Stavovské divadlo uvedlo po padesáti letech Dona Juana, ten ale na svoji dobu nestačí s dechem.
Jan Nebeský, tvůrce zabývající se spíše duchovními tématy, tentokrát režíroval komedii Don Juan. Nepoučitelného svůdce žen hraje oblíbený Miroslav Donutil. Nikoliv první spolupráce experimentálního režiséra s první scénou dala vzniknout kontroverzní, i když ne zrovna přelomové inscenaci. Ta má, obdobně jako někdejší slavný opus Jana Grossmana, společensko-kritický rozměr. Text hry byl notně seškrtán a obohacen anglicismy i vulgarismy. Nový Don Juan má ale i rozměr metafyzický. Nebeský jím totiž navázal na své projekty o spirituálních otázkách lidského bytí. V Neúplném snu (Roxy-NoD) volně pracoval s Pessoovými modernistickými texty a Kabaret Ivan Blatný (Divadlo Komedie) sestavil z básní českého literáta, které zhudebnil Miloš Štědroň. Skladatelo,vy bluesově a jazzově laděné písně však v Donu Juanovi působí křečovitě. Na scéně je stejně jako v Kabaretu živý orchestr, postavy svým zpěvem nejenže zpomalují tempo komedie, ale i svévolně dodávají rozličným motivům z Molièrovy hry především básnickou melancholičnost, ne vždy vhodnou. Sganarellovo blues o tabáku a nevýhodnosti „komodity srdce“ zní přesvědčivě, ale Juanova píseň o smutku nad smrtí ptáčka nevkusně ironicky.
Promarněná víra
Don Juan, stejně jako modernistický Pessoův Faust, nevidí nějaký konečný řád, nejvyšší instanci. Pessoův myslitel se táže: Bože, a kdo je tvůj Bůh? A kdo je Bohem tvého Boha? Ani Don Juan ve světě nenachází nic, co by mohl definitivně respektovat, uvědomuje si relativnost jakéhokoli řádu. Zůstává stoprocentním skeptikem a pragmatikem. Jeho konzumní styl života vypovídá o stavu současné společnosti, jíž je typickým reprezentantem. V životě bez zřejmého smyslu hraje hlavní roli zábava, požitky, zážitky. Láska se omezuje jen na estetické a sexuální uspokojení. Karlička a Kačenka (Magdaléna Borová, Antonie Talacková) jako povrchní dívky podlehnou kouzlu celebrity, kterou v slizkém Juanovi vidí. Jeho prolhané přesvědčování obou naráz o upřímných citech už současného diváka pohoršit nemůže. Jak by bylo průkopnicky skandální, kdyby herec Donutilovy popularity překonal spolu s nekonvenčním režisérem českou konzervativnost nebo zakonzervovanost a naturalisticky předvedl skryté Juanovy vášně! Mezi trojicí milenců je naznačen skupinový sex, ale pouze v intencích tradičního komediálního prvku.
Don Juan této inscenace si libuje i v jiných perverzních praktikách. Ve filmovém záběru z pánských záchodů, jež krutě a výsměšně kontrastují s duchovně laděnými monology zhrzené Elvíry (Jaromíra Mílová), pravděpodobně proběhla sadomasochistická orgie. Juan má na obličeji masku a podává ženě pistoli, kterou se ona ve zpomalených a dokola se opakujících záběrech zastřelí. Spíše než o překračování tabu a Juanových hlubokých tužeb to ale neoriginálně vypovídá o jeho bezohlednosti a blazeovaném machismu (nešťastnice poslušně a poníženě klečí u pánských toalet).
Zároveň není jasné, proč jiné postavy na jevišti vystupují téměř nahé. Podváděný Petřík se zesměšňuje jen v bederní roušce, Kačenka a Karlička nosí tanga a vítr jim lechtivě zvedá sukni. Také obnaženost Elvířina bratra spíše symbolizuje naivitu postavy, ne její náruživost. Přitom ke vzniku osvěžující inscenace, srovnatelné s německými vzory, moc nechybělo, ale naturalismus v zobrazení zvrhlého Juana je asi zatím krok příliš odvážný.
Masky noci
Donutilův Juan má navzdory bezcitnosti rád sluhu Sganarella jako svědka svého nonkonformního myšlení, jeho opravdové tváře „hajzla a prasáka“. Jemu se otevřeně zpovídá ze znechucení z falešného světa, v němž si ten, kdo chce obstát, musí nasadit masku pokrytectví. A až mrazí, jak přitom Donutil dokonale dokáže napodobovat současné politiky. Za Komturem odchází ne heroicky do záhrobí, ale zadními vraty jeviště ven do nedivadelní reality na Ovocný trh. Takový Juan může být vnímán jako oběť společnosti. Na závěr se nad kýčovitě růžovou scénou Jana Štěpánka objeví vojenské rakety a Juan projevuje jistou melancholii ze stavu světa. Dojem odcizení a chladu sugerují pouliční lampy a často promítaný film s padajícím sněhem.
Sluha, prototyp bázlivce a člověka respektující autoritu, je v podání Milana Stehlíka člověkem unaveným vlastním svědomím, uvědomuje si amorálnost doby a jejích reprezentantů. Don Juan coby výtečný řečník si své skutky a postoje dokáže obhájit a vybízí také Sganarella k argumentaci. Ten se však zmůže jen na několik moralistních frází, ústících do blábolu jako vystřiženého z Becketta.
Donutilův Don Juan během inscenace vystřídá několik extravagantních, ale svazujících kostýmů – vedle klasicistického krajkoví a paruky nosí upírský oblek pruhovaný jako pyžamo nebo těžké pláště. Nový Don Juan bohužel zůstal schován za svými převleky, což na aktuální interpretaci nestačí.
Autorka je divadelní recenzentka.
Národní divadlo – Molière: Don Juan.
Překlad Svatopluk Kadlec, režie Jan Nebeský, úprava a dramaturgie Daria Ullrichová, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba Miloš Orson Štědroň. Premiéra 13. 3. 2008 ve Stavovském divadle.