Postupné vydávání díla jednoho z nedávných velkých objevů naší literatury, Věry Hofmanové alias Květy Legátové, úspěšně pokračuje. Na sklonku loňského roku totiž nové nakladatelství Pistorius & Olšanská přišlo s další knihou, kterou tentokrát tvoří výbor z autorčiných detektivních textů. Nic není tak prosté obsahuje čtyři povídky, o jejichž vzniku není nic bližšího uvedeno, avšak z některých vyprávěcích okolností můžeme usuzovat, že je spisovatelka vytvořila ještě za totality. A ač je napětí motorem textů, všechny za čisté detektivky označit nemůžeme, neboť někdy se proces děje, zprvu vypadající jako odhalování pachatele, změní v pouhé odkrývání omylu.
Tak je tomu příkladně hned v první próze Případ Vlastimil. Už tím, že vyrůstá z banálního zmizení kožichu v uzamčeném bytě za přítomnosti majitelky, která poručíku Ryškovi krádež záhy oznamuje, slibuje próza komplikovanou nebo kuriózní zápletku. Zvědavost čtenáře ještě naroste, když se přidá únos ženiny vnučky jakýmsi panem Vlastimilem, ale nakonec zase opadne, když se z potenciálního pachatele vyklube neznámý (a až do konce nepoznaný) lidumil, který na její přání vyvezl holčičku za otcem a poté zanechal u sousedů.
Detektivnost pak v jistém smyslu popírá i druhý příběh. Prakticky celý Výslech profesora Mrože totiž zabírá vyšetřovatelův rozhovor se svérázným geologem v důchodu, který zásluhou pozorovacího talentu a cvičené mysli vyřeší – k Ryškově nevoli ovšem – zabití mladého souseda, aniž by vůbec potřeboval vyjít z bytu.
Tradiční detektivkou jsou tu tedy jedině Vraždy v lomu. Když dojde v chatové oblasti k zabití tří lidí, vydává se Ryška, který je zde původně na návštěvě, na průzkum zhýralého života partičky mladých (tajené projekce pornofilmů na videu, dovozové cigarety i drogy skryté v komíně vypovídají o morálnímu marasmu osmdesátých let minulého století), který jim zprostředkovával protřelý kandidát věd. (To vidím jako jediný problematický moment jinak skvělých vyprávění: za negativní postavu, která je díky akademickému titulu zazobaná a cestuje do zahraničí, čehož využívá především k nákupu „zakázaného“ zboží, by se nemuseli stydět ani scenáristé Majora Zemana.)
A konečně Boušek je jméno milovaného psa, jehož se za pomoci Ryšky snaží dostat ze spárů zvířecího překupníka dospívající chlapec.
Jak vyplývá z charakteristik, víceméně chronologicky řazené příběhy jsou provázány postavou vyšetřovatele Ryšky, který – ačkoli mladý a často ještě kontrolovaný nadřízeným Javorem – má už osobitý přístup k pátrání a vykazuje i potřebný kriminalistický čuch. V povídkách ovšem, domnívám se, že záměrně, dochází k určitému rozporu: i tento v podstatě schopný policista se v některých peripetiích ukáže jako absolutní trouba, který jedná podle stereotypů a proces vyšetřování zbytečně zdržuje. Všimneme si toho již u Vlastimila, kde Ryškovy prvotní výslechy postižené a dalších lehce připomínají estrádu, ale naštve nás to až v povídce Boušek, když se dialogickým partnerem stává čtrnáctiletý kluk hledající ztraceného psa své postižené sestry. Ryška mu s typickým dospěláckým šovinismem nedůvěřuje a snaží se jej všelijak zkoušet, čímž oddaluje porozumění nutné k vyřešení případu.
Napsala-li jsem, že tato jakási odvrácená strana Ryškovy povahy je v prózách ukázána záměrně, nyní se dostávám k vysvětlení. Skutečným vyšetřovatelem tu totiž není ani tak zmiňovaný poručík, jako zatím nejmenovaná babka Jedličková, s jejímž lapidárním přístupem k věci se Ryška setkal při výslechu profesora Mrože a která se mu potom v kritických chvílích zjevuje v mysli, aby vesměs ironicky glosovala jeho názory a přicházela s lepšími vyšetřovacími postřehy. A jelikož hrdinek na straně zákona je v detektivní, zvláště pak v české literatuře poskrovnu (své by o tom mohl vyprávět jeden z jejích otců Josef Škvorecký), stará Jedličková jakožto Ryškův zdatnější zástupce v sukních, respektive v zástěře, oprávněně nabízí feministický výklad povídek: Jedličková je zkrátka Ryškovo lepší já, ať se s tím muži srovnají, jak chtějí! A protože její komentáře mají také jakýsi autorský ráz, nelze si nevšimnout, že Jedličková představuje nejen detektivovo svérázné alter ego, ale také zastupuje – v jiných prózách spíše nevyjádřenou – autorku. Imaginární postava staré Jedličkové tak možná více než přesvědčivé psychologické vykreslení dialogu upomene na rukopis Legátové, tak jak jej známe z Želar či Jozovy Hanule.
A ještě podle jedné indicie čtenář Legátovou spolehlivě identifikuje (a do jisté míry jde i tady o vyšetřovatelovo či autorčino alter ego). Analogicky poručíkovi prolíná se totiž třemi z povídek vždy nějaké domácí zvíře, které běžnými projevy přátelství nepřímo přispěje ke zdárnému výsledku vyšetřování. Ve Výslechu profesora Mrože je to kocourek, s nímž si důchodce hraje ve chvílích přemítání, ve Vraždách v lomu zase Ryškův pes Míša, který nevynechá žádné pátrání a přítomností oblažuje vyšetřovatele i podezřelé, a v závěrečné povídce voříšek Boušek, který se v pravý čas rozštěká v uzavřeném překupníkově sídle, aby Ryškovi stvrdil ještě ne zcela věrohodné chlapcovo podezření.
Autorka působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na FF UK.
Květa Legátová: Nic není tak prosté.
Pistorius & Olšanská, Příbram 2006, 204 stran.