazmatu v západní kultuře názor, že literární jazyk je stejné podstaty jako jazyk filosofie. Oba totiž vycházejí z určité nedosažitelnosti coby vlastní podmínky – pokoušejí se vyslovit nevyslovitelné nebo reflektují nemožnost takových snah. Značně esejisticky a čtenářsky komplikovaně působí Agambenova Idea prózy, kniha vydaná italsky v polovině osmdesátých let. Literárnost i filosofičnost jazyka se tu jeví jako rébusy, které čtenáře i autora vtahují do svých lákadel i pastí. Osm konkrétních studií, ve kterých rozvíjí své pojetí literárního jazyka, vydal Agamben v roce 1996. Poslední z nich se jmenuje Konec básně (The End of the Poem, 1999) a zabývá se otázkou, jak může poezie hraničit s tím, co je mimo ni – s otevřenými významy, které po sobě zanechává, s pauzou, která je jejím konstitutivním rysem. Zní to možná trochu hermeticky, každopádně se na Agambenově koncepci stavějí univerzitní kursy, jeho vystoupení zahajují mezinárodní výstavy a konference. Lze jej také považovat ze jednu z osobností, které literární vědu posouvají do nejvýznačnějších intelektuálních i intelektuálně-politických rovin, dokonce i do titulků euroamerických médií, jak tomu bylo počátkem roku 2004, kdy Agamben odřekl cyklus přednášek v Americe, protože odmítl poskytnout požadované biometrické prvky imigračním úřadům coby součást svého „holého života“. A v následně vydané práci Výjimečný stav (State of Exception, 2005) varoval před zneužíváním strachu z ohrožení ve prospěch stupňování kontroly a vlivu politické moci vůči jedinci.
Rozpouštění rámců
Uvedené příklady nesvědčí o tom, že by myšlení o literatuře nějak hynulo. Zdá se ale, že se během posledních desetiletí nenápadně rozpustily dva jeho rámce, které bylo zvykem považovat za samozřejmé. Jednak je to vymezení filologické disciplíny jako studia „jazyka a literatury“ odděleně od jiných „oborů“, jako jsou „nová média“, historie, politika, filosofie, dokonce i estetika nebo filmová a divadelní věda. Nejde přitom o dělení univerzitních kateder, které je třeba nějak diferencovat, a není určující, jak se jmenují. Jde spíš o vnímání humanitního pole jako množiny oborů, které se k sobě v současnosti vztahují následkem velkého množství vlivů jinak než před sto lety. V nynějším kontextu se nezdá být udržitelná představa, že badatel, který zachází se zjištěními z různých oborů a spatřuje v nich významné souvislosti, je pravděpodobně hochštapler, který ničemu pořádně nerozumí a jen žongluje s fragmenty náhodně posbíraných poznatků. Mnohdy tomu tak může být, ale to platí i o zcela pravověrné, úzce chápané a tradičně aplikované filologii.
Druhý rámec, který se zdá být v troskách, je „národní filologie“. George Landow vyrůstal a pracuje v Americe a je mu jazykově přístupnější viktoriánská kultura než třeba italská renesance, zatímco Giorgio Agamben má jazykově blíž k autorům, jako je Dante nebo Italo Calvino, což ovšem ani u jednoho neznamená omezení pramenů pocházejících z jiných kultur na okrajový „srovnávací“ materiál. Komparatistika mnohdy působí podezřele a nejasně, není nijak přesně ustaveno, co s čím a jak se v této disciplíně vlastně srovnává. Mezitím ovšem sama praxe humanitních věd ustavuje svá hlediska, mezi kterými příslušnost k určité národní kultuře nehraje většinou nijak významnou roli. Institucionálně stav literárního bádání zjevně zaostává za svým skutečným stavem, což je sice normální, nicméně zpoždění hrozí přerůst v ignoranci; někdy se zdá, jako by se literárněvědný kontext tvářil, že se čas zastavil před padesáti nebo třiceti lety. A na rozdíl od jiných disciplín, ve kterých se odtrženost od aktuálního stavu projevuje zjevněji (těžko dnes třeba někdo bude plánovat fabriky na sériovou velkovýrobu psacích strojů), hrozí, že tato situace může studium literatury kompromitovat a devalvovat.
Autor je rusista.