Satan ve vědeckém ústavu

„Tato knížka je oplzlá pouze programově, na truc kritikům (...), a kromě toho má i svůj vlastní neoplzlický děj,“ říká o své knize Křesadlo. Skrytý život Cypriána Belvy letos vydalo Jandourkovo vydavatelství Tartaros, a jak nakladatel avizuje, k zármutku Křesadlových fanoušků se nejspíše jedná o poslední dosud nevydaný delší text z autorova „šuplíku“ (napsán byl roku 1990).

Sexus a katolictví

K „oplzlické“ stránce věci se autor hlásí již v předmluvě; tak dlouho prý kritikové psali, že je Křesadlo hanbaté (neutrum sám JK rád užívá), až se hanbatým skutečně stalo… Kdo však zná jeho tvorbu, ví, že mu psaní o sexu není cizí, a že zvláště výrazné místo má u něj sexus deviantní (ostatně patologickou sexuologií se zabýval i jako odborník). Připomenout můžeme Slepou bohyni a jiné příběhy (Tartaros 2006), kaleidoskop sexuální psychopatologie, či více burleskní a pitvornou knihu Zuzana a dva starci; i v jiných prózách však často hraje sexuální deviace nebo její aspekt roli klíčového motivu, čepu, okolo nějž se otáčí kolo příběhu a často i pointy. Zvláštností Skrytého života Cypriána Belvy je, že k líčení sexuálních činností je použita hlaholice (v jedné z předchozích knih se Křesadlo odvolává na tradici vědeckých sexuologií z přelomu 19. a 20. století, kde „nemravné“ pasáže byly psány latinsky: „sprostému“ lidu je téma uzavřeno a potěšit se může jen odborník, který však na věci má „vyšší zor“). Text sice není přeložen do církevní slovanštiny, jak by hlaholice mohla asociovat, je jen transliterován z latinky, kniha je nicméně pro čtenáře líného luštit obrázky zmoralizována (kdo líný není, je začasté zklamán: hlaholice občas ukrývá i pasáže jen málo závadné); pro ostatní se posiluje charakteristicky pitvorný ráz.

Zde máme jeden rámec knížky: hlavní hrdina Cyprián Belva, „polymorfní deviant“, v jehož chtíči se skutečně setkávají téměř všechny známější úchylky, své tužby skrývá a navenek vystavuje jen nezajímavou, „poloprofesůrkovskou“ tvář dokumentátora v jakémsi vědeckém ústavu doby komunistické a vzorného manžela a otce dětí praktikující katolické rodiny. Přitom však spěje od jednoho více či méně tajného a více či méně deviantního nebo neobvyklého smilstva ke druhému, přičemž v jejich variování prokazuje Křesadlo mohutnou odbornost. Dotud by se kniha skutečně zdála být oplzlá (principem variování sexuálních možností jaksi připomínající například božského markýze). Do hry však vstupuje další z linií, jež Křesadla vždy přitahovaly: katolické náboženství a jevy s ním spojené (nejvíce se zatím ke slovu dostalo v Království českém a jiných polokatolických povídkách, ale i jinde: v Oběti ně, Vara guru aj.).

Postoj autora samého ke křesťanskému dogmatu a potažmo i ritu se zdá nejasný (přiznává, že si není jist, jak se věci mají, „co kdyby to všechno náhodou byla pravda“, rouhat se tedy radši nebude), avšak v konečném vyznění knihy se všechny rouhavé motivy zdají obracet k slávě Boží; je-li v tom paradox, je v tom logicky, neboť, jak Křesadlo (a jeho Belva) neustále opakuje, katolická představa Boha je něco tak paradoxního, že to na světě, který sám je nelogičnost sama, musí být pravda.

