Jeden den v zahradě Amona Tobina

Pokud jste pravidelnými čtenáři A2, brazilský rodák Tobin pro vás jistě není neznámou personou. Naposledy na sebe upozornil adorovaným loňským albem Foley Room (A2 č. 13/2007) a následným výběrem remixů. Svou kariéru ale začal psát mnohem dříve a pod jiným jménem.

Když se na konci první poloviny devadesátých let zjevil na hudební mapě coby Cujo, měl už za sebou jednu dekádu zážitků v hudebně rozporcované Anglii. V opuštěných předměstských továrních halách zažíval zlatou éru rave načichlý jednoduchými breakbeaty, do betonových sídlišť pronikal dřevní hip-hop zpoza Atlantiku a v centrálních intelektuálních klubech ve snížených přízemích ještě pořád čeřily zakouřenou atmosféru jazzové motivy postavené na rozezvučené base. Tobin, usazený v Brightonu, se coby posluchač pohyboval ve všech těchto sférách, nenechal se ovlivnit jen jedním žánrem a pokaždé si uměl vybrat to zásadní. Díky studiu muzikologie si navíc osvojil sofistikovaný přístup k tvorbě.

I proto bylo jeho debutové album Adventures in Foam, vydané v roce 1996, nadčasové a ne zcela pochopitelné. Zatímco hudební fajnšmekři si užívali zdivočelých beatových sekvencí, Brazilec Tobin přišel s něčím, k čemu si bylo třeba sednout. A na to tehdy neměl svět rozesmátý tunami extáze moc času. Síla Adventures in Foam se projevila až s odstupem času a v konfrontaci s Tobinovou pozdější tvorbou. Tehdy se totiž snažil přetvořit rodící se drum’n‘bass. Jeho tvrdé a rychlé hrany obrušoval rozstříhanými vokály
a minimalistickými melodiemi dechových a strunných nástrojů. A sluší se říct, že zatímco tehdy atraktivní vydavatelské počiny patří už jen vzpomínkám, Tobinova tvorba neoněměla a pořád umí srozumitelně vyprávět.

Neznámý jazyk

Zřejmě proto si ho hned po vydání Adventures vyhledalo vizionářské londýnské vydavatelství Ninja Tune, kde má Tobin pevnou základnu dodnes. Během dvou let u Ninja Tune vydal dvě desky, které se zapsaly do hudební historie opravdu výrazným písmem. Ať už jde o Bricolage s nesmrtelnou ódou na novodobou brazilskou sambu One Day in My Garden, či – a to především – o Permutation. Na tomto albu se Tobinovi podařilo proniknout do morku hudby a jde zřejmě o jedno z nejsilnějších alb poslední dekády minulého století. Tobin zde dokázal zachytit hustou atmosféru černošské hudby, nabitou statickou energií, která jiskří při každém dotyku s nepravidelně zlomenými beaty. Jako by k posluchači pronikala přes zavřené dveře baru a díky tomu si zachovávala svůj iluzionistický opar. A je jedno, jestli Tobin beaty vysamploval z úderů tempových dřívek, klasických „amen“ činelů (nejpoužívanější efekt oldschoolové taneční hudby) nebo hlubokých bubnů. I z povrchně znějících tónů dokáže vytvořit motiv, na němž se dá vystavět celá breakbeatová balada s několika odkazy na předešlá období taneční hudby.

Albem Out From Out Where, vydaným v roce 2002, Tobin završil dekádu, v níž se jakoby snažil vytvořit poctu svým předchůdcům – elektronickým pionýrům, díky nimž mohla taneční scéna vůbec vzniknout. Využívá zde sice ještě důvěrně známé postupy – konfrontace historických samplů a tehdejšího hi-techu – ale ukrývá je pod mnohem širší elektronické vrstvy. Jako by tvořil obrazy, na jejichž namočená plátna nejdřív nanese recyklované hudební motivy, ty se rozpustí a zaschnou a konkrétní linky vytváří až elektronickými aranžemi, které se táhnou přes rozmáchlé smyčcové plochy a funkové kytarové riffy. A navíc – už tehdy se vyjadřuje dubstepovým jazykem, který zbytek světa rozluští až o dva roky později. Spíš než Tobinovo proroctví je tu třeba hledat jeho obdiv k hip-hopu, z něhož se vyznává v průběhu celé tvorby. V jednom období jej zrychlí do breakbeatu, podruhé zase zhutní a ztemní do dubstepu.

Tehdy zahajuje práce na svém zatím nejočekávanějším albu. Vyklízí studio a s kotoučovým magnetofonem vyjíždí nahrávat ruchy každodenního života. Fotky mužíka s kšiltovkou, který míří mikrofonem pod kahan v chemické laboratoři, případně je obstoupen zaměstnanci elektrárny pod bzučícím dynamem, hovoří za vše. Když nenahrával, mixoval a tvořil. Ať už třeba díl kompilace legendárního rozhlasového pořadu Solid Steel nebo soundtrack k maďarskému filmu Taxidermia a hře Splinter Cell.

DJ budoucnosti

Zatímco jeho filmová hudba se za regulérní tvorbu považovat nedá (to bychom museli opravdu dát laťku na nízkou úroveň a vzít zavděk několik desítek sekund trvajícími ruchovými sekvencemi), doprovod ke Splinter Cell se vydařil a snese srovnání s Tobinovými řadovými alby.

Tobin netráví mezičas jen v průmyslových provozech, zvuky nahrává i u sebe doma: kapající odtok nebo údery kovovými příbory. Vloni pak materiál prezentoval na desce Foley Room. I když ve skládání motivů nedosáhl preciznosti Matthewa Herberta, který experimentuje na stejné bázi, deska je úspěšným završením jeho prozatímní desetileté kariéry. Jako by hlásila vystřízlivění ze světa tanečních beatů a cestu směrem k experimentálním polohám, kde není hlavním měřítkem zábavní potenciál, ale novátorství starých motivů. Svět klasických komorních orchestrů se tu setkává se špínou výlevek dřezů a šustěním pomaštěného papíru.

Amon Tobin sice není vyhraněným „alternativcem“, ale bez skrupulí lze říct, že má na současnou inteligentní hudbu obrovský vliv. Naslouchají mu jak intelektuálové hledající v muzice i něco víc než jen zábavu, tak klasičtí příznivci tanečních poloh, kteří v jeho hudbě nalézají to, co taneční elektronika už dávno ztratila. Tedy smysl pro novátorství a především originalitu. Lepit odpadlé části do nových celků se daří i jiným hudebníkům, ale finální produkt je často jen experimentem na jedno použití nebo kuriozitou. Tobin však takto dokázal vytvořit použitelnou elektronickou muziku. A tak ani jeho koncertní sety nejsou převařováním horké vody, ale především adorováním nejrozličnějších druhů beatů, vždy postavených do poslouchatelných a všeobjímajících konstrukcí. Tobin na pódiu zkrátka předvádí DJské umění budoucnosti.

Autor studuje sociologii na FSV UK.