Pohyblivé písky

Kniha vychází necelých šest let po vzniku výboru z české poezie 20. století Ryby katedrál, uspořádaného básníkem Odillem Stradickým ze Strdic. V roce 2002 se pak objevila antologie sestavená Petrem A. Bílkem, Miroslavem Huptychem, Janem Macháčkem a Vladimírem Pistoriem s názvem Pegasovo poučení. Ta obsahuje verše šedesáti básníků druhé poloviny minulého století a co do uspořádání se inspiruje proslulou antologií A co básník z roku 1963. Na rozdíl od těchto dvou je Antologie české poezie II pokusem o objektivizující pohled na tvorbu střední a mladší generace básníků a proklamuje ambici stát se základní příručkou pro školy a široký okruh zájemců o novodobé české básnictví.

Spor Jákoba s Ezauem

Dvousvazková antologie přichází na svět poněkud zvláštním způsobem, který připomíná spor Jákoba s Ezauem nad miskou čočky a způsobuje tak jisté zmatky. Díly vycházejí v opačném pořadí, přičemž první díl by měl vyjít letos na podzim. Představí autory narozené do roku 1939, jejich verše budou vybírány z období 1966–2006.

Aktuální díl obsahuje verše básníků narozených po roce 1940. Použití tohoto umělého mezníku bohužel způsobilo hned několik problémů. Byli tu od sebe odděleni autoři, kteří se formovali ve stejnou dobu a jsou umělecky spříznění. V knize se například objevují Ivan Wernisch a Petr Kabeš, ale už ne třeba Jiří Gruša. Básníci Petr Král a Ivan Wernisch zase vytýkají editorům, že u tvůrců jejich generace, kteří se do druhého svazku dostali, jsou vynechány podstatné části básnického díla. Také jejich bibliografie není kompletní, protože zde nejsou uvedeny sbírky, které do časového rozmezí druhého dílu nespadají. Zvláštní výjimka se týká autorů, kteří se sice narodili po roce 1940, ale jádro jejich díla spadá před rok 1986; ti budou zařazeni až do připravovaného svazku. Nezbývá než doufat, že první díl Antologie tyto problémy dořeší a nezpůsobí ještě větší zmatek.

Hraví a pracující básníci

Obrácené pořadí prvního a druhého dílu ale není jedinou neobvyklostí, nad kterou se můžeme pozastavit. Svéráznou cestou šli editoři i co do členění výboru. Namísto tradičního chronologického nebo abecedního řazení rozdělili básníky a jejich texty do sedmnácti oddílů podle kombinace nejrůznějších hledisek. Zatímco někdy se vodítkem stala formální či motivická podobnost básnických textů, jindy autory spojuje blízkost biografická. Editoři uvádějí, že jejich snahou nebylo vymezení proudů nebo skupin; rozdělením autorů do jednotlivých sekcí k tomu však nakročili a nechali na čtenáři, ať si s tím poradí sám.

Čitatel, jehož denním chlebem není moderní česká poezie, se jakž takž vyrovná s „výraznými tvůrčími individualitami“, což je označení, které tvůrci přiřkli mezi jinými Petru Kabešovi, Miloslavu Topinkovi, Jaromíru Typltovi a „metafyzikou všednosti“, kam byli zařazeni například Petr Král, Jan Štolba a Petr Hruška. Následuje underground, surrealisté a křesťansky orientovaní autoři, ale dál už lze editorský úmysl sledovat jen stěží. Do oddílu sdružujícího „autory soustředěné na člověka konfrontovaného s různými podobami každodennosti“ byl zařazen například Jiří Rulf, Petr Motýl a Petr Hrbáč, nelze se ale ubránit pocitu, že by se tato charakteristika za jiných okolností mohla týkat drtivé většiny současných básníků, stejně jako definice „autoři zdrženliví a úsporní ve výrazu“ nebo skupina básníků „jednak hravých, ale též pracujících s určitým myšlenkovým konceptem“.

Ač působí sympaticky, že se editoři nespokojili s abecedním členěním a pokusili se vyznačit určité cesty, kterými se poezie posledních dvou desetiletí ubírala, je škoda, že k nim nenabídli klíč. Za těchto okolností by snad bylo šťastnější ony „chlívečky“ zrušit a nechat čtenáře napospas textům seřazeným zcela „nadivoko“.

