Babička, která provokuje

Národní divadlo bývá pranýřováno ze všech stran: z těch konzervativních za přílišné úlitby modernímu, experimentálnímu přístupu k inscenování, z těch avantgardních za nepochybnou zkamenělost. Skutečnost bývá obvykle někde mezi: nynější ND se pod vedením Michala Dočekala snaží vyhovět snad všem. I proto nasadilo Babičku, původně evidentně rodinný titul, který by mohl snadno nahradit Jiráskovu Lucernu a přilákat několik generací diváků. To by ovšem Pitínského adaptace prózy Boženy Němcové nesměla trvat přes tři hodiny!

Detail jako přednost

Jinak je ovšem tomuto monumentálnímu opusu málo co vytýkat – a za jeho největší přednost snad lze považovat rozporuplné přijetí. Na ohlasech se totiž ukazuje, jak subjektivní je a nakolik při něm hraje roli momentální rozpoložení recipientů.

Inscenace začíná před myslivnou, kde se schá­zejí ústřední postavy notoricky známé knihy: ve velkém zhuštění a dynamické zkratce se načrtávají hlavní charaktery a naznačují jednotlivé příběhy. Rychlost však zde není klopotná a režisér nachází dostatek času pro rozehrávání drobných žertů, zlehčení, neiluzivních ornamentů, které pak procházejí celou inscenací.

Ta je v dobrém slova smyslu ornamentální vlastně ve všech složkách, nejvíce si toho všimneme pochopitelně v souvislosti s výpravou.

Autor scény Jan Štěpánek (stejně jako kostýmní výtvarnice Jana Preková) s Pitínským spolupracují pravidelně, v případě Babičky však překonali předcházející inscenace. Štěpánkova scéna, která se co chvíli mění, je svou opulentnostní až operní, tu barokní, tu biedemeirovské prvky, odkazující jak k době napsání textu, tak i k vesnické lokaci, nenechávají diváka na chvíli v klidu. Štěpánkův styl se evidentně vyvinul od strohosti, úspornosti, jež by Babičce věru neposloužila: přináší monumentální brány s gigantickými hodinami, vesnické chýše, které dokáže efektně prosvítit – a přitom se neustále pohybuje na hraně parodie a vážnosti. I tak je třeba brát obrovitou skálu v pozadí, po níž jaře vybíhají Proškovic děti: strašidelný kašírovaný kámen by v jiném kontextu asi neprošel. Výrazná scéna jako by diváka příběhem vedla, a tak hodně napomáhá režijnímu výkladu. Časový horizont se tu nakonec překlene i přes (decentní) božské oko Karla Gotta až do dnešního chladného sanatoria-krematoria, v němž se odehrává poslední scéna, čekání na Babiččinu smrt.

Na detailní hru přistoupila i Jana Preková – plastická dekorace na šatech paní kněžny staví do prudkého kontrastu panenku z hracího strojku a důstojnou starší dámu, babiččina zástěra se takřka v každém obraze mění. Oba scénografové pochopili, co taková inscenace potřebuje – a pokusili se pro ni vytvořit výpravu popírající soudobé tendence k chladu a odcizenosti, ta jejich je nejen funkční a promyšlená, ale i bohatá – a krásná.

Práce s detailem se promítla i do scénáře, kde zřejmě spočívá nejproblematičtější místo inscenace, otázkou ovšem je, nakolik se při adaptaci takové prózy lze vyhnout epickým zákrutům. V Babičce totiž najdeme, navzdory matným vzpomínkám na napínavý osud Viktorky a černého myslivce, pasáže spíše nedramatické. Jejich převod se autorům úpravy J. A. Pitínskému a dramaturgyni Lence Kolihové Havlíkové povedl jen částečně, text postupně zpomaluje a nabírá zbytečné minuty, jež pak hrají proti celku. Snad nejhůře vycházejí pasáže bláznivé Viktorky (v podání Johany Tesařové): ta po svém prvním objevení nemá už co dalšího ukázat, a tak se jen znovu a znovu tu ustrašeně plíží pro chléb, tu rozdává květiny. Mnohem větší energie vychází z milostného příběhu Jakuba a Kristly, jenž se v jednom místě také smysluplně a působivě prolíná s příběhem mladé Babičky a jejího Jiřího. Když si Vlasta Chramostová (co Babička) rozpouští vlasy a ve scéně loučení se střídá s Lucií Žáčkovou (Kristlou), vidíme ji, jak dokáže omládnout – a osvětlit tak režisérovo jevištní vnímání. Stejně silně se podařilo načrtnout i osudy Barunčiných rodičů: zatímco otec (Jan Novotný) je s panstvem stále pryč, Prošková (Jaromíra Mílová) prochází dramatickým vývojem, od milující manželky po zlomenou, osamělou ženu, která potratila a nese si s sebou svá strašná nesdělitelná traumata.

Rozlomený soubor

Míra, jakou jednotlivé postavy ožívají, do značné míry závisí i na obsazení, a v tomto ohledu se soubor ND v Babičce láme na dvě poloviny, v jejichž středu pochopitelně stojí Vlasta Chramostová. Veliká herečka s celonárodně známým osudem (jemuž se inscenátoři nevyhnuli a v poslední části promítají její osobní záběry ze sedmdesátých let na obrovské plátno v pozadí) se zřekla patosu, Babičku hraje jako ženu střízlivou, životem zkušenou, ale ne zkrušenou, stojí mírně v pozadí, avšak její přirozená autorita se stává středobodem scény, aniž by o to nějak výrazně usilovala. Po Velíškových ilustracích Babičky a po Krobotově Babičce, již hrál Jiří Pecha, už a priori očekáváme trošku protivnou babu, Chramostové figura však patří do starých časů i dekorem, které pečlivě zachovává. Jako taková je z celé inscenace vlastně nejtradičnější, nejméně překvapivá. Stává se tmelícím prvkem pro jinak rozpolcené výkony.

Polovina herců své postavy modeluje expresivně a silou. Na jevišti je spousta křiku a vypjatých okamžiků, vře Barunka (Magdalena Borová), Kristla i Jakub (Saša Rašilov), Mlynář (Petr Motloch), Hortensie (Kateřina Winterová) i Prošková. Oproti tomu zcela chladná a takřka bez výrazu zůstává třeba Myslivcová (Sabina Králová). Jednotlivé výjevy jsou zvláštně nervní, rozpolcené a skoro nejisté. Dokonalá výrazová synchronizace se daří například v přísně choreografované scéně svatební hostiny, nepočítáme-li komorní výstupy Babičky a Kněžny (Jana Preissová) – je to jediný okamžik k diváckému vydýchnutí. Herecká nerovnováha, v níž je těžké označit, co je „dobře“ a co „špatně“, jde bohužel proti stylově jinak pečlivě vybroušenému celku.

Mají-li v Národním divadle ještě energii něco ubrat, něco přidat a nad celkem se znovu zamyslet, může se z Babičky stát po krátkém čase inscenace stejně úspěšná, jako byla kdysi Pitínského Maryša na téže scéně.