Hřbitovy jsou vydatným společensko-sémiotickým materiálem. Když člověk dojde až na konec novější sekce Olšanských hřbitovů, nalevo od pravoslavného kostela, uvidí tam komunismus jak na dlani: všechny hroby stejně velké, stejné náhrobní desky, stejný typ písma i funerální ornamentalizace na náhrobku. Kříž zmizel, nastoupila doba padajícího listu. Na hřbitovech se mi vrací hloupá myšlenka: Co až jednou na zpustlou zemi dorazí ufoni, kteří budou umět místní jazyky? Z četby náhrobních nápisů získají dojem, že v Evropě žili jen samí dobří lidé. Nikde ani zmínka, že to byl tyran, prevít, že ničil životy jiným.
Náhrobní nápis je žánr pro věčnost. Ti, kdo jej zadávají, vytvářejí z tisíců nebožtíkových rysů emblematickou redukci, do níž prochází jen to „nejpodstatnější“: kdysi kříž, později jméno, data a profese či poslání: „majitel dvou domů na Žižkově“. Žánrem je i nekrolog. Jakmile do něho pronikne něco byť jen hodnotově ambivalentního, je autor vystaven útokům, že „špiní památku“. O mrtvých jen dobře, alespoň pár dnů po jejich smrti.
Před pár týdny zemřela Alexandra Berková. Zpráva, založená na informaci z ČTK, proběhla českými deníky (včetně Blesku) i řadou internetových serverů. Pár nekrologů následovalo. Nespornou výhodou webu je, že zachycuje nejen zprávu o smrti spisovatele, ale prostřednictvím diskusní rubriky i způsob čtení a reakce na tuto zprávu; byť pochopitelně reakci svébytnou, která nemá platnost relevantního sociologického vzorku. Do diskusí totiž vstupují svébytní lidé. Zvolený nick jim nabízí masku, ale i alternativní identitu. Například na diskusních fórech o českém fotbalu vystupují především známé firmy, o nichž ostatní vědí nejen to, komu fandí, ale i v kolik hodin se do debaty každodenně zapojují a kdy z ní odcházejí na pivo. Diskusní rubriky pod zprávou či nekrologem o úmrtí Saši Berkové pak pochopitelně vedly k zalogování a sepsání reakce především ty, kdo chtěli elektronicky zesnulé za něco poděkovat, říci jí to, co už nestihli. Protože Alexandra Berková zemřela dosti náhle, bylo těchto reakcí více, než je v případě zpráv o úmrtí spisovatele obvyklé. Člověk sice může mít vůči elektronickému vzkazu jistý despekt daný nejistotou, zda součástí posmrtné existence je připojení k internetu a zda by nestačilo si totéž jen pomyslit, ale respekt k těmto vzkazům je asi na místě. Náhrobní nápisy ostatně také komunikují tak, že oslavují nebožtíka a oslovují tím jak jeho blízké, tak i náhodné kolemjdoucí. Věk elektronického textu je věkem zveřejňování. Soukromé e-maily se přeposílají mimo sféru adresátů, hádku dvou účastníků debaty sledují v přímém přenosu i ostatní. Proto i „vzkaz“ zesnulé je adresován jak jí, tak ostatním, kteří jsou on line.
Dalším – a mnohem podivuhodnějším – typem diskusních reakcí na smrt Saši Berkové byly emotivní komentáře o jejím „odkazu“. A zde je mi z toho poněkud smutno. Kromě připomenutí, co pro debatéra/-ku její knížky (při uvádění titulů takřka vesměs Knížka s červeným obalem) znamenaly, se centrálním debatním bodem stalo to, že byla feministka. Toto označení se vyskytlo již ve většině zpráv o úmrtí; obvykle bez větší specifikace, jako konstatování. Na Neviditelném psu se tedy poté celé jádro diskuse začalo točit kolem potratů: nejdřív jeden její citát, ale pak už jen postojová výměna – zda potraty ano či ne a zda rozhodovat o tom má jenom žena, nebo i druhý účastník početí. Na diskusním fóru serveru lidovky.cz se vyvažovala vyznání kamarádů a žáků ironií: někomu stálo za to zalogovat se, aby poznamenal, že se „zfetovala svou oblíbenou literaturou“. Na debatním fóru idnes.cz byla proprána z celé škály aspektů. Někdo měl potřebu její díla bez jakékoli argumentace označit za „škvár 3. třídy“. Jiného zaujalo sdělení, že byla spisovatelkou, a interpretoval fotografii jejího obličeje z hlediska ekzémů a nadměrného požívání alkoholu, aby to uzavřel humanistickým povzdechem, že každého člověka je škoda. Jiný účastník debaty to naopak viděl tak, že jí vůbec škoda není, protože namísto aby lidi sjednocovala, tak je rozhádávala a „nadělala svými vyjádřeními dost paseky (…) v naší republice“. Ondřej Bezr v nekrologu v dobré víře vyjádřit ve zkratce názorovou svébytnost Berkové odcitoval – a charakterizoval jako „s nadsázkou“ vyřčené – její vyjádření, že muži sní nanejvýš o tom zůstat viset ve výtahu s atraktivními dvojčaty, takže debatující se začali pochopitelně věnovat tomu, jak pěkné by to tam s těmi dvojčaty bylo. Někdo se poptával, jak zemřela; jiný byl zvědav, jak asi se ty její knížky prodávaly. A debatu uzavřel nick „syn boží“, který se zaradoval, že je další hříšník v pekle.
Co z této smutné probírky webových diskusních reakcí na smrt Alexandry Berkové plyne? Je vidět, že literát v dnešní české společnosti oslovuje především svými názory: v televizi, v rozhovorech ve „velkých“ časopisech a novinách. Ti, kdo mluvili o knížkách, obvykle tematizovali i osobní známost a autorkou. Ti, kdo se s ní neznali, nekomentovali její literární tvorbu, ale postoje prezentované v médiích. Je vidět, že ti, kdo se „nepohybují v literatuře“, vnímají tuto oblast – z které kdysi nejspíš maturovali – jako temné zákoutí podivných a snad i úchylných lidí, nadaných nějakou zvláštní mocí, jež pak ovlivňuje i „obyčejné, normální lidi“ v té „naší republice“. A hlavně je vidět, že to nikoho zas tak moc nezajímá: zatímco zveřejnění jména nového trenéra fotbalové reprezentace či každá Kaplického reakce na to, že knihovna na Letné nebude, vyvolají diskusní příspěvky v řádu tisíců, na zprávu o smrti Alexandry Berkové na webu reagovala zhruba stovka debatérů. Ani na jejím pohřbu nebyly ostatně žádné zástupy.
Autor je literární teoretik.