Poslední skupina je zcela výjimečná a vzbuzuje rozporuplné reakce. Jedná se o oddíl internetové poezie. Jeho editorka Jitka Srbová čerpala z poezie, která se objevila na nejznámějších českých literárních serverech, jako je Písmák, Totem nebo LiTerra. Protože však je tento oddíl z knihy graficky vyčleněn a protože v něm byl autorům ponechán jen malý prostor, vzbuzuje dojem, že byl do knihy zařazen „na zkoušku“. Tento dojem zesiluje i skutečnost, že autoři, až na jednu výjimku, jsou uvedeni pouze pod svými internetovými přezdívkami. Ačkoli ani o „papírových“ básnících z ostatních šestnácti oddílů se toho nedozvíme mnoho, zde se nedozvíme nic až na rok narození. Do knihy tak jsou přeneseny znaky internetové komunikace: anonymita a neformálnost, důraz na příslušnost ke komunitě. Avšak to, co na internetu působí přirozeně, vzbuzuje v tradičním médiu, jakým je kniha, rozpačitost.

Zda je to správný způsob, jak prezentovat široké veřejnosti autory publikující na internetu, se nemůžou shodnout ani „internetoví básníci“ sami mezi sebou. Jejich tvorba se v mnoha případech může směle rovnat tvorbě jejich „papírových“ kolegů. Uvážíme-li, že někteří z autorů zastoupených na literárních serverech publikuji knižně, a naopak mnozí z etablovaných „legitimních autorů“ mají své blogy a webové stránky, ukazuje se, že většina z nás už vnímá internet pouze jako prostředek.

Napospas básnickým textům

Výše zmíněné rysy Antologii od předchozích editorských počinů odlišují. Existuje-li také něco, co všechny tři zmíněné knihy sbližuje, je to na prvním místě absence kritické reflexe tvorby zařazených básníků. Jediným takovým pokusem je zde předmluva básníka Ludvíka Kundery, v níž se autor pokouší shrnout hlavní rysy naší nejnovější poezie. Jedná se, jak ostatně sám přiznává, spíše o letmé zamyšlení. Charakteristickým pro básníky moderní doby je podle Kundery skutečnost, že netvoří skupiny v někdejším slova smyslu, ale „různorodá seskupení“, jejichž pojítkem jsou nejčastěji časopisy.

V textech je prý cítit přítomnost Jiřího Ortena, Františka Gellnera, Vítězslava Nezvala, Františka Halase, míšení jazyků připomíná pozdního Ivana Blatného. Naopak jména Oldřich Mikulášek, Emil Juliš a Jiří Kolář „jako by generace z konce tisíciletí neznaly“. Kundera se také dotýká jednoho z výrazných rysů soudobé poezie, která jako by ztratila potřebu reflektovat dění kolem a obrátila se k sobě samé.

Může tak vzbuzovat dojem, že čtenář pro ni není nutný ani důležitý. Je to poezie „komorní“. Básnické texty jsou tedy ponechány sobě napospas a čtenáři jsou vydáni napospas básnickým textům. Můžeme souhlasit s Odillem Stradickým, který v ediční poznámce ke své antologii uvádí, že jakýkoli pokus o výklad považuje „za projev pýchy a mdlého ducha“. Máme se tedy radovat, že narážíme na samé skromné editory? Pak se ale tato antologie stane těžko příručkou pro školy, učitele i studenty české literatury, jak by si její tvůrci přáli. Jako záchytné body bohužel neposlouží ani stručné medailonky, ve kterých je kromě fotografií, bibliografie, roku narození a bydliště o každém z autorů uvedeno, že je „básník“, popřípadě „básnířka“.

Editorům se podařilo zprostředkovat více méně nezkreslený pohled na nejnovější českou poezii, aniž by naddimenzovali nebo naopak potlačili význam těch či oněch proudů soudobého básnictví. V Antologii získáme nejen přehled o tom, co se na naší domácí poetické scéně děje, ale možná také pro sebe objevíme ty méně známé či skryté polohy současné poezie. Spíše než studijní pomůckou bude tato antologie prahem, za kterým leží rozmanitý svět soudobé básnické tvorby a který je možno znovu a znovu překračovat. A za nějakých sto let také zajímavým dokumentem o tom, koho naše doba chtěla stavět na básnický piedestal.

Autorka studuje komparatistiku na FF UK.