Koláž z archivů i vzpomínek

Petr Placák se v knize Fízl rozhodl komentovat materiály, které Státní bezpečnost k jeho osobě pořizovala. Nápad to není úplně originální, podobně již v roce 1997 britský novinář Timothy Garton Ash „vyšetřoval“ pozůstatky činnosti svých vyšetřovatelů z řad východoněmecké tajné policie Stasi (česky vyšlo jako Svazek v Nakladatelství Lidové noviny 1998). V českém prostředí je však podobný přístup výjimečný. Konfrontace pamětníka s archivními materiály v sobě skrývá velké možnosti (může podpořit proces vzpomínání, doplnit dochované údaje o vlastní verzi, přiblížit souvislosti), ale samozřejmě také rizika. Lze věřit, že pravda vždy nakonec osvobozuje. „Pravda“ zvláštního typu dokumentů tajné policie však také umí lámat charaktery, zatemňovat a manipulovat. Byla zaměřena na šíření nenávisti. To na mnoha místech dokazuje právě Placákův Fízl.

Historie s pomlkou

Knihu charakterizuje sám autor jako esej. Text na mnoha místech skutečně esej připomíná. V těch nejsilnějších pasážích by se pak možná dalo mluvit i o reportážní novele – například hned v počátcích při líčení prvního setkání autora s fízly, které dokonale zachycuje syrovou atmosféru normalizačních Střešovic i reakci dítěte na něj. Publikace však obsahuje i celé stránky přetištěných archivních dokumentů, a nejen ty, které se vztahují přímo k autorově osobě. Placák se hned v úvodu zmiňuje, že v první části „fejetonu“ vychází ze spisu Fagot, který na něj vedla tajná policie v letech 1982–1985. Pro další léta, kdy se Placákovy aktivity v rámci disentu ještě vystupňovaly, se však spis, který na něho vedla StB, nedochoval. V prosinci 1989 se jej zřejmě tajné policii podařilo zničit. Jen částečně ho tak v knize nahrazují rozmanité dokumenty, produkované jak tajnou policií, tak oficiálními médii či opozičními skupinami. Bohužel, ohledně období či situací, které vybrané dokumenty nepopisují – například Placákovo působení v Plastic People of the Universe nebo vztahy a osobnosti undergroundu –, zůstává i autor dosti mlčenlivý.

Placákovi se však celkem daří prostřednictvím zvolených dokumentů, živých historek i nepříliš systematických komentářů objasňovat nejen principy fungování tajné policie, ale do určité míry i limity její zdánlivé všemocnosti. Fízlové se neodváží zlikvidovat vznikající nezávislé iniciativy, zabránit otevřeným demonstracím, „zmizením“ autora před významnými události, zajistit efektivní účast různých jednotlivců či institucí v represivních opatřeních proti němu atd. Kromě toho dokumenty mnohdy poodhalují profesní neschopnost či ignoranci estébáků.

Na druhé straně však i Placák přiznává svým nepřátelům schopnost poměrně přesného zhodnocení situace, rozsáhlý soubor spolupracovníků i institucionálních mechanismů, které jim umožňovaly dalekosáhle ovlivňovat život lidí. Přiblížené triky, úskoky, schopnost improvizace a rychlého úsudku i silná vůle, která z Placákova popisu boje s celou mašinerií vysvítají, jsou osvěžující a možná pro současné i budoucí aktivní občany i inspirující. Boj nikdy nepřestává. Ani pro Placáka. Ovšem otázkou je, s kým, o čem a pro co se vede. A zde spočívá zřejmě největší slabina Fízla.

Zatracení namísto analýzy

Jednou ze základních zbraní slabých a utlačovaných je nadávka nebo znevážení protivníka. I jemná bytost, politická vězeňkyně Dagmar Šimková, popisuje ve své knize Byly jsme tam taky (vydané v roce 2007), jak se během svého čtrnáctiletého žalářování v průběhu padesátých a šedesátých let psychicky bránila teroru svých věznitelů tím, že si je představovala v nedůstojných situacích. Muži, který se bití a šikanování nemůže kvůli přesile bránit fyzicky ani institucionálně, nelze nějakou tu nadávku zazlívat. Naopak. Je v dané situaci přirozeným způsobem odporu, očistným mechanismem. A pomůže i vrhnout ostřejší pohled na osobu či popisovaný děj. Může ale i zatemňovat. Placák odsudky a urážkami vskutku nešetří a překročením míry nejen znevažuje samotný text, ale do určité míry i svou vlastní oběť. Snaží se argumentovat, že tupost režimu a jeho nohsledů způsobila, že represe namířené proti jeho odpůrcům nutně míjely svůj cíl. Špatní kamarádi prý kvůli opatřením tajné policie odpadávali, vyhazovy ze zaměstnání poskytovaly svobodu k opoziční činnosti, vyhození z vysoké školy bylo případem, kdy estébáci sedli Placákovi na lep, „psychologické“ postupy vyšetřovatelů nebo rozháněčů demonstrací podněcovaly odpor. Taková tvrzení do určité míry bagatelizují tragédie zlomených charakterů, rizika uvěznění pro příživnictví či omezení možnosti profesionálního či intelektuálního rozvoje a příliš nevysvětlují, proč ke změně v Československu došlo tak ztuha a pozdě. Silná slova v textu také mnohdy nahrazují citlivé předivo vzpomínek nebo hlubší ponor analýzy.

Konfrontovat pachatele zla a tvůrce dokumentů tajné policie je možné různě. Zmíněný T. G. Ash se rozhodl donašeče i „své“ estébáky navštívit a požádat o vysvětlení a podání své verze. Tím se mu dostalo nejen mnoha vyhýbavých odpovědí, ale i odhalení mechanismů minulého i současného systému. Po Placákovi, do jehož života zasáhl boj s komunistickým režimem nepochybně více a tvrději, je asi těžké požadovat, aby zpovídal své estébáky, jako to udělal s kolegy z undergroundu. A má samozřejmě pravdu, že čelit minulosti se jistě dá i podněty k trestnímu stíhání. Iniciativa přitom ale zůstává na straně autora jen zdánlivě. Dokumenty StB totiž při takovém přístupu poslouží především k opakování starých bitev za pomoci starých zbraní. Prostor pro nový vhled, inspiraci či dokonce katarzi tím autor omezuje.