Reflexe národní identity

Ve finských médiích stále ještě doznívá polemika, která přímo souvisí s reflexí národní identity v současné finsky psané literatuře. Začala koncem roku 2005, kdy německý překladatel Stefan Moster při příležitosti svého členství v porotě pro udílení nejprestižnější literární ceny Finlandia obvinil finskou literaturu – konkrétně román – z nedostatku společenského dialogu: literatura postrádá radikální intelektuální analytiky společnosti typu Thomase Manna. Obecným problémem finské kultury je podle Mostera fakt, že v zemi neexistují intelektuální polemiky, které by stály za řeč, což souvisí s tím, že pojem „intelektuál“ má ve finských kulturních kruzích negativní přídech. Autoři a umělci mají hrůzu z toho, že by mohli být označeni za elitáře. Kritika rozpoutala živou debatu, v níž někteří tvůrci ujišťovali veřejnost, že se ke společenským problémům vyslovují, i když podle všeho jiným způsobem, než má Moster zřejmě na mysli – například tzv. román idejí, tak populární ve „velkých“ evropských literaturách, je ve finské literatuře spíše okrajovou záležitostí a většina ukázek tohoto žánru trpí značnou tezovitostí. Označení „intelektuál“ však většina autorů, kteří v diskusi vystoupili, odbývala se směsí rozpaků a ironie.

Demokratický charakter literatury

Polemiku (v níž se, jak tomu obvykle bývá, obě strany dopustily různých zjednodušení) je možné vnímat v souvislosti s určitým rysem považovaným za charakteristický pro finskou literaturu. Jedná se o „demokratický charakter“ zdejší literatury a polemika tu vypověděla z hlediska našeho tématu o čemsi velmi příznačném. Především upozornila na sklon k rovnostářství a kult „lidovosti“ v kultuře, který bývá kladen do souvislosti s podobnými trendy, danými specifickým historickým vývojem, v ostatních severských zemích. Jiné pokusy analyzovat tento trend vyzdvihují spíše typické rysy finského příkladu a hovoří o „křesťansko-proletářském étosu“, který je příznačný už pro lidovou poezii a bývá vysvětlován jednak silným vlivem dominikánské ideologie před příchodem reformace, jednak tím, že úhel pohledu převládající v lidové poezii (konkrétně v legendách) ve finských dialektech patří nejnižším vrstvám feudální společnosti, protože vyšší vrstvy hovořily jinými jazyky.

V naší souvislosti je pozoruhodný způsob využití této tradice v konstruování národní identity – v souvislosti s literaturou má klíčový význam především „snellmanovská literární politika“. Jeden z důležitých obrozenců, „finský národní filosof“ J. V. Snellman (1806–1881), požadoval od spisovatelů v souladu se svou linií „jazykového (tj. finskojazyčného) vlastenectví“ mj. propojování otázky národní s otázkou sociální a sbližování jednotlivých společenských vrstev: nižší vrstvy obyvatelstva se měly kulturně povznést, vyšší vrstvy měly zase „zlidovět“ neboli naučit se finskému jazyku a v určitém smyslu se identifikovat s „prostým“ finsky mluvícím obyvatelstvem a jeho kulturou, v níž se v souladu s herderovsko-hegelovskou linií hledala „ryzí duše národa“. Většinu kanonizovaných děl můžeme číst jako dialog s tímto dědictvím: částečně jako revoltu proti snellmanovským požadavkům, částečně jako jejich rozvíjení, projevující se mimo jiné v kultu antihrdinů, představitelů „malého finského člověka“. Mistrem rozvíjení této tradice v současné literatuře je Kari Hotakainen (1957; viz další texty v čísle), který ve svém románu Na domácí frontě (Jouksuhaudantie, 2002) otevírá mnohé akuální problémy. Hotakainen je bezesporu jeden z nejbystřejších analytiků současné finské společnosti; okolnost, že se při vystupování na veřejnosti vyhýbá „podezření“ z intelektualismu a elitářství, je velmi výmluvná.

Národní identita v historických románech

Žánrem, který se od počátku svého vzniku (okolo poloviny 19. století) významně podílel na procesu budování národní identity prostřednictvím formování obecně přijímaných koncepcí klíčových událostí dějin, je historický román, který můžeme označit za jednu z nejčtenějších a nejpopulárnějších literárních forem ve Finsku vůbec.

