Na počátku byl dech

V Persii jsem pochopil, že poezie má být zhudebněna & recitována či zpívána z jediného důvodu – protože to funguje.

Hakim Bey

Jen nemnoho médií, včetně těch, která si říkají kulturní, si všimlo smrti francouzského básníka Henriho Chopina (18. 6. 1922 – 3. 1. 2008). Přitom odešel jeden z průkopníků zvukové či fónické poezie, kterou od šedesátých let minulého století trpělivě pomáhal zbavovat despektu a konstituovat jako svébytný žánr, protože, jako nechtěné dítě hudby a literatury, byla nadlouho odložena do nehostinného šuplíku intermedií a vyhoštěna na periferii seriózního uměleckého zájmu, v nejlepších případech nazývána „experimentální“. Její rozmanité žánrové podoby zplodila touha překračovat hranice tradičních uměleckých forem a ekvilibristicky balancovat na jejich kluzkých hranách. A tak když jsem napsal „francouzský“ a „básník“, byla to značně nepřesná označení, protože právě překračování hranic – geografických, národních, jazykových, reprezentačních, interpretačních, profesních, druhových, žánrových – bylo jedním z nejcharakterističtějších znaků Chopinovy rozsáhlé tvorby i organizačních a vydavatelských aktivit (revue Cinquième Saison a OU). Jeho dílo je bytostně intermediální, přirozeně oscilující mezi zvukovostí, gestičností a vizualitou (ikonickou i lettristickou). Byl to rozený „fluxista“, i když s hnutím Fluxus ho spojoval pouze životní a myšlenkový dynamismus a intermediální přesvědčení.

Boj s všemocným Slovem

V roce 1967 Chopin v stati Proč jsem autorem zvukové a svobodné poezie, kterou lze považovat za jakýsi manifest, o své „podezřelé“ orientaci napsal: „Nelze již dál existovat s všemocným Slovem, Slovem, které vládne všemu. Nelze ho dál vpouštět do každého domu a naslouchat, jak opisuje nás i události, jak nám říká, koho máme volit a koho poslouchat. Já osobně bych upřednostnil chaos a nepořádek, které by se každý z nás měl snažit ovládat vlastní upřímností, před řádem vynuceným Slovem, které každý používá bezuzdně, vždy ve prospěch kapitolu, kostela, socialismu atd…“ Je to autentické vyznání ze strachu před „tisíci let orality“, moudře si uvědomující prvotnost spontánního, nestrukturovaného hluku před ostatními způsoby reprezentace. Chopinova poezie byla akční; nejen že vysvobodila slovo ze sémantické skořápky, jak to kdysi navrhoval Marinetti, ale především pořádně otřásla nadvládou logocentrismu a otevřela syntax intermediálním přesahům. Chaos, který Chopin vyznával, ale nebyl bezbřehou anarchií, spíš intuitivní předzvěstí nového eticko-estetického paradigmatu. Nešlo o exaktní teorii chaosu, nýbrž o formulaci přesvědčení, že aktuální poezie nemá být diktátem konvenčních frází, ale výrazem těla prostřednictvím jeho vlastního jazyka. A tělo, jak říká název jedné Chopinovy audiopoemy, je „zvukovou fabrikou“. Chopinova formulace se částečně kryje s prostorem, kam Hakim Bey později situoval svou ontologii chaosu: mimo dosah „hermetalingvistiky“ i „nihilistické lingvistiky“, tj. do prostoru „bez ,boha‘ jazyka, bez kategorických imperativů, bez determinismu, bez zjevení ,zvenčí‘ či ,shora‘, bez genetického kódování, bez absolutní podstaty“.

Hudbě vstříc

Zrovna tak jako vizuální poezie nezačala Morgensternovým Nočním rybím zpěvem či Apollinairovými Kaligramy, ale mnohem, mnohem dříve, i zvuková poezie 20. století byla jen dobovou aktualizací a amplifikací prastaré intermediální kreativity, pramenící z časoprostorové zkušenosti člověka a z jeho naléhavé potřeby artikulovat svůj citový život prostřednictvím rozmanité symbolotvorby. Chopin proto místo diktátorského Slova, které obvinil z těch nejtěžších a nejohavnějších zločinů – ponížení a zbídačení lidstva, falického vraždění, z obecného nepochopení lidských bytostí, které podléhají vrahům, rasistům, koncentracím, zákonům atd. („Zkrátka, Slovo je odpovědné, protože namísto toho, abychom z něj udělali způsob života, děláme z něj konec. Vězeň Slova je dítě a zůstane dítětem po celý svůj dospělý život.“) – hlásal poezii přirozené zvukovosti těla. „Celé tělo dýchá a je to celek, bez marnivosti Slova, které má schopnost nás omezovat.“ Redukuje Slovo a amplifikuje přirozený zvukový potenciál těla (Kantáta pro dva prdy & Co) a sahá po postupech soudobých hudebních experimentů, což ho přivedlo do oblasti schafferovsko-henryovské musique concrète, cageovské audiopoezie a performance, ale též k prototypům intertextové a hypertextové reprezentace. A ač často skládal i vizuální básně, vyžíval se v typografických experimentech a natáčel filmy, nejpřesvědčivěji se mu podařilo rozpustit brzdící řád ve vitálním chaosu zvukové poezie.

Zesílenými ústy

Chopinova poésie sonore rehabilitovala okřídlený výrok Tristana Tzary „myšlení se dělá v hubě“ v nových technologických podmínkách. Kontrapunktické hlasy dadaistických simultánních básní však nahradila jejich technologickými simulakry. Jelikož již měla k dispozici magnetický záznam zvuku, mohla si dovolit experimentovat s časoprostorovými aspekty vokalizačních aktů a procesů. A právě díky převratným technologiím se mohla také ponořit do hlubin a struktur mikrosvěta lidského hlasu, což jí umožnilo povýšit vokální mikročástice a laryngální, orální a paralingvální parametry na svéprávné konstituční jednotky umělecké promluvy. Amplifikací přirozených nedokonalostí vox humana se jí podařilo vyhnout nástrahám exaktní strukturalistické fonetiky a dekonstruovat rádoby „čistá“ média školeného hlasu, tradičních vokálních forem a deklamačních konvencí. Hlas básníka se zbavil vyumělkovaných příkras a manýristických stylizací a vysvobodil ze spárů normativní prozodie. Poezie Henriho Chopina tak unikla teoretickému a historickému dosahu literatury – vědecké i umělecké. Zpočátku se sice zdálo, že směruje do říše moderní hudby, ale nakonec nadobro zakotvila ve sféře intermédií, která mnohem adekvátněji vyhovovala jejímu naturelu, nekonvenčním ambicím a požadavkům.

Básníci příliš dlouho a příliš často zapomínali, že ještě před slovem tu byl dech. Henri Chopin nikoliv! Respektoval přirozené zákonitosti lidské promluvy a nesnažil se ji znásilňovat nepřiměřenými stylizacemi a významy. Naopak, amplifikoval – poeticky i technologicky – emocionální náboj sdělení lidským hlasem ještě předtím, než ho zredukuje, deformuje anebo úplně eliminuje Slovo, které si pro svůj násilnický charakter zřejmě vůbec nezaslouží, aby bylo psáno s velkým počátečním písmenem. Promluva, naštěstí, žádné kapitálky a jiné dominance a diskriminace neuznává.

Autor je estetik umění.