Když v roce 1996 vyšla Emilu Julišovi básnická kniha Nevyhnutelnosti, nepřinesla mu jen úspěch v podobě Státní ceny za literaturu a pochvalná slova kritiky, ale i pocit, který ve svém životě nikdy předtím nepoznal: v danou chvíli měli čtenáři v rukou všechny jeho básnické texty s výjimkou několika málo pro něj netypických rýmovaných básní z počátku sedmdesátých let, které o něco později otiskl časopisecky. Nezbyl mu žádný neznámý text, který by mohl „vytáhnout ze šuplíku“ a svěřit čtenáři. Několikrát mi říkal, jak je pro něj tato situace nová a nezvyklá. Obrátil se tehdy intenzivně k hudbě. Poslech starší i moderní vážné hudby se pro něj v posledních deseti letech jeho života stal jednou z nejdůležitějších věcí. Žasl jsem nad množstvím kompaktních disků v jeho bytě i nad systematičností, s kterou přistupoval k jejich výběru i řazení. Jako by se mu po básnickém slově a výtvarné koláži, jimž se věnoval tolik let, v hudbě otevíral nový životní prostor. Snažil jsem se tehdy oživit formou rozhovoru jeho vzpomínky na časopis Dialog a na šedesátá léta na severu Čech, která mu dala vzniknout. Emil Juliš však nebyl retrospektivní typ člověka, netěšilo ho zabývat se pro něj podružnými detaily z minulosti. Vše jako by leželo stále před ním, s obdivuhodnou energií a životodárným zaujetím směřoval stále kupředu. Ptal jsem se tehdy sám sebe, zda mu tato mimořádná vlastnost dovolí napsat ještě nějaké nové básně, které po knihách Blížíme se ohni, Hra o smysl či Nevyhnutelnosti už nemohly být jiné než zásadní. Julišova odpověď byla co do rozsahu stručná, o to však pádnější: v časopisu Pěší zóna otiskl péčí Vratislava Färbera několik nových básní, které ukázaly novou polohu jeho uvažování i psaní – byly to básně až nezvykle temné, tragické. Dost dobře jsem tuto novou polohou Julišovy poezie nedokázal čtenářsky uchopit, zdála se mi „nejulišovská“, a také kontrastovala s jasem, který vyzařoval z každého setkání či telefonického rozhovoru s ním.
Skončit s všeobjímající láskou
Kniha Pod kůží (Výbor z poezie 1965–2005), kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Dybbuk, měla velmi pohnutou historii, o níž by mohli a měli vypovědět jiní. Pracoval na ní intenzivně více než dva roky. Na první pohled jde o autorský výbor z díla, nové, dosud neuveřejněné Julišovy básně jsou zde pouze dvě. O výbor jde však pouze na první pohled: velká řada starších básní zde vychází autorem více či méně upravena. Už ale i samotným výběrem básní sledoval autor jiný cíl než představit čtenářům svou poezii tak, jak se v průběhu čtyřiceti let vyvíjela a proměňovala. Knihou Pod kůží chtěl Emil Juliš vyslovit to, co cítí a o čem přemýšlí dnes, v tuto chvíli. Stará, již dávno otištěná báseň pro něj nebyla něčím uzavřeným, co by od sebe jednou pro vždy odřízl, ale stále živou součástí jeho vnitřního života, s kterou nejen že může, ale dokonce musí dále pracovat, měnit ji a rozvíjet.
V dopisu z 30. listopadu loňského roku, necelý měsíc před svou smrtí, mi Emil Juliš napsal: „Chtěl jsem skončit s všeobjímající láskou, s tím, že je dobře, že jsem tu žil (asi blízko Rilkemu), ale nedá se nic dělat, skepse, zklamání, žehrání, hovorovost až na mez vulgarity, poslední báseň = báseň-koláž, je to silnější než já, nemohu použít jiné vidění, cítění. Jsou dva druhy lidí, když pominu lidi s psychickou ztrátou svědomí, chcete-li křesťani nebo jejich dnešní dědici, a pak manichejci, věřící v princip dobra-zla. Kdo nevěří v jejich věčnou souexistenci, bude trpět. Ivan Diviš trpěl. Viděl jste ho na fotografiích Dagmar Hochové (Konec chleba, počátek kamení) na str. 79–81?“ Nelze lépe charakterizovat poslední oddíl knihy Pod kůží, jakož i její celkové vyznění, než jak to ve svém dopisu udělal básník sám. Téměř doslova stejně píše o utrpení i v poslední básni svazku s názvem Kdesi v koutku galaxie: „neboť kdo jako hlupák bere vážně věci duše/ bude trpět“. Jsem přesvědčen, že klíčem k četbě této poslední knihy Emila Juliše, jejíhož vydání se již nedožil, je kladení otázek po smyslu utrpení. Kladení ovšem opravdové, prožívané na samu mez snesitelnosti, ne jen zběžně čtenářsky povrchní. Pro toho, kdo znal nejen Emila Juliše, ale i jeho předchozí dílo, je kniha svou skepsí překvapivá a velmi bolestná. Je svědectvím nesmírně hluboké, procítěné a protrpěné cesty za pochopením smyslu, o nějž už se nehraje, ale který člověku bolestně uniká: „Jediná naděje zůstává:/ že zůstaneme navždy v paměti boží./ Setkáme se tam opět/ všichni a všechno?/ Láska? Krása? Křeč/ a šílenství? Báseň?/ Ticho… Nikdo neodpovídá…“
Autor je editor.
Emil Juliš: Pod kůží. Výbor z poezie 1965–2005. Dybbuk, Praha 2007, 191 stran.