Díky prvním těmto románům, napsaným před sto padesáti lety, se zcela změnilo chápání dějin (za jejichž začátek se původně počítal rok 1809, kdy se Finsko stalo v rámci ruského impéria poprvé autonomním celkem): pojem „finská historie“ začal postupně odkazovat ke geografickému celku označovanému jako Finsko. Pokud historický román 19. století hledal (a často i poskytoval) odpovědi na otázky typu „má finský národ dějiny?“ a v průběhu 20. století (zhruba do sedmdesátých až osmdesátých let) se snažil nahrazovat kanonizované interpretace národní historie interpretacemi novými, je dnes umělecky ambiciózní historický román poznamenán postmodernistickou skepsí vůči jakýmkoli „metapříběhům“ a „objektivním dějinným pravdám“.

V centru pozornosti však přesto zůstávají dvě nejtraumatičtější a nejdiskutovanější události finské historie 20. století, které úzce souvisejí s interpretací hodnot, na nichž tamější společnost stojí: občanská válka „bílých“ (zastánců monarchie, kterou se však Finsko nakonec nestalo – od roku 1919 je republikou) proti „rudým“ (snažícím se o bolševický puč po vzoru sovětského Ruska) z roku 1918 a události druhé světové války, která se zde dělí na „zimní“ (obrana proti napadení Sovětským svazem v letech 1939–1940) a „pokračovací“ (boj po boku hitlerovského Německa 1941–1944 o získání území zabraných Sovětským svazem, který však přerostl ve snahu o získání rozsáhlejších území ve východní Karélii, která nikdy Finsku nepatřila). Zastavme se alespoň stručně u způsobu, kterým současná literatura traktuje události občanské války.

Od vítězů se žádá víc

Občanská válka, která skončila porážkou rudých, byla až do doby poválečné interpretována jak oficiální historiografií, tak většinou literátů jako „válka osvobozovací“, která zachránila Finsko před nebezpečím rudého teroru. Již v průběhu prvního desetiletí po tomto konfliktu však umělecky nejpůsobivější literární díla zpochybňují jakékoli jednoznačné interpretace válečných událostí a snaží se události roku 1918 postihnout komplexně. Zvrat přichází především zásluhou díla poválečného klasika Väinö Linny (1920–1992), který na přelomu padesátých a šedesátých let sugestivně vykreslil občanskou válku z pohledu rudých a podle mnohých „vrátil poraženým jejich občanskou důstojnost“. Poválečná politika „aktivní neutrality“, tj. zbytečného nepopouzení ruského souseda, této interpretaci přála; záhy se z ní stala interpretace víceméně oficiální, kterou aktivně podpořilo i působení stalinistické frakce komunistické strany Finska, velmi viditelně přítomné v kulturním životě sedmdesátých let.

Využívána a zneužívána byla v této souvislosti i zmíněná „demokratická“ tradice a zdůrazňování lidovosti, známé z procesu budování národní identity již dříve. Plasticky bylo líčeno především utrpení rudých vězňů v trestaneckých táborech, zřízených vítěznou stranou. V současné době je novým přínosem reflexe událostí občanské války z pohledu žen, bojujících na straně poražených, s nimiž bylo při konečném účtování zacházeno obzvláště krutě. Tímto tématem se zabývá například román Leeny Landerové (1955) Rozkaz (Käsky, 2003), zaměřující pozornost na genderový aspekt válečných událostí, který nám zde může posloužit i jako příklad reprezentace historických událostí z ženského pohledu, jenž má ve finské literatuře velmi silnou tradici.

Pozoruhodné je, že interpretace událostí občanské války je jedním z témat, jež od počátku (tj. po celou dobu trvání státu) spojovala finsky i švédsky píšící autory, a tato situace trvá dodnes. Současný přístup kritikou nejvýše ceněných autorů (jak švédskojazyčných, tak finskojazyčných) k problematice občanské války by se dal zhustit do vyjádření švédsky píšícího prozaika Kjella Westö (1961), který pokračuje v kritické reflexi tradice Väinö Linny ve svém „helsinském“ historickém románu Tudy jsme chodívali (Där vi en gång gått, 2006): „Vždycky jsem cítil sympatie k poražené straně rudých, protože byli tak krutě potrestáni. Ale i když byla pomsta bílých hrozná, vítězství rudých by bylo bývalo pro Finsko katastrofa.“ Finský režisér Aki Louhimies, autor filmového přepisu Rozkazu Leeny Landerové, k tomu dodává: „Současná finská společnost je vybudovaná na základech bílého Finska. Bílí vyhráli válku a morálka vítězů musí být podrobena důkladnějšímu zkoumání než morálka poražených. Od vítězů se žádá víc.“

