Tak už se té naší kultuře daří lépe, dalo by se říci při pohledu na mediální dění v posledních týdnech. Věnují se jí zpravodajové i investigativní žurnalisté, ba píše o ní i zahraniční tisk. Jenže opět to není kvůli velkým dílům, ale kvůli událostem. Mohutné mediální „pokrytí“ Havlova Odcházení směřovalo mnohem více k aférám s obsazením či k tomu, kdo a proč na premiéře byl, než k tomu, jak tuhle hru vlastně interpretovat a zda se díky ní někdejší velký dramatik opravdu „vrátil“. Na Landovu „hravější formu Sokola“, kterou mají dávat v Brně, jsou názory, aniž ji tam vůbec začali zkoušet. A kultura plní titulní stránky také kvůli Dnům neklidu a s nimi spojené petici Za Prahu kulturní, v níž se zastánci pražských divadel dožadují v nerovném boji pozornosti člověka, který viděl svět z vrcholu Mount Everestu.
Kultura je ovšem slůvko kluzké a jeho význam není vždy jistý. Ne každý má v hlavě jasno tak jako radní Jiří Janeček, který, znechucen kulturou, chce peníze na ni přesunout na sociální výdaje. Již zmíněný pražský primátor se nadchl pro pojetí ruských zbohatlíků: dobré to je, jen když je to drahé. „Mě uráží, paní ředitelko, že si půjdu koupit do Dejvického divadla lístek za 200 Kč a budu vědět, že 600 nebo 800 Kč na něj doplácí městská část. Ne. Já, když budu chtít jít do divadla, tak si budu chtít zaplatit lístek třeba za 500 Kč, nebo za 600 Kč, nebo za 1000 Kč,“ prohlásil ve vskutku seladonském projevu, který stojí celý za přečtení.
Už dvě století si v české kotlině vyrábíme útěšný mýtus o sobě samých jako o kulturním národu: Co Čech, to muzikant; Řekni mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi; Národ sobě. I v jakési anketě o počtu hodin strávených nad knihou jsme si ty odpovědi vyšroubovali na neuvěřitelných osm a půl hodiny týdně a zvítězili nad všemi Evropany a ve světě podlehli snad jen Indům. A přitom 80 % vzorku elity národa čtenářů, tedy uchazeči o studium českého jazyka a literatury na FF UK, odpovídají na zadání, aby analyzovali jednu českou prózu vydanou mezi lety 1989 a 2008, převyprávěním děje některého z opusů Michala Viewegha, ale otrlejší jedinci navrhují třeba i Kafkova Brouka nebo knihy Haliny Pawlowské. Osvojili jsme si systém, který místo schopnosti četby knih posuzuje a odměňuje schopnost našprtat se obsahy čehosi, co jsem nikdy neviděl. A ztrátou autentické zkušenosti s kulturními díly jsme ztratili i jistotu, že je to vlastně k něčemu dobré. Složitě posuzovatelnou i vyjádřitelnou schopnost díla setrvat v mysli jsme nahradili „objektivním“ a čitelným nástrojem: výkonem. Nejprodávanější knihy, nejnavštěvovanější filmy, největší Čechové všech dob. Počet hvězdiček namísto slovního vyjádření zážitku.
Obdobně myticky sebechvalné je ovšem čtení soudobého střetu o divadla jako střetu moudrých nositelů kulturnosti národa a nepřejícných kapitalistických byrokratů z magistrátu či vlády. Radní Milan Richter je jistě mladým konzervativcem par excellence. Jako si úspěšný aristokrat dříve držel orchestr a úspěšný továrník koupil originál obrazu, on si pořídil vrcholný kousek kultury přesně v tom smyslu, jak kulturu již léta vymezují masová média: pořídil si tělo oceněné netoliko našimi, ale i světovými znalci. Richter představuje týpka, který necítí sebemenší handicap ze své nevzdělanosti. Připomíná mi Jardu Špičků z mé rodné vesnice. Ten setrval až do svých patnácti ve třetí třídě, a čím v ní byl starší, tím víc na své osmileté spolužáky vykřikoval: „Jsem silný jako býk!“ Učebnice neotevíraje, nepocítil nikdy handicap z toho, že jim nerozumí. Moc, přinesená mu na podnose věkového rozdílu, mu nikdy nedala pocítit smutek z údělu prosťáčkova. V patnácti ze třetí třídy odešel do prasečáku a byl tam šťastný až do své tragické smrti.
Mám úřad, mám moc, mám vás v hrsti, může si říkat i radní Richter. Bude se po svém právu ptát: já mám na výkon funkce zvolení a papír, ale kdo vám kdy dal jaké potvrzení, že vy jste elita, kdo vám kdy úředně či tržně potvrdil, že kultura je k něčemu užitečná? A bude souznít s premiérem, jemuž prostá mysl napovídá, že věda je užitečná, jen když je aplikovatelná v praxi a propojitelná s výrobou. Což se v humanitních oborech rovná pravděpodobnosti zázraku. Naši kulturní inženýři neříkají, že zruší vše. Selekce dobrého a špatného dle jejich představ proběhne na základě výkonu: třeba Božena Němcová filtrem výkonu prošla, neb z jejích osudů jde udělat muzikál. Objev má cenu, jen když se zpeněží, peníze do kultury mají cenu, jen když se okotí, říkají naši rozdělovači daní. A vidět je proto lze spíš po boku belcantového plodiče dětí, jehož netrápí, že k maturitě už své děti nevyprovodí, než po boku básníkově, o jehož popsaný papír stojí stovka věrných.
Ale ono je to stejně vratké i na té „dobré“ straně barikády. Ve většině materiálů se při výčtu ohrožených píše ono kouzelné „např.“. A pak jsou uvedena jména těch působivých divadel, jejichž zánik bude vskutku ostudou a ztrátou. Jenže v rámci hesla „všichni za jednoho, jeden za všechny“ se peticí bojuje i za divadla, k nimž je výraz „kultura“ přiřaditelný stejně volně jako třeba výraz „bůček“. Copak Divadlo ABC přináší nějakou nepostradatelnou kulturní hodnotu? Copak Semafor není zombie, který měl odpočívat v pokoji už třicet let? Tvůrci tohoto pojetí ochrany kultury si na sebe naložili břímě, které unést nemohou. Trapnost celého podniku je narychlo zahalována maskou mesianismu. Nemá to daleko k nové paní Paroubkové, která bude vybírat peníze na novou Národní knihovnu. Co když ale vybere jen půlku potřebné sumy a nikdo další už nic nepřidá? Bude se to zase vracet dárcům? Ne. Košťál to použije na Národní fotbalový stadion. Dění na něm je totiž dobře změřitelné a výsledek vyjádřitelný i číselně. A radostný zážitek, který národu přinese vítězství nad Lucemburskem, je mnohem silnější než jakýkoli román či drama. Namísto budování Národní knihovny se dá na web výběr nejlepších citátů, které z knih vybere nová Miss ČR. Nejoblíbenější z nich pak zlatý slavík nazpívá. Vítejte zpátky v břiše normalizační bestie! Její moc požrat cokoli neplyne již z vlastnictví správného postoje, ale z vlastnictví přístrojů na měření výkonu.
Autor je literární teoretik.