Ztracené hostie

Sklenutí těchto dvou motivických linií, jež jsou samy o sobě již dosti exkluzivní, sexuality a katolictví, zvýrazňuje další autorovy typické rysy: divokou jízlivost na všechny strany (komunisté, byvší SSSR a jeho asijská tvář; nevzdělanost; M. Kundera, P. Kohout a jeho „výnosná disidentura“ na Západě aj.) a mohutný příval faktů; Křesadla je tradičně možno číst jako sumu – byť do jisté míry kuriózních a mnohdy snad záměrně ne zcela přesných – informací.

Autorovo skromné adjektivum „neoplzlický“, které označuje samotný děj, skrývá cosi, co se blíží gotickému románu či novodobému thrilleru, nicméně tato označení nejsou ani zdaleka dostačující. Uměleckou hodnotu zajišťuje smysluplné skloubení obou, což je spojení navýsost příběhotvorné. Poté, co je oběma narativním plánům dán každému zvlášť prostor k rozvinutí a odbude se tak jakýsi prolog (zabírá však větší část knihy – snad aby si čtenář důkladně užil křesadlovský svět neobtěžován vlastním dějem), objeví se scelující motiv, novum v Křesadlově tvorbě: satanismus. Ten je zpodobněn jednak jako exkluzivní estetický a kuriózní jev (zůstává tak v tradici české i světové dekadence a satanismu: Huysmans, S. K. Neumann, Váchal, v náznacích Karásek ze Lvovic), ale i jako skutečné zlo. Ukazuje se, že Belvovo pracoviště, kvazikomunistický Ústav, je centrem satanistické sekty; zpětně se tak vysvětluje abnormální sexuální náboj tohoto místa, ale též úvodní motiv: Belvovi se ztrácejí proměněné hostie, které jakožto (byť víceméně z rodinných důvodů) praktikující katolík kvůli svému skrytému hříšnému životu nemůže při přijímání spolknout a schovává je u sebe v kanceláři, aby je později nenápadně vrátil do svatostánku. Kradou mu je satanisté, jež je samozřejmě potřebují ke svému ritu; děj de facto vrcholí ve chvíli, kdy se jejich identita ozřejmuje a Belva prchá, aby hostie zachránil. Jak již bylo řečeno, stejně jako autor si není jist, zdali katolický Bůh přece jen neexistuje: co kdyby přece – pak by Jej nemohl nechat hříšníkům!

Co kdyby On přece jen byl?

Satanistické pozadí přirozeně spájí motivy katolictví (satanismus jako pervertované, negované katolictví: teologie i ritus) a sexuality (v úvahovější pasáži se ozřejmuje důvod k přistoupení k satanismu jako jakási slastně masochistická naděje na věčné rozkoš způsobující utrpení v ďáblově objetí, jako sublimovaná či spíše hypostazovaná perverzní sexualita) do jednoho organického příběhu. A protože se jedná o příběh, jemuž je bytostně vlastní nejednoznačnost a významová přesycenost, můžeme zde interpretačně rozvíjet i další roviny: například fakt, že všichni zaměstnanci Ústavu (kteří jsou přirozeně členy komunistické strany) jsou sluhové ďáblovi, naznačuje, že komunismus je zřízení pekelné. Příběh sám nicméně nakonec vyznívá smířlivě. Vůdce sekty je zabit, sekta rozmetána a Belvovi, zdá se, kyne lepší příští – netřeba se však bát přílišného happy endu. Jak je naznačeno, ostatní satanistické buňky přežívají; Cyprián Belva, hlavní hrdina, ve svém hříšném životě pokračuje; jen vymyslel způsob, jak se zbavovat hostií, aniž by se rouhal.

Z místa mnohem vyššího, než je rovina vypravěče, spokojeně pomrkává Křesadlo, jehož ná­padně zdůrazňovaná nejednoznačnost v úsudku o existenci Boží dokonává vyznění knihy, ponechávajíc Belvu v definitivní metafyzické nejistotě: jaký by všechno mělo smysl, kdyby On přece jen byl?

Autor je redaktor Světa literatury.