Inspirace lidovou slovesností

I když autoři historických románů a autofikcí rozhodně nepatří k umělecky konzervativnímu proudu, najdeme formálně radikální experimenty ještě častěji v dílech autorů a autorek, kteří se inspirují dědictvím lidové slovesnosti, tradičně jedné z hlavních devíz finské literatury, jejíž bohatství kompenzuje krátkou historii „vysoké“ umělecké literatury. Lidová poezie v dialektech posloužila jako materiál první důležité položce finského písemnictví: takzvanému národnímu eposu Kalevala (první verze 1835, druhá a definitivní 1849), dílu Eliase Lönnrota (1802–1884), který pro svůj vlastenecký text použil různé fragmenty především epické ústní lidové slovesnosti. Přes existující zátěž nacionalisticky laděné prezentace Kalevaly školní mládeži i využívání „lidovosti“ lidové poezie levicovými kruhy je toto dílo pro finské autory stále objektem zájmu a vděčnou záminkou k zamyšlením nad otázkami národní identity.

Uveďme alespoň dva takové případy z nedávné doby: román Kreisland (1996, ná­zev je interpretovatelný nejen jako finská zpotvořenina anglického „crazy land“, bláznivá země, ale i jako „grace land“, milá, přívětivá země) Rosy Liksomové (1958) a román Hrdinové (Sankarit, 2003) Johanny Sinisalo (1958). Je příznačné, že obě autorky pocházejí z Laponska (Liksomová konkrétně z oblasti údolí řeky Torneå, která se k Laponsku často počítá) a v jejich úvahách nad finskou identitou v současném světě nechybí pohled z této části země. „Karnevalistický epos“ (jak dílo označila kritika) Kreisland je vtipnou intertextuální travestií a parodií, která využívá prvky domácího i světového folkloru a mytologie, ironicky se vyslovuje ke kultu „lidovosti“ i k obrozenskému kultu pokroku, osvěty a protestantské etiky, zároveň však obsahuje vážné zamyšlení nad otázkami globalizace z pohledu dvojí marginalizace, konkrétně z perspektivy finského Laponska. Hrdinové jsou pak jakousi postmodernistickou, částečně vědecko--fantastickou parafrází Kalevaly (Johanna Sinisalo hovoří v souvislosti se svými díly o „sociofantaziích“), v níž se bájní i polobájní kalevalští hrdinové objevují jako rockové a sportovní hvězdy či počítačoví géniové a umožňují tak autorce zamyšlení nad ikonami současné společnosti v kontextu „národních“ (literárních) hrdinů a antihrdinů i nad světem ovládaným mediálními reprezentacemi a virtuální realitou.

Reflexe současného světa

Vrátíme-li se v souvislosti s výše zmíněnými románovými analýzami finské společnosti k Mosterově kritice současného románu, můžeme s ní souhlasit i nesouhlasit: když odhlédneme od linie klasického realistického románu, který tvoří silný, ale umělecky nepříliš zajímavý „střední proud“ finské literární produkce, zdá se, že nová literatura neoplývá až na výjimky typu Kari Hotakainena ambiciózními romanopisci, kteří své analýzy umísťují do „reálné“ současnosti.

Neméně důležitou okolností je fakt, že síla finské literatury se nezdá být (až na výjimky) v románu, ale v žánrech jiných. V případě každé (jazykově a geograficky) marginální literatury je taková věc samozřejmě handicapem, protože žánr románu je v dnešní době ceněn nejvíce, je nejvíce čten, překládán a exportován, a právě od románu se očekává, že se bude nejjasněji vyslovovat k současné společenské situaci a rozvíjet debatu o národní identitě. Finský román tak činí osobitým způsobem, vůči ostatním literárním žánrům však rozhodně nestojí v tak absolutní exkluzivitě, jak je tomu v některých jiných literaturách.

Omezili jsme se zde na několik příkladů z žánru románu; na závěr poznamenejme alespoň, že neméně přínosné příspěvky do diskuse o národní identitě nalezneme v současné finské literatuře i v dalších žánrech, především v poezii – jejíž rozbor by si ovšem zasloužil samostatnou analýzu – a povídce. Ukázky tvorby většiny předních povídkářů – Raija Siekkinen (1953–2004), Rosa Liksomová, Johanna Sinisalo, Juha Seppälä (1956) – byly přeloženy i do češtiny. Za zmínku stojí v této souvislosti i žánry označované dříve jako okrajové (například detektivka a kriminální román či komiksy), jejichž relevance z hlediska našeho tématu stále roste.

