HIV infekce a její nejpokročilejší fáze AIDS byla poprvé rozpoznána začátkem osmdesátých let ve Spojených státech. O dva roky později, v roce 1983, nezávisle na sobě profesoři Montagnier a Gallo rozpoznali původce choroby – virus HIV. Kromě homosexuálních mužů se tato nemoc ve vyšší míře objevovala u Haiťanů, hemofiliků a uživatelů drog, takže se někdy vžilo, že postihuje 4H. To již dávno není pravda a celosvětově nejčastější způsob přenosu je heterosexuální.
Virus HIV po napadení organismu během několika let v těle hostitele ničí jeho imunitu. Organismus v průměru 8-9 let od nákazy onemocní AIDS, které se projeví tzv. oportunními infekcemi a nádory. Jde o infekce, jejichž původci žijí poměrně běžně kolem nás, ale zdravý organismus jim nepodlehne. Zatímco v osmdesátých letech tito lidé žili v průměru jeden rok, v první polovině devadesátých let to bylo již dva a půl roku. Nicméně tehdy jednou diagnostikovaný AIDS vedl vždy dříve či později k úmrtí.
AIDS a občanská společnost
HIV infekce znamenala i významnou změnu v chování společnosti. Reakce oficiálních a vládních míst na novou hrozbu totiž nebyla nijak výrazná. Proto došlo ke spontánní aktivitě občanské společnosti, v níž hrála velkou roli gay komunita. Šíření preventivních programů, ale také psychosociální podpora a obrana práv HIV pozitivních osob byly z podstatné části právě projevem občanského aktivismu. Jak se HIV infekce šířila i do Evropy, doprovázela ji i vlna celospolečenské reakce. Ta nakonec významně ovlivnila nejen vnímání HIV infekce, ale i zdravotnickou politiku obecně. Přispěla k většímu začlenění pacientů a k většímu respektování jejich práv.
V České republice jsme byli do roku 1989 částečně chráněni „železnou oponou“ a bylo známo jen málo případů onemocnění. Snad lze říci, že se podařilo v devadesátých letech vypracovat poměrně účinný preventivní program, a tak naše země (stejně jako většina středoevropských) zůstala jednou z nejméně postižených. Celospolečenská reakce na HIV infekci se po přechodu k demokracii objevila i u nás a v ostatních postkomunistických zemích a výrazně přispěla k úspěchu prevence, i když nedosáhla nikdy takového rozmachu jako v USA a v západní Evropě. Infekce v devadesátých letech nebyla častým jevem; také ji zastínily jiné aktuální problémy a občanská společnost se teprve rozvíjela.
K silným reakcím společnosti jistě přispělo zveřejnění jmen významných osobností, které onemocněly. Je nutno říci, že AIDS provází značná společenská stigmatizace, a proto většina celebrit o své nemoci informovala až v jejím posledním stadiu. Možná i proto se dnes zdá, jako by HIV pozitivních významných osobností bylo méně.
Kriminalizace chronické choroby
Z hlediska lékařské vědy bylo výrazným milníkem v boji s HIV infekcí zavedení vysoce účinné protivirové terapie (HAART) v polovině devadesátých let. Jedná se o kombinaci nejčastěji tří protivirových léků, které snižují množství viru HIV v těle a zastavují zhoršování obranyschopnosti. Dokonce i u osob, u nichž došlo k rozvoji AIDS, může tato léčba vrátit jejich imunitu zpět k hodnotám, kdy již nehrozí další oportunní infekce. Pochopitelně je ale lepší tuto léčbu nasadit mnohem časněji, protože u některých osob dojde k úmrtí anebo závažnému postižení zdraví dříve, než tyto léky zaberou. V civilizovaných zemích dnes většina HIV pozitivních již neumírá na AIDS, ale na jiné choroby. Ti, kteří zemřou na AIDS, jsou většinou lidé, kteří o své nákaze nevěděli, a nemoc tedy u nich byla pozdě rozpoznána. Léčba je po celou dobu dvanácti let, kdy se poskytuje, u většiny pacientů nadále vysoce účinná a zdá se, že HIV infekce je tedy chronickým, ale již ne nezbytně smrtelným onemocněním.
Příznivou zprávou je i to, že snížené množství viru znamená menší nebezpečí přenosu na další osobu. Samozřejmě to nemá znamenat ústup od prevence a zásad bezpečnějšího sexu, protože riziko existuje vždy. Většina nových přenosů HIV je ale spojena s nákazou od člověka, který o své infekci nevěděl. Přesto se v řadě zemí objevuje snaha o častější kriminalizaci přenosů HIV. Taková věc se obvykle špatně prokazuje a v důsledku může vést k menšímu zájmu o HIV testování i prevenci. Účinnější se zdá být snaha, aby HIV pozitivní dodržováním bezpečnějšího sexu chránil nejen své partnery, ale i sám sebe. Mohlo by totiž dojít k tzv. superinfekci, tedy přenosu kmene viru, který se umí zvolené léčbě bránit, a k následnému rozvoji rezistence.
Léčba je ale velmi drahá a pro mnoho nemocných v méně rozvinutých zemích i nedostupná. Není to jen Afrika, ale patří sem i státy pár kilometrů na východ od nás. Existuje světový program pomoci, do kterého přispívají bohatší země a jenž by měl umožnit dostupnou léčbu pro tři pětiny všech nakažených do roku 2010. Tento cíl se bohužel zdá být jen snem. Součástí pomoci je i to, že farmaceutické firmy se v některých případech vzdaly svých patentů a v chudých zemích umožnily výrobu levnějších generických léků.
Komplikací jsou i vedlejší účinky. Některé mohou být obtěžující, ale méně závažné. Pak jsou zde však ty vážnější. Užívání protivirových léků může přispět k rozvoji arteriosklerózy, cukrovky, postižení jater, útlumu krvetvorby. Může také dojít k alergické reakci. Tyto vedlejší účinky někdy vedou ke změně zvolené kombinace. Také ale mohou přispívat k úmrtí HIV pozitivních z jiných příčin.
Každé opomenutí při užívání léků zvyšuje riziko rozvoje rezistence, kdy zvolená kombinace přestane zabírat a virus se začne nekontrolovaně množit. To může být častým problémem u toxikomanů, protože v období intoxikace nebo abstinenčních příznaků snadno zapomenou. Všichni přece víme, jak pečlivě bereme antibiotika, když nám je špatně, a jak pak zapomínáme při jejich dobírání, když už je nám lépe.
Širší povědomí o léčbě také vedlo u některých, zejména mladších osob k ústupu od zásad bezpečnějšího sexu a zodpovědného chování. HIV infekce pro ně už není strašákem smrti, ale jen eventuálního braní léků, které jim život jen lehce zkomplikuje. Tento trend se možná týká i naší země, protože jsme spolu s dalšími státy východní a střední Evropy na špici evropského žebříčku podle průměrného věku nových případů HIV, u nichž převažuje věková kategorie 20–30 let.
Český mýtus
Česká republika od roku 2000 zaznamenává neustálý, i když poměrně pozvolný nárůst nových případů HIV infekce. V loňském roce poprvé překročil magickou hranici sta a celkový počet HIV pozitivních, kteří o své nákaze vědí, překročil již tisíc. Existuje mýtus, že lidé se nakazí zejména při nahodilém sexu. Častěji to však bývá v rámci partnerského vztahu, kdy jeden z páru o své nákaze neví. A tam je používání bezpečnějšího sexu méně časté. S narůstajícím počtem případů tak narůstá i trend nákazy v rámci stálého partnerského vztahu.
Autor je předseda České společnosti AIDS pomoc.