Zatím ještě lidé

Na podzim roku 1998 vychází v nakladatelství Flammarion Houellebecqův druhý román, Elementární částice. Románový debut Rozšíření bitevního pole, který vyšel o čtyři roky dříve, byl nadějným příslibem, který přinejmenším nabízel vyhrocenější verzi satirického a černohumorného psaní tehdy o něco slavnějšího Benoîta Duteurtra, líčícího neuspokojivou vyprázdněných současných životů.

Nihilistická klasika?

Elementární částice byly důkazem, že ve francouzské literatuře se objevil spisovatel s nezaměnitelným a naléhavým hlasem, kniha se stala ve Francii (a nejen tam) skutečným bestsellerem. Její autor v té době právě připravoval filmovou adaptaci své prvotiny a filmového zpracování, tentokrát velmi tristního, se dočkal i druhý román. Film, neomylný indikátor nových trendů a masového vkusu, vycítil, že Houellebecqovy knihy se z běžné literární produkce vymykají.

Houellebecq totiž píše o tom, co se ho v dnešním světě bolestně dotýká, a to s provokativní otevřeností, analytickým vhledem a takřka sociologicko-antropologickým přesahem. Ať popisuje surovou obnaženost sexuálních vztahů, psychickou a fyzickou degradaci stáří nebo krizi rodinných vztahů, jisté je, že mnoho čtenářů svým sarkastickým a pesimistickým přístupem odradil a znechutil. Část kritiky označí jeho knihy za knihy negace a nesnášenlivosti. „Román proti světu“, píšou o Elementárních částicích.

Jako by tím bezmyšlenkovitě redukovali Houellebecqovo psaní na výrok „život je bolestný a plný zklamání“, první větu z jeho knihy o H. P. Lovecraftovi, spisovateli, misantropu a rasistovi neskrývajícímu odpor k modernímu světu, která nese příznačný název H. P. Lovecraft: Contre le monde, contre la vie (1991) – tedy Proti světu, proti životu.

Balzakovská strategie

Jen hrstka kritiků se pozastavila nad Houellebecqovým stylem, nad jeho „novým realismem“, díky němuž se stal od dob Alberta Camuse prvním francouzským autorem, který tak úspěšně pronikl do anglosaské čtenářské oblasti, jež byla vždy spíše tradičně realisticky založená.

Na rozdíl od velké části současných francouzských spisovatelů, kteří v jisté míře navazují či reagují na podněty nového románu a jeho experimentů, Houellebecq se nepokrytě hlásí k autorovi, jehož tato literární avantgarda exemplárně zavrhla. K Balzakovi, jednomu ze zakladatelů a prvních mistrů moderního realismu.

Pokud Balzac, a tím se stal Marxovým předchůdcem, ve svých románech prováděl důkladnou analýzu mocenských vztahů své doby a jako jeden z prvních zkoumal roli peněz v rané, ale prudce se rozvíjející kapitalistické společnosti, Houellebecq je tím, kdo na Marxe pomyslně navazuje, když popisuje rozšíření mocenských a ekonomických vztahů na sféru sexu, když provádí nelítostnou analýzu kapitalismu pozdní doby neboli „hypermodernity“ (Lipovetsky).

Strategie, kterou volil Balzac, a ta, již užívá Houellebecq, je podobná. Oba se pokoušejí podat pravdivý a co nejkomplexnější obraz své doby, zachytit její „lidskou komedii“. Prakticky to znamená Houellebecqovu rehabilitaci důsledně biografického přístupu, sledujícího prehistorii postav, příběhy jejich rodičů, což v případě Elementárních částic značí, že příběh se vrací až do roku 1882, kdy se narodí prarodič obou hlavních hrdinů. S tím souvisí i vyvinutý cit pro sociologický detail, pro vše nové, co mění a předjímá budoucí společnost, zejména pro vývoj v oblasti vědy a techniky. Znamená to vůli být současným.