Kapitola sama pro sebe je samozřejmě divadlo, kde se však podstatné počiny přispívající k debatám o finské identitě odehrávají spíše v inscenacích klasických děl finské literatury než formou původních dramatických textů. V poslední době to byla především kontroverzní inscenace kanonizovaného zobrazení pokračovací války, románu Neznámý voják (Tuntematon sotilas, 1954) od Väinö Linny (režie Kristian Smeds, Národní divadlo 2007), v jejímž závěru jsou na jevišti sestřelovány nejrůznější ikony finství. Zásadní byly a jsou inscenace inspirované Kalevalou, vznikající v posledních letech především ze společné iniciativy domácích a zahraničních umělkyň a umělců v rámci různých kulturních projektů. Tato představení, v nichž jsou interpretace Kalevaly rodilých Finů konfrontovány s pohledem občanů nefinského původu i s pohledem cizinců, kteří zde pobývají jen přechodně, tvoří zatím jednu z posledních kapitol využívání lidové poezie k úvahám o finské identitě i o národní, lidské, genderové a jiné identitě vůbec.

Autorka je literární kritička a překladatelka.

Jazyky finských spisovatelů

Finsko oslavilo 6. prosince 2007 devadesáté výročí svého vzniku. Vznik samostatného státu v roce 1917 byl výsledkem dlouhého procesu národního probouzení a sebeuvědomování, během něhož byla konstruována koncepce národní identity. Klíčovou roli v tomto konstruování hrála literatura.

Hovoříme-li v dnešní době o finské literatuře, je nutné si ujasnit, co pod tím máme na mysli: na rozdíl od některých jiných národních literatur neodkazuje tento pojem automaticky na literaturu ve finštině, i když na ni odkazovat může. Často byl však výraz „finská literatura“ používán jako označení pro veškeré texty napsané na území, které dnes nazýváme Finsko. Třebaže se jazyková definice (Fin = finsky mluvící jedinec) od druhé poloviny 19. století stala definicí dominantní, existovalo paralelně povědomí o Finech jako „národu hovořícím dvěma jazyky“ (tj. finsky a švédsky), které převládalo v raných fázích národního probouzení. Kvůli větší přehlednosti se tak pro literaturu psanou v různých jazycích na území Finska vžilo označení „literatura Finska“, aby mohl být termín „finská literatura“ chápán jazykově. Tohoto úzu se přidržíme i zde.

V jakých jazycích se tedy literatura psala a píše? V dnešní době je jich víc, ale zmiňme alespoň ty nejdůležitější: kromě finštiny, která je jako spisovný jazyk a jazyk literatury jevem velmi mladým (krásná literatura v dnešním slova smyslu se rodí až v poslední třetině 19. století), to byla ve středověku především latina a s rozvojem vzdělanosti i další klasické jazyky. Zhruba od 13. století, kdy se ve Finsku konsolidovala švédská nadvláda (předtím, než se stalo v roce 1809 v důsledku napoleonských válek autonomním velkoknížectvím ruského impéria, bylo po šest a půl století součástí Švédska), převzala postupně po latině statut jazyka vzdělaných vrstev švédština, která si tuto exkluzivitu udržela zhruba do poloviny 19. století a je dodnes druhým úředním jazykem. Především v posledních desetiletích nabývá na významu i sámština neboli laponština, donedávna silně marginalizovaný jazyk sámského obyvatelstva žijícího na území několika států severní Evropy. Sámská menšina na severu Finska čítá kolem osmi tisíc lidí a v provinciích na území Laponska má sámština statut úředního jazyka.

Finskošvédská a sámská literatura mají ve finské společnosti a kultuře úplně jiné postavení, dané historickým vývojem. Přes četné procesy, které se snažily zpochybnit spojování finskošvédské literatury s „panskou kulturou“, asociuje literatura ve švédštině stále kulturu vyšších vrstev a vzdělanců, i když je v současnosti stále patrnější tendence konvergentní s literaturou psanou finsky, o čemž vypovídá i fakt, že finskošvédští autoři definují sami sebe jako švédsky mluvící Finy. Zcela jiná je situace v případě literatury psané v sámštině: zatímco švédsky mluvící obyvatelstvo Finska (cca 300 tisíc) je asociováno s bývalými kolonizátory, byli Sámové vůči finsky mluvícím obyvatelům tradičně v pozici kolonizovaného lidu. Až po druhé světové válce, ve větší míře od sedmdesátých let, se sámská oblast začala emancipovat a v tomto stále aktuálním procesu hrála a hraje velkou roli opět literatura. Sámové, kteří dodnes nemají svůj státní útvar, cítí se sámsky mluvícím obyvatelstvem žijícím na území sousedních států afinitu zcela jiného typu než finští Švédové se švédskými (neboli „říšskými“) Švédy. V současné sámsky psané literatuře, kterou lze nahlížet v kontextu postkolonialistického paradigmatu, se zajímavým způsobem snoubí využívání sámských folklorních tradic s postmodernistickými trendy.

–vpč–