„V jistém okamžiku jsem se rozhodl psát o světě tak, jako by o něm ještě nikdo nepsal. Což je v jistém smyslu pravda, protože před třiceti lety neexistovaly počítačové programy, které mění náš náhled na svět. Například Joyce neměl televizi. Nemohl popisovat život s televizí,“ říká Houellebecq.

Možnosti odchodu, možnosti přežití

Proto se zápletka Elementárních částic odvíjí od tématu klonování a v závěru kniha nabídne utopickou vizi budoucího světa obývaného novými lidmi, kteří překonali nutnost sexuálního rozmnožování. Právě z pohledu těchto bytostí je vyprávěn životní příběh dvou nevlastních bratrů – asexuálního vědce Michela a hypersexuálního „umělce“ Bruna – žijících ve Francii druhé poloviny 20. století. Obě postavy symbolizují dva archetypy moderny – racionalistu hledajícího poznání a hédonika hledajícího rozkoš, Fausta a Dona Juana.

Ovšem tento Don Juan je poněkud nešťastným exemplářem, obětí sexuální revoluce a jejích následků, kdy se tělesná touha stala uznávanou hodnotou, ale možnosti jejího uspokojení se nijak nezvětšily. Houellebecq s velkou razancí píše balzakovskou „studii mravů“ – především těch sexuálních. Jestliže hlavní hrdina prvotiny byl detašovaným a znechuceným pozorovatelem, konstatujícím svou neperspektivní pozici v systému sexuálního darwinismu, Bruno je postavou, která do toho boje vstupuje, a prohrává. V Houellebecqově podání je potřeba samčí dominance jedním z určujících rysů lidské společnosti (proto na Brunovi demonstruje principy pubertální šikany, přirovnávané k hierarchickému uspořádání tlup primátů). Sexualita je nejexponovanějším místem tohoto boje, v němž vítězí jen ten přitažlivější, mocnější, bohatší, úspěšnější.

Zároveň sexualita pro Bruna (ale i další Houellebecqovy postavy) představuje poslední oblast něhy, bezprostředního lidského kontaktu, způsob přiblížení a překonávání samoty. Možnost stálého sexuálního uspokojení je v Houellebecqově světě synonymem štěstí, ovšem vždy jen velmi křehkého a prchavého (Bruno prožije osm šťastných měsíců s ženou, kterou poznal na dovolené, pak se nervově zhroutí a skončí v sanatoriu). Totéž se opakuje i v dalších knihách – jejich hrdinové se upínají na tuto představu štěstí, nalézají ji, krátce poté ztrácejí a upadají do ještě větší prázdnoty a beznaděje, jejímž východiskem je často sebevražda, motiv, který se v Houellebecqových knihách s nepravděpodobnou pravidelností opakuje. Při prvním čtení bývá právě toto nejčastěji ztotožňováno s nihilistickým poselstvím jeho díla – když není možný uspokojivý život, nabízí se aspoň dobrovolná smrt.

Život v samotě

Jenže pod maskou cynika a nihilisty se skrývá Houellebecq romantický moralista, který se znepokojuje stavem dnešního světa. Občas záměrně přehání, aby vyprovokoval čtenáře k nějaké odezvě: „kromě toho, že jim často hrozila chudoba, trávili příslušníci jeho generace život v samotě a hořkosti. Pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely; ve vzájemných vztazích prokazovali jeho současníci nejčastěji lhostejnost, případně krutost.“

A hledá možnost pokračování, hledá východiska. Romantický konflikt, do něhož se dostával hrdina poté, co zjistil, že v tomto světě jeho tužby nenajdou naplnění, nabízel dvě řešení – smrt nebo přijetí daného stavu, deziluzi. Houellebecq nabízí utopii, překonání staré tělesnosti, která je zdrojem štěstí i ubohosti, zdrojem lidskosti. Tak jako romantický básník Novalis psal o dokonalém siderickém člověku, nabízí Houellebecq i naší době odvážný projekt, vizi nového člověka. V tomto bodě končí příběh Elementárních částic a začíná jeho zatím poslední, vrcholný román – Možnosti ostrova (2005, viz A2 č. 38/2007).

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.